CAUSERIE ŽOFÍNSKÁ
Ve krajek bílé třísni
a v měkkém mušelinu,
půl ve světle, půl v stínu
se dámy míhají,
při hudby bouřné písni
v kruh páry splývají;
na muže zavěšeny
unyle, vábivě
zde tancují ty ženy
tak vášnivě!
Na parketách se stíny
houpají, kolébají,
jak vír by schvátil v taji
divoce listí v chvat,
jež sprchlo s doubraviny
do vlhkých, lesklých lad.
Jen v křeslech staří páni
a dámy usedly,
byl vlas jich v žluté skráni
sníh ubledlý.
Co rozmaru a pýchy,
co lásky, rozmluv žvavých,
co žertů vysmívavých
v noc jednu uslyšíš,
vějířů rozruch tichý,
99
co matných ucítíš
parfumů, zvadlých květů,
co žhavých pohledů,
než v divém, vírném letu
noc míjí k posledu!
Co kniha je a věda?
Ji student nechal býti,
tou rozkoší se zpíti
on chvátá věru rád,
vždyť tu, již stále hledá,
dnes může zobjímat, –
však v mansardě své chudé,
již bída zná a trud,
sám zítra s knihou zbude,
zas opuštěn a chud!
I úředníček malý,
profesor s vážným krokem,
okouzlen hudby tokem
se vrhá v bujnou směs;
i rada vše to chválí,
neb zapomíná dnes
na noty, indorsáty,
platební rozkazy,
a galantností jatý
se s dámou prochází.
Se sklíčky v oku stojí
dav štíhlých důstojníků,
a dle starého zvyku
100
germánsky žvatlají,
pak kdesi v předpokoji
své vtipy spřádají;
při zákuscích a víně
si na hru vzpomněli
a usedají líně
na rudé fauteuily.
Ta drobná, milá šička,
vždyť jako já ji znáte,
má vlasy hnědozlaté,
se stále usmívá,
vše, líc, sklopená víčka
vějířem ovívá,
jak krásky nejbohatší
je štíhlá, hezoučká,
má pohled nad vše sladší,
tak křehká, tenoučká!
Těm, jimž den v bídě letí,
ba celé dlouhé týdny,
je uchvátil proud vlídný
těch zábav v náruč svou,
od kolébek a dětí
v síň světly třpytivou,
a z rozervaných rodin
je osud vyhnal sem,
těch málo pěkných hodin
žít opět přeludem.
101
Směs dragantových hraček
již k ránu vše se míhá,
pobledlost, údů tíha,
se hlásit počíná,
a s těsných šněrovaček
květ padá do klína.
Hle, páry zaprášené
již opouštějí sál,
jich nervy rozechvěné
kýs nudy záchvěv jal.
A vyjdeš... Všude páry
se valí; hle, již svítá,
sníh ostře ve tvář lítá,
a konec všemu již,
ty stromů obrys charý
a Žofín opouštíš.
V ostrova břehy stinné
vln bouř zní s vichřicí
a šerá pára vine
se z řeky kouřící.
102