NEJSTARŠÍ KMET
Let devadesát přežil asi,
rty poslední zub žlutý kmitá,
prořídlé, bílé jsou ty vlasy,
líc šedá vráskami je zrytá!
A hlava třásla se jen stále,
z krvavých víček zrak plál vpadlý.
Měl kůrky v brašně okoralé,
plod padavek zelený, svadlý.
On přečkal rod svůj denně hyna,
baráku prodej, kde se zrodil,
a sotva už na pohřeb syna
poslední skrovný stačil podíl.
To plakat jsem ho viděl taky,
však ne, jak u nás pláč se vzbudí,
zůstaly suchy jeho zraky,
jen vpadlou cukalo to hrudí.
Vždy v šatu, jenž byl díra samá,
s březovou chodil holí tlustou,
jak šoupal se, zněl pěšinkama
dřevěnek klapot návsí pustou.
46
Zpěv rekrutů, sousedů řeči,
křik školáků a děvčat schůzky
ho netkly se, on unik’ péči
všech lidí, zavřen v kruh svůj úzký.
Před rodného baráku stěny,
ze zvyku v lopuchy sed’ vždycky,
kus řípy a chléb vyprošený
přemílal v dásních apaticky.
A já jsem vzpomněl naň si zase, –
na náves mám svá okna právě; –
les jako jindy plá tu v jase,
týž vrabců rej zřím v kypré trávě.
Den za dnem klesá v líném toku,
přespolní zvony v mze kdes váznou, –
leč klapot stařečkových kroků
již neslyším znít návsí prázdnou! –
47