Strýc starý s vousem zcela šedým,
v lenošce z proutí pletené,
vždy s tabatěrkou, s šátkem hnědým,
jenž stínítko měl zelené,
pak jeho žena usmívavá,
vždy příjemná a vždycky zdravá,
s účesem hladkým na čele,
mne čekali vždy s neděle.
Hrát na klavír a čaj pak píti
a na venkov si vzpomínat,
a pensistovi vylíčiti,
jak voní les a zkvítá sad,
pak Zošku, vnučku jejich malou,
vzít s lhostejností neskonalou,
když tulí se, kol krku vzít
a nechat se vždy políbit.
Jak učí se a jak si hrává,
co čte a jídá nejraděj,
a v kolik hodin časně vstává,
toť celých našich rozmluv děj!
Jak z počátku ty věci všecky,
pleť bezvadná a nosík řecký
a brvy s leskem havraním
mne nudily, já smál se jim.
Můj Bože, jednou jak jsem žasnul,
když večer letní klesal níž,
pruh slunce oranžový hasnul
a na zahradní padal mříž!
Mně dospělou se poprv zdála,
ta ručka její byla malá,
já všim’ si, jak má krásný vzrůst
a úsměv sladký kolem úst.
A při pianě, divné děcko,
mi Beethovena počla hrát,
neb věděla, že nade všecko
sonaty jeho mám tak rád!
Tak usmívavá je a klidná,
jak duší jen by žila, vlídná,
a zamlklá v každičký den
je plna pro mne sladkých změn.
Ach Zoško, teď již jinak bývá,
teď kradmo zlíbám ten tvůj vlas,
ba často již se připozdívá,
když pokouším se zas a zas
hrát na klavír a čaj pak píti
a pensistovi vylíčiti,
jak voní les a zkvítá sad,
a na venkov si vzpomínat,
bych zlíbal žár tvých plných retů
a psaníčko ti tisknul v dlaň,
a k hlavě tvojí zblížil v letu
svou rozpálenou, snící skráň,
ach Zoško, teď již jinak bývá,
ba často již se připozdívá,
když pokouším se zas a zas
jen kradmo zlíbati tvůj vlas!