PÍSEŇ MINULOSTI
Vlak zastavil... Jdu městem známým zas,
byl prázdnin právě čas a pustá škola,
a práhly stromy, slunce padal jas;
mně zdálo se, že mládí mne tu volá
v ten konec prázdnin... Známé domy malé,
a nudné, hnědé, s parkem bez ruchu
mně cizí byly, cizí neskonale,
i stromů mdlá ta vůně ve vzduchu.
A nikdo ze známých tu nešel kol;
ni profesor, jenž flétnu hrával z šera
v lenivém taktu, v kterém dřímal bol,
v tom okně tam, jak by to bylo včera
se dosud neozval, ni známé dámy
tam naproti se v okně nezjevily,
a soudce stařičký, mně dobře známý,
tu nešel alejí v tu právě chvíli.
Snad také vás by náhlý schvátil žel.
Mně bylo sladko tak se znova klamat,
a jak bych usednout zas v škamna měl,
a odříkávat zas to amas, amat,
ve školní budovu já zbloudil zase,
na známou vyhlídku se v stráně díval;
stesk zdál se zníti v cvrčků tenkém hlase,
stín školní zahradou se sem tam kýval.
117
Tu třída naše stará bývala,
hle, písmo nad ní žluté v prachu leží,
po dveřích skvrna slunce splývala
a pruhem světla jako když to sněží;
ba byl to vzdorné republiky kvas,
co nadějí tu kypělo v svém květu –
ach, tolik už jich asi spálil mráz
a kolik se jich dochovalo světu?
Vy drobní přátelé z těch dávných let,
vy dobří hoši, kde ten humor starý,
ty tance hloupé a ten úzký svět
a neznámé a poetické žáry,
ty ideály, řeči nejasné
o abstrakcích, jež mládí nejlíp sluší,
studentská láska, na niž neshasne
snad nikdy upomínka v hloubce duší?
Ah, to vše pochováno, zemřelo,
kdy posledně jsme vyšli z dusné školy,
nám bylo volno tak a veselo,
z nás nikdo nevěděl, jak život bolí!
A když ty dveře navždy zamkl klíč,
skříp’ jistě truchlivě a skřípnul temně,
jak tušil by, že život jako míč
nás rozhází tak do všech koutů země,
a že se nikdy mladost nevrátí,
dny přijdou práce, zápasů a bojů,
že starost o sousto nás zachvátí,
– že budem kolečka dunících strojů,
118
jež zrezavěny jednou, pod prachem,
vypadnou samy v bouřné písni práce,
by na těch samých místech rozmachem
zas hřměly doufající generace!
119