DĚLNÍK
Byl z práce propuštěn, neb zdál se přebytečný;
šel skorem lhostejně, – však ženy své se bál,
před ním se otevřel teď život málo vděčný.
Šel smutnou ulicí, jíž zápach dehtu vál.
A zapad’ v hospůdku... Svit plynu třesoucí se
od klenby navlhlé den celý padal zpět;
svou čapku přitisknuv ku svojí hlavě lysé,
v kout jeden setmělý tam lhostejně si sed’.
V čas, co ty ve klubech vykládáš politiku,
neb doma po práci své ruce skládáš v klín,
on s tajným vztekem svým tu seděl podle zvyku,
svůj tabák žvýkal jen, ssál výpar lihovin.
On přišel z otroctví u skřípajících strojů,
on, smutný filosof šel v krčmě přemítat,
neb chtěl se vymluvit a syt všech marných bojů
chtěl změřit práci svou i zisk svůj i svůj hlad.
Sem bylo lépe jít než k jizlivé své ženě,
jež s děckem u prsu se choulí u kamen;
ten žlutý její prs on viděl schnouti denně
a její chorobu, jež vzrůstá den co den.
71
Jak včera stejně tam se šedá kočka válí
v odpadcích zelenin a slámy zpuchřelé,
tam stěny vlhky jsou a hlíny zápach stálý,
a žena s výčitkou zří vstříc a ztupěle.
To vše jej mučilo a bouřilo mu v hlavě,
on pěstě na stole, se díval po stěnách;
čas dlouhý ubíhal... Hodiny bily právě,
jich echo dunivé se chvělo v přestávkách.
Tu melancholický, nad dubový stůl schýlen
se vzchopil najednou a na stůl udeří,
řve cosi plačtivě, jak byl by polo šílen,
cos mluví k divákům, sedícím u dveří.
Však oči opuchlé a ruce popraskané,
vše fraškou zdařenou se zdá být příchozím.
„Tak co? Vás zničili? Ó, zlí jsou lidé pane“,
kdos počne popouzet, však brzy pije s ním.
Že lokty z rukávů mu zřít jsou ušpiněné
a čapka děravá, kdos řekne: „příteli,
ba modu pozdvih’ jste tím k výši netušené“,
a sborem: „hahaha“ zní smích v kout přitmělý.
Leč on je přátelský k banální této vřavě,
a když se vymluví, zas půjde cestou svou.
On jistě poslední pak vstane namáhavě
a s písní jakousi kams noční zmizí tmou.
72
Ba on je takový; dnes trýzněn, zpit a bídný,
dnes, mzdy si neváže, ni svojí rodiny,
dnes, prací přetížen a na oko zas klidný
nečítá minuty ni trapné hodiny.
Leč dlouho lhostejný, když neví si již rady,
on stejně ztýraný si někdy najde lid,
a chce-li, ráz na ráz vystaví barikády,
a krví zrosený chléb si dá vynutit!
73