Zas je jaro, po náměstí blesky slunce křížem planou,
zeleniny zápach ostrý cítíš vláti v ulicích;
jaké je to jaro v městě s lící zpola ustaranou,
sotva že se vzpamatuje řada stromů zakrslých!
Jen snad pro tu toaletu v města střed jde beze slova
pro ty šviháky a dívky, by jim lehký slušel šat,
aby hlučné promenády při hudbě zas počly znova,
aby starce kočár odvez’ v zkvetlých stromů vonný chlad.
Ač již mnohý humorista pro jarní mne píseň tepe,
nejsem přec tak blaseován, by dnes nezachvěla mnou;
v kioskách když vidím zvláště prodavačky smát se lepé,
z ulice když vidím stráně zelenat se nad řekou!
A pás mlhy zlaté splývá s domy, mosty, s vížek řadou,
květnové to ráno kráčí, tajná všude chví se zvěst;
v sadech staré restaurace kmitly stromů cháskou mladou,
ba i židle schystány jsou, neb již večer teplý jest.
A jez kypí, rozpěněné vody dolu burácejí,
vlny, mladé tanečnice v krajkách pěny chopil vír,
v bok jich nahý slunce svítí, tříští barev jen se chvějí,
chvějí se a burácejí v kapkách jemných jako pýr.
Fialové mlhy ještě nad řekou se táhnou v dáli,
báně věží světélkují, všecko objal slunce svit,
čistý azur celý obzor, celý obvod města halí,
vše je svěží, vše je mladé, sadů vzduch je vůní spit.
A mně tak je jako dívce, v prvý ples jež právě kráčí,
o tom sním, co může přijít, nejasnou jsem touhou spit;
jaro, jaro, usmívavé, podobno jsi rozsévači,
místo zrní házíš paprsk v duše mojí sladký klid!