PO PŘEČTENÍ ZÁPISKŮ PETRA KRAPOTKINA
Hle, myslící vyhnanci národů v Judských hor úpatí...
Ve vlastech svých unikli smrti. Jsou mocnými prokleti.
Svůj Betlem v onen den našli, když bouřlivá vnořili křídla
do myšlenek orlího zřídla...
A každý z nich zašlapal minulost... Mezi ty bídné šel,
kde bolestí lidských pláč teskný se sdílností tragickou zněl
a kde tolik čekalo bídy, zlé, vytřeštěné tak celé
a neuvědomělé...
Jsou mezi mým lidem, jsou tak dobří, tak ctihodní rodáci...
Jich kroky od chatrčí výše až k dvoru se potácí...
Když řády si vysloužili, tu do rodných obcí se vrací
a o cti mluví a práci...
Mí rodáci po zisku touží... A léta za léty jdou,
co stejná nás chapadla ku zemi sráží a vyssajou. –
A přes kraje opuštěné se ticho víc rozprostírá
a srdce zlá předtucha svítá...
78
Mí rodáci bez křídel jsou. A za obzor nevidí...
Své hlídají úspory drobné. Však žebrat se nestydí...
Ne, nikdy tu blaženost „sloužiti lidu“ nepoznali.
A věčně řvou: Otročme králi! –
79