HRA MRTVÝCH
v střed kulis vlá svit luny tklivý
a odráží se po stěnách,
je po divadle... Jen já snivý
jsem zůstal a jen drobný prach
jak zbyl tu, zvířen lítá sivý
a v prapodivných konturách.
Zde ticho je jak v kobě duchů,
jež zná jen kouzlo hrobních míst,
se stropu malba plá, leč k uchu
mi nezní ani šum ni svist,
ve vůní prosyceném vzduchu
ční opona jak svadlý list.
I v šatny roucha purpurová
a bílá paprsk kane v ráz
a v přilby padá stříbrem znova,
jak noc tu rozplétá si vlas,
ta sirá modlící se vdova,
jíž v náručí den dávno zhas!
A půlnoc bije – venku němý
se zvlhčil vzduch, by dusný tak,
a neslyšnými kročejemi
jen jak by křídlem pohnul ptákpták,
to oživlo, zdmi náhle všemi
se sunul bílých postav mrak.
25
Teď v šatnu postav rej se valí –
a ticho bledých na lebkách
se octly přilby, v šat se halí
ta etherická těla v snách –
zas noví přichzejí z dáli
a luny světlem víří prach.
Hra počla... Hudby šum se dere
jak jív a vrby sténání,
v blesk světlo slétlo v klenby šeré,
kde tisíc hlav se naklání,
a zní to jako miserere
a půlnoc kráčí po pláni.
A město spí, hvězd čety plují,
leč zde to kypí v šum a spěch;
tam v hledišti se protahují
jen stíny nudné v sedadlech,
jich sklenný zrak plá v důlků sluji
a není slyšet ani dech.
Zkad přišli jste sem, herci němí
a diváci, v tu zemskou tíž,
proč hlavou kýváte a zděmi
jde stuchlých věnců zápach blíž,
jež vašich lebí tvoří lemy –
jste bozi nebo ďábli spíš?
Či chcete v hrobů svojich plíseň
si přinést ještě krásy pel,
a dramatem svou zahnat tíseň
26
a zřít, že duch v nás neumřel,
že v budoucnosti slavnou píseň
si vnuk váš chrám ten vystavěl?
Či lidskostí se zpíti jdete
a připomnít si žití pláč,
když hvězdami kol nebe kvete,
když o nebi sní živý spáč?
Nuž, oponu již pozvedněte
a v očích se vám slza zrač!
A opona se rázem zvedá –
hra počla – slov však neslyšet,
jen jak stín jeden druha shlédá,
zrak bleskne, zlostně chví se ret,
stín každý palcát, kopí hledá
a za druhem se pouští v let.
Ó, vaše hra mi dobře známá,
vím, to se střetla česká krev,
v mžik pohltí vás vášně tlama
a navzájem vás potře hněv,
dvě strany vzniknou, v staré drama
vás vžene hádek pustý řev! –
Ó dosti! Nač v boj síly hnáti!
Já zahřímal v ten davů stín:
„Což ani hrob vás neodvrátí
druh druhu mařit každý čin,
proč nemůžete k shodě zráti
a vždy jen k troskám rozvalin?“
27
V ráz ticho. Svěsil každý hlavu
a zelenavých oči hled
a sklenných těchto bouřných davů,
jak přesvědčen plál klidem hned –
jak věštec kýs v své skráni slávu
jak studem zrak svůj tiskl zpět.
A děl mi v pláči: „V stopě shody
kam dospěl nadšený váš lid?
Zda k činu spojily se rody,
váš věk zda počal velkým být?
Zda praskla pouta, ze svobody
zda číše počali jste pít?“
Ráz, ráz – ráz dutý hlučně zalít’,
ráz hodin sem a jako klet
dav stropem pryč se počal valit,
a opony pruh s třeskem slét! –
– Mně v prsou bude věčně pálit
má nevyřčená odpověď!
Tak hrozná byla by! Ret pálí
tu trpkou pravdu povědít!
A než jim zjevit naše žaly,
to líp by bylo hanbou mřít,
neb oponu, jež všecko halí,
nad naší bídou rozestřít!
28