Píseň o Rovnosti (1951)

Básně, Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
ANTONÍN SOVA
PÍSEŇ O ROVNOSTI
BÁSNĚ
PRAHA 1951 MELANTRICH
[3] Redaktor Karel Dobeš. Obálka a grafická úprava František Ketzek
[4] ANTONÍN SOVA, básník sociálních nadějí, jak se sám označoval a jak bývá označován od jiných, básník soucitu a vzdoru, básník prudkých a vášnivých invektiv a zas básník tichého a smírného pohledu, zanechal nám dvacetisvazkové dílo, ale přesto není úplné. Arne Novák, poslední jeho vydavatel, napsal sice v předmluvě k posmrtné knize veršů Antonína Sovy „Za člověkem“, že do ní sebral všechny dosud netištěné básně až asi na dvacet pět básní, které by ani sám Antonín Sova neuznal za vhodné k otištění pro jejich vyslovenou příležitostnost. Již sama skutečnost této nové knihy Sovových veršů vyvrací toto jeho tvrzení. A to tento svazek není ještě kompletní vydání všech Sovových netištěných básní, je to stále ještě jen výběr. Jiří Mahen při jedné vzpomínce na Antonína Sovu, když vzpomínal na jeho ovlivňování naší nové básnické generace, připomněl, že byli kritici, kteří by nejraději viděli, kdyby Antonín Sova byl zpíval jen o šumících olších, o klidu večera, a všechny jeho společensky bojovné verše, všechny jeho výpady proti nespravedlnostem společenského řádu, které Sovovi, básníku velké lidskosti byly přece vlastní, zle popírali. A mezi tyto kritiky patří Arne Novák a především Arne Novák. Arne Novák ve svých hodnoceních Sovova díla popíral básnickost politicky motivovaných Sovových veršů, vyzdvihoval hudebnost a malebnost lyrických pasáží na úkor bojových Sovových veršů, popíral socialistické prvky v Sovově poesii, tvrdě o něm, že je vyslovený individualista severského ražení. Sám Antonín Sova 5 mu toto jeho nepochopení vytkl. A touto skutečností máme vysvětleno, že jak v Sovově rukopisné pozůstalosti, kterou přece Arne Novák třídil, tak i v různých časopisech zůstalo velmi mnoho Sovových básní politických, které si zařazení do díla rozhodně zasluhovaly. Arne Novák všechny tyto básně pominul, potlačil, prostě vynechal. Tím také pohled na Antonína Sovu značně skreslil, neboť Sovovo dílo v jeho redakci se zdá být plochým, apolitickým a tím bez poslání. A to je velké provinění na odkazu Antonína Sovy. Antonín Sova sám přece od počátků své básnické tvorby byl jedním z nejprogresivnějších básníků, jedním z nejpokrokovějších, byl smělým bojovníkem, který vždy své básnické slovo dal na stranu pokroku, který vždy přispěchal mezí prvními do boje, když ho bylo třeba, mnohdy i na úkor dokonalosti svých básní. Jedním z největších kladů básnické osobnosti Sovovy je právě ta rychlost a pohotovost, s kterou on dovedl reagovat na události kolem sebe. Na politické události. Antonín Sova byl jedním z prvých, který dovedl psát poesii politicky – proti dřívější její apolitičnosti – který však dovedl také připoutat zájem ostatních. Zcela právem označil Julius Fučík, když se zamýšlel nad básnickým dílem Sovovým, ty málo dnes známé verše Antonína Sovy z počátků tohoto století za základ, z něhož vyrůstala moderní socialistická česká poesie. Musíme mu dáti za pravdu, procházíme-li dnes tehdejšími jeho sbírkami a sledujeme-li ty básně, které zůstaly neotištěny a jsou shrnuty v tomto svazku. Neboť tyto verše nám prokazují Antonína Sovu jako básníka stojícího pevně na straně vykořisťovaných, i když jeho politické vyznání nebylo jasným třídním vědomím, 6 ukazují nám Antonína Sovu jako básníka, který hrdě jde s dělnickou třídou do bojů za konečné vítězství. Tento svazek jeho netištěných básní nám tuto linii, která sice prostupuje celé dílo, ještě prohlubuje, doplňuje a zpevňuje. Antonín Sova si byl velmi dobře vědom poslání a úkolu básníka v národě. Sám v jedné své básni, která je z roku 1909 a nebyla také dosud tištěna, se doznal, že „pravá sovovská píseň je píseň politická, útočná a horká...“ Ale ještě dříve najdeme jasně vyřčeno toto jeho vědomí. Hned v jeho počátcích. V básni „Politická píseň“ z roku 1892, kterou jsme zařadili jako první báseň úvodního oddílu, jež nese stejný název, mluví básník k národu a vyznává:
„Vy chcete píseň politickou, žhavou a mocnou, která krev by rozpěnila...“
a v závěru této básně postaví pak otázku, která je stěžejní celému jeho básnickému dílu:
„či myslíš dosud pěvců rozhorlení můž’ jiný svět snad probuditi?“
A celé jeho dílo je pak odpovědí, celé jeho dílo je jednou velkou kladnou odpovědí na tuto otázku, básnickou odpovědí, neboť poesie Antonína Sovy je poesií bojující, bojující o nový, lepší, spravedlivější společenský řád. Bojující slovem, které posiluje, bojující krásou, která je jí statkem, bojující optimismem a hlavně pak bojující vírou, kterou vždy přelévala těm, s kterými básník stál v jedné řadě.
7 O tom, kam patří, se Antonín Sova vyznal velmi časně. V jeho rukopisné pozůstalosti je svazeček sonetů, nazvaný „Druhé sonety Ilji Georgova“, pocházející asi z r. 1883, tedy z jeho 19 až 20 let, a v těchto sonetech je jedním z nejkrásnějších sonet nazvaný prostě „Dělníci“:
„Jste jako hejno bludných, tažných čápů... Leč Bohu předc jste byli mnohem dražší než králové, v svém prostém otčenáši...“
Hned tehdy se postavil do řady pracujících, do řady prostých lidí českého národa, těch lidí, kteří spolu s národnostním útlakem stejně tvrdě trpěli i sociálním vykořisťováním. Postavil se do této řady rozechvělý soucitem se všemi těmi trpícími, neboť sám velmi dobře poznal tvrdost tohoto života ve vlastním údělu, ale postavil se mezi ně také plný ohně a starostí o příští národa:
„Co živoří to naše české žití, mám pro vše pouze mysl starostlivou, cos velkého duše moje cítí, jak udeřit by měla písní divou...“
To je základní jeho pocit v počátcích let devadesátých, to je základní stadium, z něhož vychází celá jeho politická poesie, ale i poesie osobní a vnitřní. Antonín Sova snad jako žádný jiný cítil malost tehdejšího českého měšťáctva, které se utápělo v sentimentu, a již tehdy tušil příští události. A aby viděl jasněji cestu, hledal příčiny tohoto stavu a nalézal:
8 „Vrcholy lidstva pouze snětiví, však kořeny jsou zdravé, vláhu ssají... Seříznem jednou balast neživý, ty suché větve vše nám vykrádají...“
Cítil a poznal, velmi jasně to rozpoznal, že příčina tíže doby a útisku národa je v monarchii, která již tehdy se stávala přežitkem, která již tehdy zmírala, a proto dusila vše, co pokrokového se rodilo a co její vykořisťovatelský řád a systém mohlo narušit. A proto se v poesii té doby u Antonína Sovy tolikrát vrací motiv protimonarchistický, proto tak vášnivě volá k odporu k ní, proto s takovou láskou se připoutává k prostým, v nichž vidí budoucnost. Ovšem Antonín Sova také stejně dobře viděl, že nejen tato národní bolest nesvobody je příčinou všeho, nýbrž rozeznal také dobře tíži kapitalistického systému, který tehdy rostl a mohutněl:
„Tak vždy za stopou práce, za stopou velkých činů jde prospěchářů řad, jen kousek zlata urvat a schovat ve svém klínu a spadlé plody rvát!“
V té době velmi palčivě a bolestně cítí Antonín Sova zrady českých politiků, kteří podlézali Vídni a císaři, tíživě cítí neschopnost tehdejšího středního stavu změnit situaci, v které roste, prorazit ze všeho, a proto tím těsněji se připíná k dělnické třídě. A tehdy také vrcholí jeho prudký odpor proti měšťáckým boháčům, kteří tehdy ve většině měli vládu v rukou, ale již vlastně byli tehdy už bez možnosti dalších výbojů, již vlastně tehdy již odumírali:
9 „Morálně mrtvy, mrtvy svými činy jen zlatem svým tu žijí veličiny...“
řezavě zpíval proti nim v básni „Dnešním vládcům“ roku 1909 a tehdy již také hodil jim výstrahu v poslední sloce této básně:
„Nuž mrtví, pozor! Přes vás živí jdem’ a vašeho jha řetěz rozbijem!“
To už přichází doba jeho „Dobrodružství odvahy“, jeho revoluční knihy, tak dosud zapomínané, to už přichází doba, kdy v roce 1906 jako jeden z prvních píše do májového listu svůj „Confiteor“, jednu z nejkrásnějších básní k 1. máji, upřímně dělnou, bratrskou, nabádavou:
„Nuž s každým jarem, bratři, nuž s každým jarem, přátele snědí, svá zpytujme svědomí. Pracovat ano... Pracovat, pracovat. Však blízcí blízkým, sestry sestrám, bratřím bratři. A sblíženi sobě, nově se milovat...“
A stejně jasným tónem jsou neseny další jeho básně, básně víry v nový lepší život, básně víry v lepšího člověka, které jsou v této době Sovovi nejvlastnější. Krása jeho slova a čistota jeho myšlenky krystalisuje zde v básnických útvarech, nad které silnější a básnicky větší sotva najdeme. Ale i satira přišla Antonínu Sovovi do melodie a jeho „Balada ironická“ je nám dokladem, že i zde měl úspěch, že i zde dovedl najít ten jemu vlastní tón národního odporu proti monarchii.
10 V pozdější době, kdy revolučnost jeho veršů opadla, kdy dochází u něho k velkému smíru, v této pozdější době nenacházíme v jeho netištěných verších příliš mnoho výrazného. Jeho politická píseň se znovu silně rozezněla až v době, kdy vzplála první světová válka, kterou Antonín Sova již dobře rozeznal jako zlo, rozpoutané vrcholícím kapitalismem. Z této doby je v naší sbírce zachyceno několik významnějších básní, v kterých se nám Antonín Sova jeví jako básník míru, kterému hrůzy války jsou cizí, který bídu a utrpení vidí jen zpovzdálí a který se v této pohnuté době nejkrásnějšími verši připoutává tím pevněji k svému domovu, v kterém nachází kořeny své i kořeny národní bytosti. Druhý oddíl této knihy, do něhož jsme sebrali Sovovy drobné obrázky, které zůstaly v jeho rukopisné pozůstalosti a roztroušené v různých časopisech, má název podle torsa oddílu knihy, kterou Antonín Sova chystal, ale nedopsal: „Ušlapaní“. A nejsou to verše bezvýznamné, třeba by se na první pohled zdály. I když v Sovově díle nacházíme podobné básně, a mnohem jasnější a výraznější, přece jen nám tyto verše doplňují rezavou kritiku tehdejší společnosti, kterou Sova nenáviděl a proti níž bojoval. Na několika obrázcích z konce minulého a počátku tohoto století nám ukazuje hluboký rozvrat, zvrácenost společenských poměrů, tlak prostředí, i když by „všichni lidé tu mohli být šťastni“, ukazuje konce, kam tato společnost secese nakonec mířila: nihilismus, sebevražda. A je velkým kladem Antonína Sovy, že příčiny těchto stavů svých hrdinů nehledá nikde v irracionálních výškách, nýbrž že je pravdivě hledá v společenských rozporech, které tehdejší dobou zmítaly.
11 K tomuto oddílu můžeme docela dobře přiřadit větší Sovovu báseň, která je do knihy vložena samostatně, jeho „Píseň stavu“ z roku 1892. Není to sice revoluční báseň, ale přesto je v ní mnoho pokrokového. Zdá se, že tato Sovova báseň byla psána po stávkách tkalců v Podkrkonoší, kteří se tehdy v krvavých srážkách stavěli proti národnostnímu i sociálnímu útlaku. Antonín Sova v této básni dovedl skutečně básnickým způsobem ztvárnit a zachytit prostředí drobných tkalců, jejich ničení továrnami a útlak v továrnách, bídu, do níž upadli, otročení továrníkovi a růst odporu dělnictva a stávku po propuštění tkalce. Báseň je z r. 1892 a její závěr je romanticky motivován. Přesto je nám krásným dokladem opravdového a horoucího přilnutí Antonína Sovy k této třídě vykořisťovaných a dokladem jeho víry v konečné vítězství. Nejzávažnější Částí tohoto svazku, nejprogresivnější verse Sovovy netištěné poesie obsahuje náš třetí oddíl „Píseň o rovnosti“, podle něhož je i celá kniha pojmenována. Oddíl politických rapsodií, jak by se daly tyto básně nazvat, oddíl velkých programových básní. Antonín Sova zde prokazuje, že již ve svém ranném „Proslovu“, který svou strukturou a básnickou výstrojí ukazuje do devadesátých let, chápe dřívější společenský vývoj:
„Otroctví chlebem denním lidstvu bylo... Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral a proklínal to vlastní svoje dílo: pro panstvo klidil a jen sklizně sbíral...“
a zpívá pak dál o volnosti, které se selskému lidu dostalo, když pracuje nyní na svém, když na vlastní 12 hroudě jsou všichni dělníky a pány, zpívá píseň naděje. Mnohem závažnější, cennější a básnicky vyšší je však jeho „Píseň o Rovnosti“ z roku 1894, báseň revoluční, která odmítá idealistickou víru těch, kteří předpokládali, že po vytyčení hesel rovnosti, svobody a bratrství všichni kořistníci sami se vzdají všech pramenů, že rovnost přijde bez boje. Proti těm se Sova staví ve verších:
„A zrozené století vykoupali v krvi své nespokojenci a pokřtili je: Rovnost, Svoboda, Bratrství a myslili, že paskvil ten pláč utlačených zastaví, tyranů hlas že zmlkne jásavý, knížata purpury že svlíknou, baroni peněžní že rozbijí své banky a své závody, že luzy nebude, jež hladová pod královskými okny, by řvala, pěsti zaťaté, výhružné, stokrát opakované své kredo o mase a chlebě...“
Je třeba uvážit, že tyto verše Antonína Sovy přicházely do doby, která byla rodnou dobou reformismu, do doby idealistických idejí o evoluční přeměně člověka, do doby, která pod rouškou humanismu trpěla nejbrutálnějším útlakem. Však Antonín Sova viděl velmi jasně absurdnost té situace:
13 „Ty kasty a kastičky od šlechty k měšťákům jen smály se tomu bratrství pod výsadami nakupenými, pod právy historickými, pod hromadami nahrabaného zlata.“
Snad žádný jiný z básníků počátků let devadesátých neviděl tak jasně tehdejší společenský řád, jako jej viděl v této básni Antonín Sova, a málokde najdeme tak žhavě a plně procítěnou revoluční nutnost odporu jak ji cítil on v dalších verších této básně:
„V tom již jako zemní blesky jako nová moc se černé ruce zdvíhají, a jedna vedle druhé hrozivě rostou, a mocná záplava přichází k poznání své síly, svého určení, s odvahou zoufalou buší na bránu Lidskosti kladivy divokých, krvavých bolestí šlapaných potřeb svých – kladivy násilí; smělou a obrovskou pravicí Bídy v předsvitu budoucí rovnosti v podkopy náboj vkládá a panstvu zpupnému pod nohy své pomstou mluvící vrhá pumy...“
Udivují nás dnes tyto verše Antonína Sovy z počátků let devadesátých minulého století, verše tak revoluční, verše, které sílily první řady průkopníků nového řádu, 14 které se tehdy u nás počínaly formovat. Antonín Sova touto svou poesií byl účasten obrodného a přerodného díla, svou poesii dal plně do jeho služeb a právě v těchto verších, které nebyly do díla pojaty Arne Novákem pro příležitostnost, pro nebásnickost, se nám jeví Sova jako básník hodný toho slova v nejkrásnějším smyslu. Stejně významnou je i báseň „Před bouřemi světovými“, neboť v těch verších z roku 1894 Sova klade Praze, která je mu vždy symbolem národa, otázku, jak ona se vypořádá s problémy, které tak doléhají, s problémy sociálními. Vidí všude kolem, jak „bídní pozdvihují své křiky rozechvělé a po lepším životě volají ze dna běd...“, vidí, jak první řady těchto Dobyvatelů – v jeho výrazu – putují do dusivých žalářů, pod oprátku kata, ale jak jejich řady stále sílí a jak jejich proudu přibývá. A nakonec klade tu svou velkou otázku:
„A co ty, Praho? Slyšíš? Kdy s missí apoštola s úkolem vlastní bídy kdy budeš hotova?“
Všechny tyto verše z poloviny devadesátých let minulého století, tyto velké programové básně jsou jednou velkou výzvou k odporu, jsou básnickým jasným slovem, ukazujícím vpřed. Ukazujícím na jedinou cestu: prorazit, rozbít tehdejší řád, revolučně jít k uskutečnění spravedlnosti. Sovova báseň „Nepřesvědčuj slepce“ z roku 1895 dává o tom nejvýraznější svědectví:
„Nepřesvědčuj slepce, nelákej duhou barevnou, hluché nechtěj obměkčit nejkrásnější písní svou, nestrkej na krám kulturu – nechoď hrbit svou šíj, neceň zuby, však kousej, nesvírej pěstě, však bij!“
15 A není to jen Rakousko, v kterém Sova vidí příčiny útlaku a všeho zla tehdejší doby. Nenalezneme snad v naší literatuře žhavější obžaloby kapitalismu, než je Sovova báseň „Křesťanská Evropa“ z roku 1900, kdy vášnivě obžalovává Evropu, že se stala malou pro léčky bursovní a pro své kramářské choutky a kdy v nezkrotné touze po dalším a dalším obohacování se posílá „apoštoly kramářství“ slídit k dalekým břehům jiných kontinentů. Proklíná koloniální tažení, které bylo podniknuto proti Číně, proklíná utlačovatele, kteří sem se jménem Krista přišli utlačovat národy. A pozdravuje čínský lid, který se dovedl zvednout proti tomuto koloniálnímu útlaku, pozdravuje jej a ujišťuje:
„Obře, jsou s tebou sympatie utištěných otroků a svobodně cítících duší a volných na vše strany...“
Stejně závažná, je jeho další báseň „Svatá Rus“ o revolučním pokusu z roku 1905, báseň psaná jakoby jedním dechem, báseň, která líčí hrůzy potlačení, rezavě se vysmívá carstvu a která ukazuje na odkaz této chvíle pro další vývoj. Jasnozřivými pak musíme nazvat verše z básně „BaIada o zhýčkaném Národu“, která sice pochází hned z prvních let tohoto století, ale která bezpečně rozeznala nebezpečí, které tehdy začalo vyrůstat v nacionalismu německého národa a které pak vyústilo v obludný fašismus. Již tehdy, někdy v letech 1906 až 1907, obžalovává německý národ:
„Tím jist byl, že vysoko nad vše ční, že z rasy je vítězné, sváteční, 16 že minulost jiných a přítomnost je prstí jen černou, z níž by rost... On, zákonů, zlata uchvatitel i země, i polí i otrockých těl všem otrokům nepřál ni díl svých práv je na šlachtu vodil jak svůj brav, jimi vyhrával vše, v své hnízdo snes’...“
Básník, básník těchto veršů, který poznal nebezpečí sílícího tehdy nacionalismu a proti němu vášnivě volal, básník, který poznal nespravedlnost kapitalistického řádu a volal po spravedlnějším, básník, který poznal národnostní útlak a volal po svobodě, přivítal nejhoroucnější písní Velkou říjnovou revoluci, zrod socialistického státu a ve svých versích zachytil to mohutné, široké lidové hnutí v našem národě, které zapříčinilo ustavení samostatné Československé republiky. Verše jeho díla, verše z let 1917 a 1918, které jsou vlastně lyrickými dějinami těchto let, dosvědčují jasně kladný jeho postoj k novému socialistickému státu v Rusku. Ale i naše netištěné verše svědčí o jeho lásce. Jeho báseň „Co nesním o svobodě“ z prosince 1917 je jednou z nejkrásnějších a je vyznáním radosti po zrodu prvního státu dělníků na světě:
„Já dobyl svobody. Jí žiji. Přimknut k světu já cítím jeho teplou kolovati krev. Vzdálených zemí bratrský mne zdraví zpěv. Jsem posedlý však tím a schýlen nad mapou jsem sevřen sladkou tichou útrapou, zem nově vyrostlou si kreslím mezi říšemi. Tak srdce bije mi!“
17 Vyznal se tehdy ze své lásky a týmž hlasem hned pak nadšeně pozdravoval zrození našeho samostatného státu, v který vždy věřil, o který bojoval, který si již dávno v svých představách kreslil. A nebyla by to sovovská píseň, nebyl by to Antonín Sova, básník nejsoučasnějších problémů, kdyby v svém nadšení ze svobody, které jsme dosáhli, umlčel v sobě trpké struny nespokojenosti s vývojem dalších událostí, kdyby se zas nejúže nepřipojil k problémům života národa, k problémům hospodářským, které doléhaly na tehdejší náš stát, kdyby se nestal pěvcem silného růstu po roce 1918:
„Leč vidím též dny ke dnům klást své uvolněné síly prosté, jak sladko s tím, co mé je, budu vlást a hospodářství mé jak vzroste, pán na svém, sklidím v sklizně čas a s těmi pomiluji se, jež nad vše miluji...“
Tak se stal Antonín Sova pěvcem budování našeho státu v prvních letech jeho samostatnosti. Po prvních nadšených zpěvech budovatelského nadšení a lásky však přichází do jeho básní i nota trpkosti nad nepravostmi, které se dále rozrůstaly, které byly do republiky zaneseny ještě z monarchie, přišla nota trpkosti nad sobectvím, nota trpkosti nad dalším kořistěním:
„Tvé srdce zpleněno je nenávistí k těm všem, jež vidíš národ po svém milovat, když z poloprázdných mis jsi musil často jísti co oni uměli svá břicha zlatem cpát...“
zpívá nenávistně proti těm novým kořistníkům, kteří se mu zdají ještě nemravnějšími než dřívější, v básni 18 „Sloky“ z prosince 1920. A i když nenajdeme Antonína Sovu v řadách bojovníků za socialistický stát, které se tehdy řadily, i když přišly chvíle, kdy se svým smírem, který byl způsoben jeho odloučeností a nedostatkem styku s životem venku, stál často na straně buržoasie, přece jen většina jeho veršů je nesena v tóninách pokroku a dělnické třídě blízkých. Bojoval tvrdě proti kramářovské reakci, proti počátkům českého fašismu, bojoval proti sobectví, jež tehdy zmáhalo náš život, bojoval proti klerikalismu, bojoval stále za pokrok. Sám nemocný a uvězněný mezi čtyři stěny své pracovny, sledoval neustále bedlivým okem a starostlivým srdcem vývoj v našem státě, káral, nadšeně zpíval nad úspěchy, vyčítal nepravosti a nabádal. Proto se v jeho májových písních, které psal do Májových listů Čs. sociální demokracie a v Československé republice pak do listů československých socialistů, se doznává:
„Však urazit máš ještě cesty půl, než dojdeš v dění spěchu překotném k velkému cíli, pozděj’ nebo dřív – by k člověku byl člověk spravedliv.“
Již tehdy rozpoznával v těchto řadách ty, kteří zrazovali ideály socialismu, kteří je čím dále tím více opouštěli, aby se přikláněli k liberalismu pro své osobní prospěchy. A proti těm se také postavil, proti těm poslal v Májovém listě Čs. socialistů vážně míněnou výzvu:
„My čistí, s přímým soudem na čele štít pracovníků udržeti chcem, 19 kdo vyšel z řad a zištné účele k osobním výbojům měl v srdci svém, nechť neztíží nám zápas bolestný, nechť odejde. Náš boj je zápas ctný.“
Jak časové a jak naléhavé bylo tehdy toto volání, to je nám jasné teprve dnes, kdy víme, jak opuštění základní linie bylo pro nás národ osudné. A i to básník Antonín Sova, básník sociálních nadějí, viděl a předpověděl. Je úchvatná ta báseň z posledních let jeho života, nazvaná prostě „Mužům práce“, která je jakýmsi hodnocením těch deseti let, které s národem v samostatném státě básník žil, která je doznáním prohry, avšak také výrazem pevné víry ve vítězství, té víry bojující:
„Tys dnešek prohrál, muži práce. Ne sobě, jiným věřils jen. Ne spásu v sobě, cizí rádce jsi hledal ve bratrské hádce rozdroben zůstal’s, zeslaben.
Strádání nové tebe čeká, než přerodíš se v mysli své, čeká tě boj, ne práce měkká, dny perné práce tvořivé.“
A pak vyznání jeho víry:
„Vím, o den pozděj dojdeš v šiku až k cíli vytouženému, že sevřela tě zpátečníků morálka, jež šíří tmu.
20 Leč to jen pozdržení chvíle, ty dojdeš přece svého cíle, včas naučíš se, jak tě znám, bratrsky podat sobě ruce, být jedno tělo, pěší, vůdce, žít dnům svým a ne chimérám.“
To je závěr jeho linie, to je velká báseň pravdy z druhé poloviny dvacátých let tohoto století. To je báseň, která staví Antonína Sovu mezi přední pěvce víry v socialismus, to je báseň, která dokládá jeho konečné jasné poznání, která vyjasňuje jeho portrét. I když někde najdeme kolísání, přece jen tato linie Sovova pevného postoje v řadách dělnické třídy je nepřerušená, plynulá a končí nejkrásnější předpovědí. Ohlédneme-li se ještě jednou zpět po Sovových netištěných verších, musíme doznat, ze mnohé z nich nejsou takové, jak je známe ze Sovova díla, že mnohé jsou jakoby drsnější, jakoby neopracované, zdají se být jen surovým materiálem. Avšak v mnohých případech je to zas jen básni na prospěch, protože oč je rychlejší, tím je působivější svou bezprostředností. Právě pod těmito verši – které bývaly označovány jako příležitostné – pod těmi je právě nejhoroucněji cítit srdce básníka, básníka v tom pravém slova smyslu, který ve své velké lidskosti dovedl reagovat na nejjemnější hnutí společenského vývoje. I když snad bylo namítáno, že mnohé jeho inventivy jsou řečnické, přece jen jsou silně myšleny, pravdivě řečeny a ve své upřímnosti nesmírně působivé. V tom jsou také tyto verše velké, básnicky velké. Naše literární historie a kritika je Sovovu dílu hodně 21 dlužna. Stále na ně zapomíná. A přece dílo Antonína Sovy má dnešku hodně co říci, přece Antonín Sova ani zdaleka není mrtvým básníkem, přece jeho poesie je živnou půdou, z které naší velcí současní básníci rostli. A proto tento svazek natištěných Sovových veršů má být příspěvkem k hlubšímu poznání jeho díla, k poznání toho úseku, který byl dosud pro svou roztroušenost neznámý a který pro konečné hodnocení odkazu Antonína Sovy je velmi závažný.
Karel Dobeš
22 POLITICKÁ PÍSEŇ
[23]
POLITICKÁ PÍSEŇ
Vy chcete píseň politickou, žhavou a mocnou, která krev by rozpěnila, a v ňadrech bila silou svojí dravou, jak láva, jež by z prsou vyvířila! Však pěvec, chtěje vřele zpívati ji v stesk hluboký a vprostřed potácení uprostřed mrzkých pokrytců a zmijí by záhy zanik’ v zatracení. A ten náš dobrý, starý orel říše, nad tiskem prodajným jenž křídla klene, žár nesnes’ by, jenž bezprostředně dýše ti z duše, těžkou ranou rozjitřené. A, občane, v tvé vratké přesvědčení nač píseň házet tam, kde musí stlíti; – či myslíš dosud, pěvců rozhorlení můž jiný svět snad probuditi? 25
MODLITBA
Ty, černý žale, neustále kroužící z vrstev do vrstev, z nervů do nervů, až někde v jámě končící rozhlodán od červů, v těl jasné krvi kouřící, pod lebkou hnízdící! Pokroku bože, žale, jehož proklínám za dlouhých nocí! Mužná bolesti! Ta, kterou z poroby své země mám, i ta, jež listím v srdci šelestí, jen zrývej mne a dále k cíli hoď ve věčné vlnění potulnou loď, pokroku Bože, já vzývám tebe! 26
HLOUB, DÁL...
Když nejvíc chorobné mé duše obrovskou skepsí chladne žár a rozum předhání mi suše mé tvořivosti skrovný dar, vše, rozbité mé vědomosti, svět malý mře mi v nízkých snech, jež se slepou jen střízlivostí přijímám v ztuchlých čtyřech zdech: Vytržen z této země půdy kdes ti cizích bych toužil žít, jen z dálky cítit vonět hrudy a události slyšel hřmít! Tam v bojích mocných, cizích duchů v poznání nových, lidských snah bych rozpoznat chtěl, v našem vzduchu co mrtvo spí již na marách, co hnije již, co žít má dále, co vzkřísit a co zardousit! Zda v prostoře té země malé i mne již zchvátil hnití klid? 27
SMRT
Cirk pln je řevu, vzduch pln prachu, varu, zrak davu pichlavý v bod jeden stopen, kde krví svojí parnem schnoucí skropen na písku leží otrok ve lvím spáru... A caesar zábavou, jež tolik darů mu skýtá v nudu, kterou není schopen se ani usmát, nad zábradlí sklopen se kochá řevem lva, jenž plane v žáru – Smrt ještě cuká v nataženém svalu, smrt ještě váhá, krve proud chce stavit, leč duše prchá, pije z Lethe kalu tu vodu smrdutou, jež mrazem zebe, a smrt, ač nechce, musí tělo zdávit, – ač, caesare, by raděj měla tebe! 28
PÍSEŇ V ŘÍJNU
Prostou rád poslouchám sloku v šero jež mizí a klesá, chvěje se v zdlouhavém toku na kraji tmavého lesa. Nevím, kdo v dálce tam zpívá, z kraje to lesa zní ke mně; zřídka to za noci bývá píseň by zněla tak jemně. Jak by kdes chvěly se v dáli violy hluboké struny, hučely lesy a plály v modravém přísvitu luny. Poslouchám, na cestě v stínu dělníci v svadlém jdou listí, smutno je v polích teď v říjnu a listí pod nohou svistí. Smutná jsou vzdálena echa, doubravy lunou se skvoucí, jdeš a kus bolesti nechá v srdci tvém příroda mroucí. 29 Smutny jsou rybníků vody s ševelem uvadlé třtiny, jeřábů narudlé plody a vůně rozmoklé hlíny! Prostou rád poslouchám sloku, v šero jež mizí a klesá chvěje se v zdlouhavém toku na kraji tmavého lesa. To když jdou, hlavy v hruď svislé, dělníci v zdlouhavém kroku, aby jim jí dodal snad mysle zpívá kdos veselou sloku... 30
DĚLNÍCI
Jste jako hejno bludných, tažných čápů... Leč Bohu předc jste byli mnohem dražší než králové, v svém prostém otčenáši, jenž s potem tekl jako bouře slapu... Vám sluší rázné zakletí, je chápu při pohledu na těžkou ruku vaší když stíráte z ní krev, dál zříce plaší do spletitých kol rozvětvených drápů... To zakletí by zvážil s trpkou lící mnich nebo papež, řkoucí: anathema! Však Bůh je neslyší... Vždyť času nemá na neplodné ty vzkřiky žalující: vy věky stavíte, hrbíce záda – a on z nich ohromnou svou báseň skládá. 31
ZA MYŠLENKAMI ODLÉTLÝMI
To Orli táhli? Na trávě jsem zdřím, par stříbro vlhlo, houstlo březovím, neslyšně Orli táhli nade mnou oblohou zšeřenou a tajemnou. Jich křídly ještě slabě šuměl vzduch, v polosnu do dálky můj větřil sluch, zde byli, vím, a moji pili krev, zde z mého srdce, zde z těch žhavých cév. Oh, mdlobo sladká! Jaký výšek jas, klid letních dnů, ztajený v hloubkách hlas! Prázdnotu cítím po těch slunných dnech a stesk po smutných, vzácných tvorech těch! 32
DUCH UMĚNÍ (Památce Bedřicha Smetany)
Jde vzbuzen nadšením a roste v duše míru, ať v lebce básníka si věčnou slávu spřádá, ať v plátno malířovo harmonií padá, ať hřímá v dramatu, ať zvučí v hudby víru... On neřek’ Homéru: „Jsi slepý, nač chceš lyru?“ On neřek’ Aesopu: „Jsi z otrockého stáda, jsi hnusným ošklivcem, noc z rysů tvých se skrádá!“ Děl: „Velké duše, věčně plaňte ve všemíru!“ Tak rovněž neptal se, zda hluch náš mistr tónů, tím hloub mu v duši lét’ a v srdci zněl mu strunou, jež brzy jásala, hned zněla v tichém stonu... A hluchý stařec ten nad minulosti runou předc slyšel Tábory, jich pláč a pádný mlat, a z duše jeho v tónech povstal „Vyšehrad“. 33
FRAŠKA
Tak slávu získáš! – Snadné kantorovi, jenž vtipem šimravým smích nutit umí, jak komik pohyblivý jako z gumy šprým starý zamění-li časem v nový. Svět zvědavost zřít dareby a vdovy a lakomce již v sobě neutlumí; smích odejme mu trpkosti a dumy, on banálnost chce drastickými slovy. – Chce strýce, jenž se poved’ době naší, a venkovana, jádro všeho smíchu, jenž extremními nápady až straší. – Neb starou pannu, srkající kávu a život občanský, pln směšných hříchů: – tak chytneš mušku – efermní slávu! 34
PRO VĚČNOST
To žíti naše nad lží mysteriem, než z božských dlaní kapku smrti pijem, se zmítá, padá, vláčí sem a tam – ký div, že díš: „My žijem pouhý klam!“ To housenka mní – když se v kuklu spřádá: s tím člověk usne, když již v rakev padá, v své bolesti kdy nemůž’ pochopit, co jest to zase někdy znovu žít! Až pukne kukla však a motýl vzletí, až bude kroužit vzduchu ve obětí – kdo moh’ by říci: „To jest velká lež, že hrob nám pro věčnost dá křídla též?“ 35
BÁSNÍCI
My sniví básníci jsme jako barbiton pod prsty umělce, jenž láskou stále zvučí, my jsme jak příroda, v níž kýs dech vane ručí, jsme děckem, jež má smích a za smíchem hned ston. – Smích trpký, dosněný, jak prask’ by žalem zvon, smích vínem nasládlý, jenž myšlenkami pučí, smích lásky zvonivý, jenž blaží a jenž mučí, smích satyry, ten pravých pláčů velký tón! A po smíchu jak vzkřik’ by kdosi v peřej vln, cos bodne v ostrov, na němž klid tvůj odpočívá a ostrov písčitý se zřítí v moře divá... A po smíchu je zas nás obzor ticha pln, jen orel myšlenky na výspě ducha sedí – spár brousí ztupělý a v nesmírnou hloub hledí... 36
MINCE
Na sta let staré, kryté plísní zlatou na mince kdož se někdy zadívali, pot ucítili hned a práci krutou těch, kteří po nich ruku vztahovali. A Jidášovu ucítili zradu, ten kov jak mnohdy duši prodá, zraní – jak Satan lehce umí lákat k pádu, jen peníz ukáže-li na své dlani! A zvučí kov: „Jsem Bůh, já koupím krásu, já dám ti chléb, já zotročím sta lidí, já koupím svobodu a s pádem času můj proud běh celý člověčenstva řídí!“ A člověk mlčí... Ale na odvetu hlas hrobů zabouří: „Ty lžeš, ó běda! Neb velkého co člověk dal již světu, to za tvůj mrzký lesk se prodat nedá!“ 37
STARÁ KAVÁRNA
Do staré kavárny, kde stoly skorem hnijí jen zbloudí dělník sám, neb student z kondic jdoucí, neb písař vychrtlý, čís kávy vypít žhoucí; a z okna voní blíž květ nočních geranií. Jen dveře zavrznou a hodiny jen bijí v to tiché mlčení, v unylost srdcervoucí z ruk v ruce koluje list denní všemohoucí a lampy paprsky své s výše dolů lijí. Zde skryti před bídou, než vyjdou ve čtvrť tmavou zrak v stěny upřený a ve směs černých trámů na chvíli přestanou zřít budoucnosti jámu. Pak přes práh vyjdou v noc... Leč měsíc větrů vřavou jak sýčka oko plá a zdá se, spřádá zradu a láká ze všad smrt a ten svět, v němž tolik hladu! 38
LIDSKOST
Vzruch nový lidskou společnost ku novým jarům vzbouzí zas, a Lidskost jde, ten vlídný host. Cos pláče dosud naší hrudí, a Tyranství svůj slaví kvas, Hlad, Vzdor a Vzpouru v srdcích budí. Ó, dosud šarlatánů kruh a baživcův a shrblých šíjí s poctivci stejný střebe vzduch! Vznešených mozků svatý sen zas bude věčnou utopií, a jak dřív – Smrt nás srovná jen. 39
SLOKY Aforismus mladému snaživci
Proč v touze po vavřínech píseň svoji tak ješitně nabízíš budoucnosti, proč toužíš se jen stále honositi a tříti se o jména proslulejších v zápase o jich neupřímný úsměv? Neb je-li tvoje píseň prostřední, dech dojde jí jak starým hodinám, za které před léty zemřelý mistr tak šarlatánsky a tak chlubně ručil! 40
CO ŽIVOŘÍ TO NAŠE ČESKÉ ŽITÍ...
Co živoří to naše české žití, mám pro vše pouze mysl starostlivou, cos velkého duše moje cítí, jak udeřit by měla písní divou. Stesk „malých lidí“ jako bouř se řítí, leč každý zlomen zmírá českou nivou, bolavé rány počínají hníti, krev uchází nám každou ranou živou. Co hadry vetchými ty rány váže, je péče směšná jen a prokletá! A zrovna tak ty hrozné zhojí tísně jak srdce milencovo koketa, neb básník – byrokrat, že často káže, dělníků davy limonádou písně! 41
Z CEST
Viděl jsem nádherný zámek. Vzdušné věže ve stromech umdlených vůní léta se zdvihaly. Tma byla v oknech renaissance, tma zelená v kolébavých se čeřila větví a parku zátiší v sladkém a horkém bezvětří své keře, stromy, trávy koupalo. – Hovorný průvodčí... Nádherné komnaty! Vysoké síně, lázně, divadlo, sbírky převzácné! Vedl nás obdivovat to všechno pohádkové, vzdušné a vysoké, ty bledé barvy, vroubené zlatými lištami, ty sloupy štíhlé, vzbuzující závrať, na lesklé podlaze v stínech křížových ty záchvěvy dlouhých záclon... Ulekla se ubohá Hedva, ulekla... Ta sbírka báječných skvostů nebožky kněžny! Dvě stě padesát šest slunníků a tři sta klobouků a sedmdesát pět mantil a čtyři sta střevíců – ó, lidské té důkladnosti, dokonalosti – můj Bože, jak jsme nadšeni, k slzám dojati! 42 Bylo to příliš krásné... Ale, kníže! Jenom k nám také přijďte: bosi jsme a bídně řvem’... Vy netopýři z feudálních děr, vy, choulostivě před světlem kteří skrýváte se a vzteky zhuštěné v cizí krvi a jezovitů návody a Vídně zbožnění a smějete se smíchem vetřelců: přijďte se zeptat, jak jste ubozí!... 43
PÍSEŇ INTERPETENCE PO PŘEČTENÍ PUBLIKACE JISTÉ DÁMY
Odpusťte... Příliš jsem se smál. Tak drze smál! Vám lichotili. Věřil tomu svět. Svět, který větší talenty již umačkal, Vás, ženu, na zápasy smutné vylákal! Patroni Vaši v štít Vám psali: „umění“, a Vy jste, ubohá, si chtěla pouze hrát! Vám ne. Však jim se nepřestávám smát výsměchem svého opovržení... 44
NAD SKIZZOU PŘEMOŽENÉHO ORLA
To sen byl geniální, myšlenka šílenstvím zchváceného temperamentu, do kusu hlíny vydechnouti: typ rasy, jež se dala urážet a ponížit... Typ, dosud spoutaný, jenž vstal, v zápase hrozném jak rdousí a bije okovy a omračuje starého Orla, věcně hladového... Veliké ruce, kostnaté a drsné, jež kdys jej krmívaly, do hlavy praštily jej v zoufalství, děsného Orla, přimáčkly jej k zemi a rozšlápnutá prsa stiskly!... Zkrvácené ruce v křečích zápasníka, zmítané prudkými rozmachy křídel, rozryté zobcem, rvou se děsivě a škrtí jej, až praská vaz po vazu a rozškubané peří v chomáčích do kalužiny krve padá... 45 Ó potěšení slabochů! Ó signále, o němž tichošlápkové v salonech budou mluvit – potichu a vděčně, velebíce sílu myšlenky! Jsi přec jen fráze sádrou promluvených snů! Jsi přec jen geniální romantika laciného vzdoru! Snad velikou bys byla jako prosba a hroznou jako varující výkřik! Leč jako pravda – ničemnou jsi lží! 46
PEDANT KU KONCI XIX. VĚKU
Zabili ropuchu, ropuchu z tandlmarku, která se klamala a klamala také jiné a která dožila život nejšpinavějšího zvířete. Horlivý zpravodaj udělal z ní skorem světici, ač její život neužitečný stál za pouhou zmínku, aby svět věděl, jak nemá žíti. Ten, jenž vraždil, byl přední osobou v království po dlouhou dobu a jeho každé plivnutí a každou surovost na krejcary vyměřil referent. Kulturní chrt, jenž čichá ve všem jen sensace, pomíjí hory hrdé bídy a dílny myslících duchů, a množí tak denně slovník lidských blbostí... 47
SLOKY
Když bohové v přelomu věků opouští posvátný háj, a v zapomenutí hynou, kams v modrou zmizevše báj, dny mlčí, večery, noci... však mlčí též, věrný kdo zbyl, kdo životu přísahal, věrnost ten smrti neslíbil... A po nové pravdě kdo volal a božství se rodit zřel, ten novým bohům jasnější nebesa otevřel... Kdo po kráse lačný v svět vyjel, sám dobyvatelem se stal, ten z výprav se navrátil, chrámy by dávné rozmetal. Kdo víc však nenávistný, ten mlčet zná jako hrob, jak čas a jak lepkavá ticha neslyšených dob. Chrám bez modloslužby stát nechá... V zpleněném okolí sám po kameni se kámen do větrů rozdrolí... 48
NA SVĚDOMÍ MÉ KLEPE VINA CIZÍ
Na svědomí mé klepe vina cizí, jež vlastní vinou jsem způsobil, tak přišla a již z duše nevymizí ten její úzkostný a plachý kvil. Já ubožáka vyhnal od svých dveří. On klnul dlouho plání sněhovou. Stísněných ulic světla tmou se šeří a hodiny tak dlouze k noci jdou, že zdá se mi, ti všichni odmítnutí a vypuzení že se smlouvají a do rána mi pěstmi krvavými na dveře bušit nepřestávají, a zdá se mi, tisíců cizí viny ku oknům přitlačeny hledí sem, na almužnu v mých rukou, hrdé stíny mi plují s odmítavým chechtotem... 49
PÍSEŇ O BOLESTI DOBY
Bolestí doba naplněna jest a otázkami bez odpovědí. Jak bude dále? Sevřena jest pěst. Sedáme doma k tajné zpovědi, v šedivém vzduchu leží tíseň ta, ji dýcháme, ji pijem, na prsou nás tíží každé noci prokletá, i do ní vniká dumou šedivou, prolézá humna, stáje, přístěnky... I lekají se hodné dušičky... Jakési obrození myšlenky se v lebkách matou, třesou, bludičky... 50
SLOKY
Kdys touhou jsem umíral, aby můj zpěv zněl ospalým údolím, přes věže táh’ s orly a z večera v samotách hasnul, by dítě i žena i muž v něm cítili vzkypěný život dnů vzácných, jež stvořiti mohou Ostrovy nejblaženějších. V mém zpěvu však bolesti v nejnižších strunách basově zněly, že hlavy se k sobě tiskly jak zranění ptáci smutkem. Pak nikdy již k šílené radosti v nejvyšší nebil jsem struny, kdo přicházel ze samot Snů, jen tomu jsem zpíval. Jsem vděčen, že nepřišli padělat to, co jsem z hloubky zpíval, jsem vděčen, že vzdálen jsem všeho. Mé zahrady zůstaly zamčeny vždy čerstvé, vždy s jasným a podzimním, vysokým, světelným nebem. 51
SLOKY
Tak vždy za stopou práce, za stopou velkých činů jde prospěchářů řad, jen kousek zlata urvat a schovat ve svém klínu, a spadlé plody rvát! Za myšlenkou jdou tiše, za myšlenkou jdou lstivě, jíž k předu touží svět, že z jejich stínů skrytý zisk cítí náruživě nečistý týčit květ. Ó vzpomeňte si v polích vlažného za podjaří, kdy stoupá páry dým, jak za oráči klove v zem černou v slunci záři tlum kání zobcem svým. 52
ŠACHOVNICE
Přes šachovnici života se valí zticha věk a každým dnem z ní potají pár zmizí figurek. Kam bledneš na ní, vidět pár krvavých je stop, kde šlapeš, možno tušiti, že dole jistý hrob. A lidé jsou tu hostmi jen, jich pohřben dávno klid od časů těch, co myšlenkou a citem počli hřmít. Jen jak let rychlý jepice se jejich střídá hlas a zaniká a v minulý pak zapadává čas. Jen časem vlna převratu v ty řády hnijící zasadí nové naděje a touhy klíčící... Však prospěchem-li byly dnes, jsou zítra zhoubou již, co bernou mincí bylo dnes, lží zítra pozdravíš. Tak dny jdou dál a v přeletu, když též ti zmizely, nějak ti líto života, že dál jde ztupělý, že na předsudků závory dál bouří pravdy pěst a v společenských padá lžích, co volně mohlo kvést. 53
DĚLNÍK VE SVÉM
Když dělník z práce kráčí na večer, provázen sluncem bledým v jeden směr, když obří stíny sosen ulehnou rovinou, v níž se sotva zvuky hnou, potřísněn krví práce, mozoly pro štěstí jiných, černé oboly vybírá z drobné kapsy u vesty, je mění na chléb v krámku u cesty... Pak v sad svůj vejde, v drobnou zahradu, to v temnu, po slunce již západu, prsť v záhonech, jež zjihla, obrátí, zaleje trávník, začne kopati... K své přivoní si růži rozkvetlé, jež zavřela se touhou po světle – a sednuv na drn, zahledí se v květ... V té chvíli velký je ten jeho svět... 54
SMRT A ČLOVĚK S KVĚTEM KULTURY Památce L. Hofmana
Já ženu záhadnou zřel jít, byl k večeru ztlumen den... Tak zdála se mi vinnou být a smutnou jak chorobný sen... „Ty vraždila jsi? Oh, rozumím...“ Hlas výčitkou se mi chvěl. „Již dávno jej miluji, dnes je mým. Ne, vám však neumřel...“ A věděl jsem jasně: to zemřel on... Znám ženu tu záhadnou. Tak cosi mi zní jak poplašný zvon, když zázrační jen mrou... Mřel umdlený a zlomený ten z dalekých světů host, k nám na písek pouště vhozený a v barbarskou lhostejnost... Svým rozmachem, duchem, nadáním nad surové vysoko vzplál. Byl vnitřním churav zoufáním, že domova bídu vssál... 55 Ó Smrtí ty zamilovaná, květ, z rukou těch voskových, jenž časně tak vypad’ za rána jej nezdrť v rukou svých... Naň čeká již tolik horkých hlav, na odkaz, popud, vzruch, na kultury květ, jejž ušláp’ dav a v němž dlí nový bůh... 56
KDYŽ VŠECKO PROHRÁNO...
Když všecko prohráno, vždy najde se ten, zoufale jenž dál se chystá k boji. Nepřítel už se vloupal, už se vžil a kořistil jak chtěl z té země mojí. A to, co vzal, už nepustil... Čím hlasitěji volá k boji hlas, výš oheň šlehá z duší, které věří – však cítit, že je beznadějnost blíž, vojsk rozklad, konců zmatek že se šeří, že minul okamžik a minul čas... Prohraná bitva ztracena je již. Proč zbraně chřestí? Pošetilý sen... Stav před bitvou se takto nenavrátí... Růst věky musíme, se zocelit a na boj znovu jít... Buď všecko bráti neb vrahům poddat se, otročit... 57
VRCHOLY LIDSTVA POUZE SNĚTIVÍ...
Vrcholy lidstva pouze snětiví, však kořeny jsou zdravé, vláhu ssají... Seříznem balast jednou neživý, ty suché větve, vše nám vykrádají... Přezrálé, shnilé věků ovoce hlav podobu má těžkých korunami... Tak zraje k pádu po dni, po roce a hnilobu svou šíří rovinami... Schnou vrcholy... Však zdola rosteme... My rostem, člověče... A v jizbě setmělé už není to pusté, osamělé... A světla poznání-li rozžehneme už zříme: shnilý balast jak se kývá tisíci kročejemi otřásán... Jen pevně držet se mu ještě zbývá ve větvích suchých s hejnem černých vran... 58
VARIANTY PŘEDCHOZÍ BÁSNĚ
Zdola se přerozujeme: klidnou zář do dějin vrháme, v shon měst a lidí. Nad dílem vztyčen hrdý hospodář své pluhy připraví a zrní třídí a poslouchá, jak v jaře bílý květ vše zavál, poslouchá, jak větry dují a jak se první ptáci objevují a průkopníci nový zdraví svět... Jednou se prudká radost rozbolí v kořenů hloubce, které kotví v zemi... Zdola to náhle vzpruží nadějemi co cynické hnít musí vrcholy... A usměje se hrdý hospodář, jenž pluhy připraví a zrní třídí: na slunci vzrostlo tolik nových lidí, jich k velkým cílům povznáší se tvář... 59
A VŠECKO KDYŽ HNIJE A HNIJE...
A všecko když hnije a hnije přec literatura žije prostředních mozečků, blbů a blbečků... A národ čte a ctí je... A všecko když hnije a hnije přec politikaření žije, šplhouni ve Vídni se časem uklidní, nás zradí, syčící zmije. A všecko když hnije a hnije, národní ostuda žije, mecenáš u bufetu cpe sebe, cpe ženu, cpe tetu. A to je konec historie. 60
ČESKÁ PÍSEŇ
Kraj smutný kolem na sta mil... Vlci se učí s vlky výti... Smutný, kdo se tu narodil a smutnější, kdo chce tu žíti... Moc hrozná, ztrnulá a zlá tu cítí, hmatá rukou cizí... V hloub kapes tvých až zalezla a pak, když obere tě, zmizí... Co chceš-li na ni, oklikou se s vytáčkami k tobě vrací již s prázdnou rukou, pokrytou v špinavé glacée holdovací... Jak chceš se vzdělej, vychovej, ty, luzo, živ se nadějemi. Jen na bodák mi peníz dej, bych přitisknout tě mohla k zemi... 61
DOKUMENT
Kout věku sedmnáctého... Arkýř hledí ulicí křivou ve směs okének... Tu Rembrandt se svou konkubinou sedí a strach má o zítřek... Soud ztrestal jejich lásku, zašláp’ oba... jim koberec zbyl pouze děravý... Řemeslo dělat přišla také doba, a plátna, která nebaví... Snílkové tragičtí, bojovní bozi, svět nových království je daleký... Morálka církve vypasené hrozí a hloupá je, jak byla před věky... 62
A Z RODU DRAVCŮ
A z rodu dravců si vzpomínám rozletů po horách... Já dívám se na myší nárůdek v národních špižírnách. Na generaci, jež maličká bez křídel, bez drápů tancuje lidem k radosti před hejnem otrapů, na generaci, jež otročí, bič vládní v mase svém, vyteklé oči pod obočí upřené v nejistou zem... na generaci, jež propásla svou tvůrčí hodinu, bez radostí teď, bez bolestí, bez tvůrčích odstínů... 63
DNEŠNÍM VLÁDCŮM
Zcizeným Městem vládne dávný hřích a karikatur tolik zbabělých. Prodané Město... Neteční jdou s těmi, kdo chřestí zlatem, řídí otěžemi... Moc láká podlé, zištné zbabělé, a vzduch jest shnilý, duše zbahnělé... Morálně mrtvy, mrtvy svými činy, jen zlatem svým tu žijí veličiny... Kdož k měšcům jich jsou věčné přikutí, ty umrtví a mlčet přinutí... Nedbáte, mrtví? Ještě panovat? Svou kořist nepustit a lup svůj nevydat? Jste mrtví morálně. Však tolik živi dosud, že živým závidíte, křížíte jich osud... Mrtvý by nevěřil, když se tak smál, že hrob si ve svém zlatě vykopal. 64 Však uvěříte, až my zburcováni se netknem zlata v podlé vaší dlani.. Morálně mrtví, mrtví činy svými i s podplacenými a ubohými, nuž mrtví, pozor! Přes vás živí jdem’ a vašeho jha řetěz rozbijem’! 65
NEOHROŽENÝ Památce K. Havlíčka Borovského
V něm všecky krásné síly národa a jeho tragický už osud žil... Vše cíl být mělo a ne náhoda, zrající věky, promyšlený cíl... Řím bál se ho... A vládní, cizí stroj kolečka svoje strkal rezivá... A s Neohroženým byl krátký boj: přervali tkalci pásma přediva... Tak nevysmál se nikdo vrahům svým ni vrahům rozumu a lidských práv, takovým slovem z kovu raženým, by otřás’ navždy milionem hlav... Tak jasnou hlavu a tak čistý vtip si neuchoval nikdo v zápasech, tak jedovatý nikdo nevrh’ šíp po římských prelátech... 66 Řím oddych si... Stroj vládní rezivá kolečka popohnal zas, ječivá... Přes jeho těžká pouta s vyhnanstvím obluda roste: Byrokrat a Řím... Na skále hnízdo prázdné, poslední o vzletu posledního orla sní... 67
AŤ HNU SE KAM CHCI
Ať hnu sese, kam chci v zemi své, je trudno, mrazno k předu jíti, to prázdno kolem duši rve, to prázdno chce tě zadusiti. Ty podlost, hanbu, zradu zříš, však nějak si již zvykáš tomu, a v tón-li pravdy udeříš, on nemá znít a bouřit komu. Neb kolem tichošlápků sbor své ustrašené ruce spíná, tvůj mocný okřikuje vzdor a podkopy tvé uhasíná. Však já se nikdy nepoddám, co prodajná mi, zištná chátra! I kdyby to byl bratr sám, já rozšlápnu i svého bratra! 68
CONFITEOR
Líto nám pracovati není pro bratra bratři, pro sestru sestry, tisíce blízkých, kdyby jen práce přinesla vykoupení... Není nám líto práce, ale že je tak marná, tak smutná, jednotvárná, tak záhy vysilující... Dnů krásných nezávidíme těm, kdož šťastni byli. Ale je líto nám z jara, když voní země stará, kdy obrovské kmeny se mízou nalejí novou, že mocným jsme otročili... Že kopem stále jen pro ty vyděračské roty. Pro ty, jež vrahy zvát smíme, pro ty, jež nenávidíme pro něž hedvábí tkáme, královské šijeme hávy, hledáme drahokamy pro mitry na papežské hlavy, shrbeni oráme lány pro dědičné pány... a vždycky šlapáni dole, hnojíme kulturní pole... 69 U našich pracovních stolů noc apokalyptických bolů tak temně v okna hledí. Nuž, s každým jarem, bratři, nuž, s každým jarem, přátelé snědí, svá zpytujme svědomí: pracovat... ano. Pracovat, pracovat... Však blízcí blízkým, sestry sestrám, bratřím bratři. A sblíženi k sobě, nově se milovat... 70
HOŘKÁ ROZMLUVA
A tys mi děl: že minuly ty doby, kdy poctivci neb lidmi velikými se zdáli tobě býti vrstevníci, formulí starých věční přežvýkavci, básníci podle šablon skládající z obrazů pestrých pravdy jednoduché, neb ti, kdož národ vedou, z ješitnosti když nepostradatelnými se tváří, neb nejmravnějšími, neb poctivými tak nadměrně, že zrcadlo své drží před chodci, by v něm křivé jejich údy za peníz vystavovali svým spolubližním... A tys mi děl: Už minuly ty doby... Tak mravní, poctiví, tak bez dotknutí mi nezdají se vrstevníci dávno, vše příliš řemeslem čpí, umravněnost lze koupit jako tmel a návod k němu na krámku v krabičkách u šarlatána... Před humanitou synové se třesou, dle učení svých otců, kteří mají karabáč na hřebíku pověšený v pracovně pod obrazem Spasitele... 71 Ubohý, směšný, myslíval jsi v duchu, že velcí lidé rozdají svou krásu duševní, celé, mužné vznešenosti, že kážou poctivci o poctivosti a o čistotě srdcí a že mají nevinné oči, jímavé a vřelé, srdečná slova, pevné, mužné ruce, jež tisknout dovedou neb rozdrtiti... Ubohý, směšný, o vše oloupený... 72
BALADA IRONICKÁ
Král hrdý byl... A v dobrém rozmaru si často sobě děl: Můj šlechetný byl rod. Vždy ve zdaru tradice krásné měl... Rytířský uměl napodobit mrav, zář v zraku zdiveném. Jen kdyby nemluvil tam venku dav o statku zcizeném. A při hostinách pěvce svolal král, i požádal je pět... a pěli všichni, jenom jeden bál se krále urážet... Jsi jedním ze psů zákeřných a zlých, jejž bičem vyženem... A zapěl bard o časech minulých, o statku zcizeném... 73 Král pomodlil se, radil s okolím.okolím, co zcizeno, zas dám... Pobožným sestrám, svatým řeholím, klášterním prebendám... Jen ne těm psům, jichž plít je odveta po gestu vznešeném, ne těm, kdo děli slova prokletá o jmění zcizeném... 74
SONET
Bys nedal štvát se, ni nezpychnul, vždy povznesená hrdost dej ti zapomníti i prudkých blínů, jimž den tvůj zadýchnul, když cestou přebolestných ztrát jsi musel jíti. Když srdcí oddanost a duší bílý žár do roucha zbabělců jsi uviděl se halit, jdi v ticho samot svých, a v květy svojich jar, a kráčej k rájům svým, snů vlastních světlem zalit. A člověka měj rád, ač jest zde jenom fantom, přízrak dne, zkrocená šelma věku, v slunce hledící, naslouchající rytmu hudbě záhadné, krev ještě zdající, však hlavu věsící únavou dobroty své, ctnosti, křehkosti svých předsevzetí, a snů ždané velkosti... 75
BUDOUCNOST
Všecko je smutné tady, sliby a lásky i činy... Zdá se ti: umřeme hlady? Za vlastní těžké viny? Věky se otvírají... Mrtvé v nich ideje leží, troskám se podobají jako sta zřícených věží... Přítomnost radost má z žití... Jen když se zachráníš holý, utrhneš skromné si kvítí, necítíš, rány že bolí... Budoucnost ukrytá kdesi mlčením propastným číhá, nepromýcené jak lesy, jimiž zář hvězd se míhá... Poutníci smutného dneška posilňme svoji duši, dlouhá je cesta těžká temnou a mstivou hluší. Půjdeme po pramenech, po východní my záři, po značkách určíme, kmenech, průseky, po stromů stáří. Za kmenem každým kde hrbí se Nenávist, Pomluva, Zloba, nové chcem vystavět krby... možností tvůrčích jde doba. 76 Minuvše svého štěstí proklesťme k štěstí se synů, rány se učme snésti, snášet-li mohli jsme vinu... Minulost leží v hrobě... Přítomnost titěrná hrá si. Budoucnosti, však v tobě co velké jsme snili, se hlásí. Barbarské hordy ať hřejí se nad pyramidami zbraní, v prales nás nepouštějí, hustá je temnota chrání... Tisíce kmenů se skácí... barbarské hordy se ztrácí průseky v slunce vzhoří, až rudě se zakrvácí... 77
PO PŘEČTENÍ ZÁPISKŮ PETRA KRAPOTKINA
Hle, myslící vyhnanci národů v Judských hor úpatí... Ve vlastech svých unikli smrti. Jsou mocnými prokleti. Svůj Betlem v onen den našli, když bouřlivá vnořili křídla do myšlenek orlího zřídla... A každý z nich zašlapal minulost... Mezi ty bídné šel, kde bolestí lidských pláč teskný se sdílností tragickou zněl a kde tolik čekalo bídy, zlé, vytřeštěné tak celé a neuvědomělé... Jsou mezi mým lidem, jsou tak dobří, tak ctihodní rodáci... Jich kroky od chatrčí výše až k dvoru se potácí... Když řády si vysloužili, tu do rodných obcí se vrací a o cti mluví a práci... Mí rodáci po zisku touží... A léta za léty jdou, co stejná nás chapadla ku zemi sráží a vyssajou. – A přes kraje opuštěné se ticho víc rozprostírá a srdce zlá předtucha svítá... 78 Mí rodáci bez křídel jsou. A za obzor nevidí... Své hlídají úspory drobné. Však žebrat se nestydí... Ne, nikdy tu blaženost „sloužiti lidu“ nepoznali. A věčně řvou: Otročme králi! – 79
GLOSSA
Básníku dobrý, proč jsi tak zlý? Stále jen do sebe zamilován? Jako psík na klíně vrčící starou pannou jenž hýčkán a chován? Zestárlý tenor zda pochopí nových zpěvů tajemné sliby? Davu když hází své falsety, vavříny sklízí a denně se líbí? 80
SLOKY O NEPŘÍTELI
Chce, do cesty by stoup’ vždy nevítán, by vše jím zhořklo: obzor, strom i květ. Jím raněn být jak dítě, odmítán, ty chápat máš, jak pochopil on svět. Chtěl zranit tě – a růže rostou z ran. Chtěl křídla spoutat – stoupáš nečekaně. Chtěl zmučit tě – svou záští utýrán, obchází, obchází... A chystá se zas k ráně. 81
UKOLÉBAVKA
Dochovala jsem dětí, nejdražší z nich hnijí na českých útrap odvěké Kalvarii. V kolébce hýčkám si poslední svoje drahé kvítí, dítě mé, hlavičko, ty musíš žíti! Pro život lepší než jsem já měla, když jsem vás kuřata pro jestřába vyváděla. Jestřáb, pták strašný, jak v klikatém blesku snáší se k zemi, na nebesku. Odkud k nám přilít a kdo jej zrodil, jakých kořistí nových hledí podíl? Chraňte mi poslední dítě, nebožáka! Zastřelte, muži, jestřába, strašného ptáka. 82
KDYŽ LES MI NAD HLAVOU ŠUMÍ...
Když les mi nad hlavou šumí a sedám sám a sám, s oblaky měnícími se větrem a sluncem rozmlouvám a čas se nehne, jak poklidné siné moře, v němž vynořují se sny jak prchavých lodí stěžně a uplývají zvolna, stříbřitě a sněžně a brázda za brázdou let jejich sílený stíhá a oře – tu na některé si ještě pamatuji, kdy pyšně se loučily a vyjely, důvěřujíce si hříšně, i na hodinu, i den a rok, i jich naděje. Však některých nepoznávám, v nich mrtvě, mrtvě je. A mnohé, které jsem vyslal před třiceti roky, zřím zarostlé chaluhami, již mechem se zelenat, a mnohých již nevidím, jsou dávno potopeny, a mnohé z mělčiny trčí s protknutými boky. Však mnohé jsou veselé, důvěřivé a tančící jak ženy, ba odvahu mají, cestu až na věčnost vykonat... To proudy času jsou, milosrdně vše vssají, vstřebou, nesmírnou změnu když se vším učinily, i s tebou, i s bohatstvím tvým, i s chudobou, s pýchou i pokorou. Tvé nejpyšnější sny pokosily, by jiné vznesly své milosti lehkou hrou, a jiné by do propastných hloubek vtažené němě klesly. 83
MOŽNÁ, ŽE POZDĚ I PŘICHÁZÍ SMILOVÁNÍ
Boha jak jiní bys uprosit chtěl? Několik lidí a zvířat i květin a stromů, několik míst, kde dlel jsi, starých omšených domů přátel bys tisíce měl? Nábytek, jehož jsi denně se dotýkal, několik snů, jež jsi duhami do skutečnosti své vtkal, když jsi bděl, když jsi bděl? Čas byl však krátký. Málokdy svátky, abys přilnul, se zastavil. Často chlad, ne cit vroucí, přával ti všemohoucí. Bylo ti spěchat v zániku, ne zrodu chvil. Vzpínající se po tobě ruce musel jsi nechat. Jaký to spěch, šílený spěch třeba že v jedněch seděl zdechzdech, od kolébky než smrt si vyslouží každý spáč. A jak ti hovor každý a smích a pláč 84 myslí času běh odplavil okamžik nějaký, jenž se vryl vůní, již kdy jsi pil nějakou vzpomínkou na doby, zvyky a lidí, na rakve, kolébky, postavy v ulicích, náměstích, na chrámy, trčící věže z krajin, jež z daleka vidí zrak tvůj s chlumu se stromovím tímže a čtverci lích. Boha jsi neuprosil však nikdynikdy, kdy jsi chtěl! Lidí jsi neuprosil, ni zvířat, ni stromů a květů, všecko ti zmizelo v letu, slepý jsi neprozřel. Ale jen tenkrát, zřídka, v milosti chvíli vyšleh’ ti plamen bílý, když jsi neprosil, netušil, prostý jak dítě byl. Možná, že pozdě i přichází smilování, když jsi vše nejdražší poztrácel cestou do svého malého nebe, to když jsi našel sebe, života večer kdy snáší se znenadání. 85
O NEROZKVETLÉM PŘÁTELSTVÍ
A byla holá pustá zem, jak před jarem, když větry dují. Tvá duše byla obrazem pustoty štědré, již má zem, když jaro ztajeno jak v poli. Nevzhledná mračna nad ní plují, květ ztajen v ní a proto bolí. Než já jsem jaro nerozdých’, spíš mrazy večerů a nocí. Já neměl tanec jar, ni smích, ni zeleň, květy na větvích, já padal jinovatkou žití. A těžko, těžko soudit moci a ještě tíže odsouditi. Můj život v tvrdé půdě ryl z krve a potu brázdy vzešlé, můj život jasem nemluvil odměřen prací, tíží chvil. A vše, co kolem kvésti mělo, to opadalo v časy přešlé, nést květ a plody zapomnělo. 86
BÁSEŇ Z POZDNÍHO RAKOUSKA
Mně poručili, bych vzýval, co nemiluji, bych něčemu sloužil, v co nevěřím. A myšlenek mých kovář, jež v bolesti kuji, bych vzdal se, než přec jen uvěřím. Mne ze srdcí vyhnali, ponížili, až k smrti, k smrti uštvali. V snu osvoboditelském tak lživě žili, že stali se hrobaři mými, šakaly. To násilné, trpké ponížení, jichž hrůz ni člověk netuší, je bolestné, jako otročení galejníků na galeji. Či moh’ jsem se za cenu lásky zotročit, být veslařem raději a pokorně za nemilovaným něčím se plahočit? Dál jísti svou čočovici a tvářit se kliden a vesel? A zvyknout si při tom zdvihání galejních vesel, jichž hrůz již člověk netuší? Těch úderů rovnoměrných! Té tíži na duši! Pak moci snít každodenně! Osvobodí mne čin, neb síla lásky, neb zapadnu, umru, v bezmocné naději? 87
UBOHÁ SVATÁ Z TÉTO ZEMĚ
Když jsi si vykoupala srdce své v pláči a jedujedu, bylo zas dobré, ba svaté a zářilo tak, měla jsi křídla jak anděl a blízko bohu stála jsi v hudbě harf, houslí a stříbrných rohů, ve tvém záhadném hledu hřálo něco, jak světic zrak. Moudrost jsi prostřela poutníkům po cestách do bídných kučí, klidným svým tichem plnila děsící duše jich, ale přec ctižádost tvoje, hlad po slávě neusíná, je to, co sbírá šípy a brousí je, béře je z klína, je to, co máčí je v žluči strašných zápasů člověckých. Pozemský osud je umdlívat mezi nepřáteli, šípy slov sbírat a ostřejší navracet. Mohou-li tvoje rty vyzpívat boží slávu a chválu? Vidíš-li závist s hloupostí předjíždět v pyšném cvalu brousit své šípy a střely, ranit a zabíjet? 88
S KONCEM VÁLKY
Byl podzim, když z naší vesnice vojáci kořist odváželi. Povozy plné silnice – dobytek plouhal k zemi čely. Jak západ v horské výšiny osvítil bílé údolí, vsi zřel si kmitat modříny, sklizená pole, kotliny, podzimní zlaté plápoly. Hájovna svítila parohy, leč na prahu ani človíčka. Chlad z modré čišel oblohy. Kříž, kaple, bohorodička. A při silnici zmrtvěly lesy i hospoda zdála se vybita a vyjedena, vypita a jesle prázdny jsou, že děsí. Hospodský mlčel, necita. Teď za lesy chrám čněl nahoře, jen škola, fara a dole ves. Vše na petlici, závoře a štěkal rozběsněný pes. 89 Tu jeřábů vysáhli na větvice hubené ruce vojáků. A za zpěvu zatkli je za čepice. Hned bylo kus božího zázraku. Rozsvícen domov ve zraku. Zas povozy rachotí, bičů šleh se dobytku do masa zarývá. To mlčení všude vesnických střech významu řeči nabývá. Však dokud je vojáky v obzoru zříti, kol rachot slyšet a bravu řev a dokud pochodu je slyšet zpěv, jde, komu co zbylo, uzavříti a k pokoře utišiti vzbouřenou krev. K povozům povoz. Připřáhli koně. Z děr stromoví svítí nádraží. Dobytek bučí na peroně, roh o roh, o řetěz naráží... Je temný večer. Kouř dýmá. Měsíce svítí tenký srp. Z vojáků očí modrých chrp již blížící se sněží zima hladovou vytrvalost: trp... 90
UŠLAPANÍ
[91]
HERCOVA SLÁVA
A přece svolili by hrál dnes naposledy, to kupce Shyloka... Dům plný byl a vděčný. Že soucit probouzel třaslavý stařec šedý, jen pocit vděčnosti burácel nekonečný. Tam dole tlačily se mladé generace, a dole vířilo to mladým, bujným vzruchem – však z trosek hercových zněl šeptavě a krátce ten dojem obrovský, jenž otřásal kdys vzduchem. Pak stařec nemocný a nad hrobem již zpola, a jehož umění jen svědci velebili, lhostejně odcházel... I šumělo to zdola bujarým potleskem ve vzrušené chvíli. Kdo znal však dávnou hru, hru jemných stínů plnou a vášně kypící a divné, měkké něhy, jež kdysi opředla dům celý kouzla vlnou, a kde je zvěčněna, své neumírníc slechy? 93 Jen jméno zbylo tu a slepá zbyla chvála, zděděná pieta, – však nic pro příští věky, ve sbírce libella, jež bez hnutí teď stále bez slunce, bez květů a bez hukotu řeky. Jej uvolnili dnes, vyslechli trpělivě, též sňali paměti s vyprahlé jeho hlavy. Kdo v dlouhých večerech se rozpomenul snivě na slavné jméno to, jež otřásalo davy? Tak také vojáku na loži v lazaretu kdy v smrti ramena se v křeči pozdvihají, snímají přimidla a otvor stisknou retů a sňavše obklady jej v rakev uvolňují. 94
VYHOŘELÁ VES
Noc černá... Tráva zdupaná, tak hnědá jak spečená, oharků černých plna... BIíž dole chalup zdi... A zář jen bledá, kde nad vsí hasne kouřů černá vlna, se ryje v obzor... Oheň šlehne časem, a s pádem trámů lidských křiků vřava a štěkot psů se zkříží táhlým hlasem, kde v pozadí se k hlavě tísní hlava. Ve skřípot, křik a sykot vody ostrý jen temně bučí stádo krav a volů, kdes přivázané na topolů kostry, zalito nachem v stráně hledí dolů. Kolébka vedle... Spí tam drobná hlava a do podušek zlehounka se kloní. Jen vítr ohně sloup jak načechrává děs rudé záře přehoupne se po ní. 95
NÁDRAŽNÍ VRABCI
Pod krovy v nádraží je zříš, jak křídly bijí, jich křiky veselé se do vln vzduchu ryjí pod prachem verandyverandy, kam obloha se dívá. Pár stromů prožloutlých se z blízkých zahrad kývá a podzim ze strnisk sem dýchá větrem štvaný. Tu v kouři šedivém stroj stojí zadumaný, vše v barvách podzimních, v zarudlé září ranní, vše jíním zbělelo na jednotvárné pláni, jak brčál zelené teď zbělely již luhy. Leč vrabců špinavých, již rozlétli se v kruhy, se netkla minulost, jež byla příliš krásná, ni budoucnosti bouř, ta zima příliš časná, vždy hledí vesele v dny, které nastávají... Tak silné naděje jen proletáři mají. – 96
TROSKA
Nedávno v klubu, hasnul právě den nad stromy Petřína, a z řeky odraz padal v plochy stěn a nepřestal se chvěti, až ztrácel se jak mlžná vidina a jaká radost dětí! Host titěrný sem vhoup’ se – stár již byl, v plášť oděn šedivý, jak zvykem umělců – se poklonil s úsměvem vrásek snivým, a balík plesnivý svých listin vyňal s hlasem tklivým. Byl zpěvákem kdys... Mnohý úspěch měl i slávu získal tam, když před léty v městě cizím dlel... Já v listin hledím kupy: výstřižky z novin, dávný přešlý klam – a – člověk je tak tupý k nim, tak tupý! 97 To herbář úspěchů jak zvadlých trav, pách’ vůní přešlých let, stuchlými věnci, křikem mrtvých hlas, potleskem ruk jež hnijí, bolestně po penězích křičel hned však žebráckou a hroznou melodií. – Kdes... kdysi... dávno již. Buď, starče, rád, vavřínů nevzbouzej! Hlas, puklý zvon, teď konejší jen hlad, když bzučí při kytaře, jak moucha na skle v hospodský kdes rej a v plynů páře... 98
PŘEJELI DÍTĚ...
Přejeli dítě... Mrtvo je a leží tam, na dlažbě leží v louži krvavé. A kolem zástup bizarní se skupil a řve a huláká a přísahá a pláče... Tam rvou se obři nelítostní s tím vozkou, jemuž koně zadrželi, s tím vozkou v dlouhém, hnědém kaftanu, jenž zamlouvá vše, blábolí a kleje a nad ježatým obočím své vlasy pohazuje; a rvou se s chraptivým vozkou, jenž v rukou jich řve škrtivě a rameny třese silou chyceného dravce a slintá a kousá a zapřísahá se... Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice. já nikdy neviděl tě takovou jak tehdy, začouzenou, umdlenou, s komíny zčernalými, zablácenou, prožloutlou, zřídlou barvou západu s domy, jež zrcadlí se v loužích rozlitých! 99 Ó, ponurá a vzteklá psyché ulice; jež vyvrhla jsi drobnou mrtvolu v malicherný soucit mas! Kam zatoulala se ta bytost? Odkud je? Kde jsou ty fialky, jež prodávala? Již neshledá se s ničím. Neshledá se s kouzelným sluncem – ani se svou maminkou – ni s duchem doby, který počal rozsívat semínka dynastických citů. 100
KOLEM PASAČKY
Již jaro zase kráčí v lada, v karmínu zoři hasne den, mdlé světlo v zeleň zticha padá, hus štěbot s mezí slyšet jen. Kol pasačky jdu... Scvrklá, šedá babička, jak ji dávno znám, tak ztěžka jen se z trávy zvedá, že den se kácí v náruč tmám. Tu v moři trav a pampelišek a pryšců s jitrem sedává, nad vším spí zápach smolných šišek a mlha lesů modravá. Den celý co pak myslí tady nejstarší ze vsi lidský stín? Tu slyšet křiky ptačí vády a bílý květ jí padá v klín, 101 tu vítr hvízdá mhou a bouří topolů listy v úpění... Jen bába z krátké dýmky kouří a staré říká modlení... Pak ztěžka vstává... Slunce teče pod strání pluhy servané... Ó jak jí pod hrudy to vleče, na lůžku dávno ustlané! 102
PO PITCE
Noc k ránu teple vlažná nad vesnicí se šeří, tah obláčků pod smutným měsícem se čeří, čeří, čeří... Nezdá se? Kohout ozval se ospalý. Eh, k smíchu, ozvěna komická a pronikavá se opakuje v tichu... Jacísi ptáci ranní jíkají v modré výši a vzduch je plný vůně zdvižené, jež jako když se ztiší... Zem osvětlená modře po teplém, snivém dešti, po vůni bílých růží zablácených, opilá hlava třeští... 103 Po tancích, dlouhé pitce my vycházíme bledí z krčmy, jež osvětlena barvou tuše zředěnou noční šedí... A ještě bručí basa, smích flétny skrz ty stěny, trioly v dálce zpožďují své tempo jak šašek unavený... Jdem ještě v dýmu všeho, groteskních tanců vřavy, vír figur skreslených nesem v duši, ty kolébavé hlavy. Tak jdeme s lehkou duší a s těžkou pustou hlavou se vracíme z té krčmy pod vesnicí šedozelenou travou: že znudilo nás město, ulice zimomřivé, a chlorotické, sevšednělé ženy, pohledy domýšlivé; 104 i neomylná gesta zbožněných dobou lidí, i těch, kdož po zbožnění zatoužili a uschlé vavříny klidí. – To bouření staré krčmy víc kouzla nového mělo, než vřava kramářská, v níž rostem, rostem. Zde aspoň krev a tělo. 105
A VŠICHNI LIDÉ MOHLI TU BÝT ŠŤASTNI
„Je život závistivý, teskný, teskný,“ mi řekla často zrakem ta, jež vdala se proti svojí vůli. Často řekla to jedním, uklouznuvším vzdechem a tupě, zádumčivě loučila se. Před statkem slunečnice houpaly se a z oněch slídových svítivých strání horečné slunce do alejí dýchlo a marně ptáci zaleklí kol blyskli, oblaku za touhami šla a trávu vzduch opojila zdravou zemní silou... A to mi řekla... Dřímaly v tom tiché ty narážky na první její lásku, o které dlouho ještě tehdy víme, když k mlčení jsme dávno odsouzeni... Tak často jedním dechem zapomněla, že její muž ji miloval a dítě se smálo zlatovlasé... Milé knihy na stolcích pohozeny, klavír zavřen se černal jako rakev v sadě květin... 106 Leč celý svět to nepochopil nikdy, ni já, když zřel jsem bílý statek, lesy, hluboké louky, světlušky kde plály, tajemná tichá místa, plaché zvuky, kde přelet srnců v černých větvích budil, hájovny, na jichž prazích děti zřely očima divých žínek na cizince, kde zřel jsem svahy v žlutém listí dubin jak oddychují do par podvečerních, kde zřel jsem vsi pod statkem osvětlené a kde vždy byl jsem neskonale šťastným... A všichni lidé mohli tu být šťastni... Jen ona chodila tu jak lež hrdá a zimomřivá, chladná, povznesená, ssající dosud v cizí půdě vzněty... Kdys dávno z bouře vyvázla loď pyšná, leč kotva její na dně zachytla se a přeražena ulpěla kdes v hloubi... Tam na něčem se marně zakotvila, co loď se v blescích dále potácela až posléz zachráněna, jako ve snu skloněna k boku, potácivá, plachá po moři mezi červánkem a stínem dál vlekla křivkami svůj černý stožár... 107
ZIMNÍM VEČEREM
Jakoby v snění za večerní chvíle za šera mrazného v záření hvězd přede mnou zase spí nábřeží bílé; ve sněhu, měsíc plá do tmavých cest, poslouchám vlny zas pod ledem hřmíti pod mostem, jenž se tak dunivé chvěl, viděl jsem zamrzlé v ledu se chvíti vory a lodi, jak měsíc tam sjel. Slyšel jsem z hotelu hudba jak zvučí za sklem těch velikých oken a v tiš divoké tóny jak ve škále ručí v akordech skákaly ve struných blíž, v zamrzlých oknech jak stínů rej divý, pitvorných postav a komických shluk houpal se, kolébal, kontury, kyvy, obrysy sklenic a zdloužených ruk... Ale v tom do tmy kdes pod mostem dole, tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jezjez, kdos jak by skočil, že zavířil v kole rachot vln šumivý, výkřiku děs, 108 kostmi to projelo, šat jenom bílý zatřás se ve vzduchu v přešedlých mhách, konec byl, a kdož tu bylibyli, upjatě zírali v rozprysklý prach... Plavčíků bluzy se zamihly v tmavu, čepice bílé a tyčí mdlý stín. Do ledu rány a houkání, vřavu slyšel jsem, žlutý kdes zasvitl plyn. O mostu zábradlí opřen se dívám, struny však zase v ten vířivý tón, do temna zraky své vrývám a vrývám po žití dožitém bludný kde shon. Bylo mimi, jako je utichlé zemizemi, pod ranou děla když zachví se v ráz, otřese lesem to, půvaby všemi, lukami v jaře kde ptáků zní hlas, jako když v dálce kdes zaduní dělo, předtucha tragiky posledních cest – hrůzou mi potom se zatřáslo čelo, klesla mi ve křeči pěst... 109
IMPROVISACE KU SMRTI HAZARDNÍ
Ty obrovské kmeny šerého lesa, zemdlené délkou roků, pod jejichž vlnami těžkomyslné koruny zpívaly, nad křížem samovraha shnilým bděly zaklety a drn, kam tryskla krev, svým stínem smývaly... To nebyl... ne, z těch jeden, kteří snad nenávidí a proklínají, ti silní, bičující společnost, v níž tak trudno je žíti, ni extatik, jenž přestal milovat slunce a tajemství bouří a nad smutky vítězit hymnem a tuchami jiného bytí. Ne. To nebyl nespokojenec, jenž vytušil marnost všeho, ni milenec jar, kterého jeseň studeným jíním zrosila. Ni ten, jenž k východu obrácen s vítězstvím visí byl přepaden jako stvol, jejž kosa rázem skosila... To naivní, smavý byl hoch. Osmnáct jar a divoký. Koketní růži na prsou, střelil se. Proto: co řekne Ona. Že k smrti jej bolelo opovržení jejích šestnáctiletých rtů a že to byla snad největší pomsta: co řekne teď Ona. 110
KONEC ROMÁNU
Jde, potácí se... Ještě dnes? Ne... Zítra... Až zítra... Jak by srdce rval mu z nitra ten okamžik, v němž ještě cítí a myslí, doufá, neustává žíti. Zbraň křečovitě na prsou svých svírá... Park je tu stinný, Prahy ruch tu zmírá; zde může klidně života se zbavit. – Co mladá žena bude se kdes bavit a utráceti zbytek jeho jmění, jej skolí jedné rány zahučení... A večer sladký v cloně par se stmívá a s ním i ruch... Kdos jdoucí sloku zpívá, již chansonetta kdesi pěla včera... V ten večer sladký ulice, hle, šerá již plane světly, stromů řad ji stíní... Blesk lamp se schovává do výkladních skříní a po chodnících vrhá světlo matné. – Zahučel vír a kroky zněly chvatné, dám zástupy a pánů vracely se z vycházek večerních, neb noc již tmí se a v parcích smutno, zahradách a sadech. Vzduch měl tak letní, vlažný vonný nádech. Byl červen již... Jen vozy dole hřmely, v křik vozků zdlouhavý a omrzelý, 111 ruch tramvají, houpavých faetonů se mísil v hudbu podvečerních zvonů. – On neslyšel, zrak upřený měl k zemi... Bol nevýslovný podivný a němý mu k srdci sáh’, on nedovedl říci, byl smrti předtuchou, výčitkou hřmící. On celou propast v dnešní noci vysnil, jej život mučil, hnusil se, jej tísnil, i rodina i láska, klid i štěstí i blaho dětí; zřel, jak na rozcestí všech svízelů teď stanul příliš záhy. Jen prvé ženy obraz, příliš drahý zas k duši jeho znenáhla se chýlil. – Zřel kterak zemřela... A čas jak pílil po její smrti; z koutů prázdno kývá. – On cítil, bez ženy jak trudno bývá, jak sám on trpí a jak děti hynou. – Jsou jizby prázdné a dny trapně plynou; pak zapomeneš, když tu přijde tíseňtíseň, jak zníval hlas i její píseň při kolébce, ba zapomínáš lásku i její krok i starostlivou vrásku nad obočím, i její stálou píli, i dlaň, jez v šťastné tiskla tebe chvíli. – Jak vzpomínka každá srdce raní. Vše schováno, co upomíná na ni, začaté šití, šperky... Žádná nejde změna, 112 hluboké ticho, stejná práce denní a pozvolné pak na vše zapomnění, zvyk odloučení, ač se zvyká ztěžka. Z počátku často u hrobu se mešká; ty k hřbitovu jdeš v podjesenní kráse, své vzbouzíš vzpomínky a v bludném hlase letících ptáků cítíš bol svůj zníti – a v šumu trav; zvuk hodin slyšíš bíti, a vše tě dojme nad hrobem tvé ženy. – Však rozruch ten jen chvíli pochopený, pak zase zapomínáš v nepokoji, rok jeden bolest, i tu ztrátu zhojí, a hřbitov pustne... Za to přibývají večírky družné, v nichž se šachy hrají, zábavy v domě, návštěvy a pitky, známosti vzájemné, vtip mnohý břitký o vdovství, interesy cizích lidí a vzkazy těch, jichž oko bystré slídí, poptávky chytré po jmění i stáří a obdiv, že se dobře hospodaří, a temné báchorky, jak vzrůstá jmění... A jednotné jen roste přesvědčení o sňatku výhodném... A člověk svolí... On poddá se, je hříčkou v této chvíli a říká: dětem k štěstí! Chůva šedá a věrná duše však, ta víry nedá, neb zkušenost má dobrou takých sňatků. – Hned tulí k sobě drobné děti v zmatku, 113 je česá, strojí, aby líbily se až nová matka přijde; celá chví se, že nedůvěrou celý svět ji stíhá. – Teď prací domácích ta velká tíha se starých beder na paní se sšine, jež starosti snad bude míti jiné, jež bude mladá ještě nezkušená byť dobrá matka, byť i dobrá žena... A román začne... Děti nejsou její... k nim vlažně chová se, rty se jí smějí, tím úsměvem, jímž vždycky usmívá se... Je zanedbává, myslíš v prvním čase, však zvykne si... Však brzy přijdou hosti – strýc její, plný lživé upřímnosti, tvář jeho holá usmívá se stále... Tak nutné výlohy jdou nenadále; pláč, vzdory, kletby a pak byt se prázdní; je nemocna hned, je jí třeba lázní, vše doma pustne, hyne jako dříve. – Tvé výčitky dost nejsou přesvědčivé, ty musíš sehnat peněz sumy nové. – Je konec... konec... Chvějí se mu rtové. Dnes nebo zítra?... Proč jen ještě váhá? Jde, vzchopí se a po bambitce sáhá... 114
SCENERIE POTOPENÉHO DŮLU
Je večer deštivý... Pláň šedivá své výběžky v zrcadlo vodní matné vrhá... A vítr oblak temná přediva do zejících otvorů prorvami obzorů na cáry trhá... A po den celý v dálce světel kruh žlutavohnědé ostré skvrny hází kolem... Lokomotivy trčí z černé vody struh... Mře večer na pohorku kolem... Blátivý popel, kam jen vidí zrak, na všem, co dýše, věky usazený... Ční věže železné a střechy v kalný mrak, ční komíny, ční jeřáb pochýlený... Důl zatopený dýše parou zahnědlou, čerpadla hrozná skřípou rythmem stejnoměrným... A mračna žen tu s dětmi na rukou se tísní nad otvorem černým... 115 Den třetí minul... Neúnavná čerpadla z té rakve duní, jak by třás’ jí Osud... Jak závora by těžká nad vším zapadla... Však ženy... stojí dosud... 116
HORY POD SNĚHEM
Jsou pod sněhem hory a za vsí to kouří za nimi dálkami jiskrnými a na slunci ranními a jitřním pozdravem zvonu zvuk se nese tak ztajen a ztracen, jak bloudící poutník v lese. Než přece do dáli došel a zanik’. Nes poselství dne svátečního, o němž jen zbožné duše zví. Těch domků v kraji roztroušených zrak neuvidí, ni stromů zavátých, ani jdoucích pěšinou lidí, ni pěšin nevidět, jen ticho, mrtvo a bílo, kde nějakým rozletem vrány se zašeřilo. Jen rovinu sněžnou zříti, kde potok dřív, údolí, břízy, kde most a kde dráha, tam kouře vlak spřádá si přízi mizící čarou v rovině kamsi až pod horu a vzdalující se a rozptylující se k obzoru. Dnes v továrnách horských samot odpočívají stavy, dnes dívky s chudými ňadry již těší se do únavyúnavy, jak v hostinci horském vášeň tance zachvěje jimi a v náručí s bledými chasníky tkalcovskými se roztočí při hudby taneční blažené pohádce, jež jedinou je jim krásou a pobídkou do práce. 117
NA SMRT JEDNÉ TKALCOVÉ
A tkajíc divy – sluch můj slyší: zemřela za stavem v své říši. Tak stav svůj tkalci nazývají, jak králové v svém trůní kraji, neb celé dny tam vysedají. Z žen jedna, jak je hory daří, v svém tkala mládí, ženství, stáří. Tam v horách, plochých ňader ženy stárnoucí u tkaní svých stavů dny celé v práci pohříženy jen k člunkům svážející hlavu, zázračné, barevné své dílo pokorně v šedivých dnech tkají, životem vězňů umírají ať v horách jaro, ať je bílo. Ať slavík pěje, jabloň zkvítá, ať v hory vábí vášeň skrytá, je třeba žít, dát dětem jísti, zas tkát je zaučit a přísti. 118 A v prostorného stavu říši, jenž zdá se někdy síňky vyšší a širší jako rakev tmavá, se o duchovním přemítává, zvlášť večer, když se sejdou temnem duchaři bájit o tajemném. Tak našli mrtvou – den kdy tmavne, v té její rakve říši slavné. 119
LEHKO V SRDCI
Již nakláněly se do oken kvetoucí stromy a vábily ven a v lukách tráva chladná v rose sváděla dívčí nožky bosé. Neb petrklíče oslňovaly zdivené oči, jež milovaly a potok bouřil a stříbrněl, když pod lehkou pěnou si píseň pěl. A v srdci bylo lehce všem, kdož zeleně viděli dýchat zem. I těžkou prací ztrhaní staříci si do doupat odnesli zlatý déšť květů, jásání skřivanů, mráčků spěch v letu a ve svých hadrech, uvlékaných silnicí smích luk a lesů silici a tolik božího bohatství až marnotratnicky rozdávaného polem a lukou, že potěšilo je více než peníz měřený lidskou rukou. 120
PÍSEŇ STAVU
[121]
PÍSEŇ STAVU
Poslouchal jsem píseň stavu. Hluboká, z dna duše byla, pravdivá a nezkrocená, dojemná z ní zněla síla, tisíc rukou, tisíc duší mluvilo v tom tepu krátkém hlasem žití, plesem pravdy, postem duší, dlouhým pátkem. Už je tomu dávno, dávno, zuřivá když bouře zněla, tmavým lesem, chatrčemi, prorvami vod spousta hřměla, přes práh překročil jsem chudý, sedl v ohně rudé záři, do koutů jež schvívala se, svítíc tkalci, samotáři, který v práci neustával, schýlenou nad člunkem hlavu. Hlubokou, jak z duše jdoucí, poslouchal jsem píseň stavu. Kdys, kdysi byl to zlatý věk! Já zrozen ze dna časovosti byl ubohých a chudých vděk, mně práce byla povinností! Můj každý tep – to byl již chléb 123 a s chlebem přišlo také štěstí! Můj každý šroub a každý hřeb pomáhal každou žalost nésti, a umřel-li kdo z rodiny, já poslušný jak hodiny mu rubáš setkal jako sníh, a vdala-li se dcera mladá, já tkal jí plátno po chvílích; na mne jak slunce pruh když padá, jak slech’ jsem zníti její smích! K nám lidé přišli z dálných cest, a z mlýnů, samot každodenně, a ze vsí horských, dálných měst, přadena řadou kladli k stěně, ba kněžně do zámku jsem tkal heboučké plátno do kolébky a člunek můj jen blyskotal, jak rostl tkaní příval hebký; však v neděli, když unaven jsem zkolébán byl v polosen, pohádky jizbou zněly zas – tu zvláště pán můj mlčenlivý mě dojímal, když jeho hlas tak drsný a přece starostlivý se prostřed hlasů dětských třás’. 124 Já tehdy moh’ i hrdým být, vždyť uživil jsem svého pána! Můj člunek s úsvitem jen kmit, se smíchem děti vstaly z rána, a večer já zas píseň pěl, když v dovádění usínaly, a já jim nejlíp rozuměl, ať smály se neb zaplakaly! A samý let a samý chvat, já byl tak dlouho, dlouho mlád! Můj Bože! A v ten právě věk, kdy necítil jsem tíhy stáří, kdy na mne hrál jen paprsek – bouř ke mně vlítla, samotáři, a příští doby první jek! A jako náhlý vichru svist cos zavadilo o dědiny a proniklo jak hrozný hvizd rozlehlé pláně, doubraviny, a do všech zalétlo to chat, že s úžasem jsem chápal záhy, jak v zápětí šla nouze, hlad, přes opuštěné naše prahy. A v rozhovoru ztajeném, a jako žalem znaveném já přes sto let již starý brach jsem šeptat slech’ o blízkém městě, 125 o velkých strojích, v jeden vzmach jak nahradí sta lidských dlaní – a po prvé mne schvátil strach! A div! Já pustl stále víc!... I pán můj v kraji byl jak cizí – nám nepřišli již s prací vstříc, neb v městě stroj tkal hebkou přízi, a znenáhla já zbyl tu sám, tak zoufalý a zmlklý studem! Ó já si brzy všiml jam ve stěnách, prázdna v koutě chudém, jak stropem v jarním přívalu roj kapek padal pomalu... Však z dětských úst kdy slech’ jsem „hlad“, zřel slzy drát se v oči matce, můj pán se navždy rozhod’ v chvat, tak drsně, jak si zvyk a krátce: – šel v továrnu též pracovat! Ta stála v středu pochmourných uliček městských, kouř kde dýmá, kde na nádvořích prostorných řad beden v dlažbu temně hřímá; tam udýchaní dělníci pákami zboží na vůz vnesou, tam den co den v ruch dunící; se kola ve zdech šedých třesou! 126 Ó nový div ten století! On chudým přines prokletí! Já slyšel teď: jak hází stroj hotových pláten příval bílý, jen mžik a zas jich nový roj se ke stům novým řadí v chvíli, bohatství zlatý, stálý zdroj! A stroj ten nestavil svůj let! Já opuštěn však skorem býval, tam jinak žil a myslil svět, v mých koutech jen se pavouk kýval! Mně smutno bylo, do města kdy přec jsem odcházeti pána, ať mráz byl, vichr, necesta, hned za svítání časně z rána, neb často udiven jsem zřel, jak slabostí se potácel – jak v neděli rok od roku v důvěrném vzdych’ si horování: Ze samostatných – otroků že nadělali mocní páni, a cos mu blýsklo ve oku! A já teď slyšel častěji i slova ženy v hlasném vzlyku, hněv po zklamané naději 127 na hlavu padat továrníku – však kradmo jen a potají, jak sopka kdy vře tajnou mocí, neb jak kdy lodi klesají ve vlnách ke dnu bez pomoci. A pán můj, starostlivý pán, byl přec jen stále bídou štván! Neb v noci, kdy se vrátil zpět, mě vzbudil, pak tkal utajeně, by hladem nevzkřik dětský ret, by poskyt teplý oděv ženě, a tkal a tkal tak tich a bled. Leč v létě přišel hrozný čas; v rodinu tkalce... Obou dětí smích zaniknul a záhy zhas’, smrt urvala je do obětí; – tak v jednom týdnu rakvičky z dřev prostých navždy odnášeli, ty plavovlasé hlavičky, jež dříve tolik dováděly! Teď oddáleny domova tíž necítily okovů, by nemusily poslechnout v tovární škole jazyk cizí, je nemoh’ rvát již kalný proud, v němž tolik duší mře a mizí zlým násilím a v jařmu pout! 128 I prchlo let zas několik... Leč nářky rostly... V chatách všech zněl utlumený zprvu křik, však slabě bil o shnilé řády! Pojednou zatřás’ vzduchem hlas... A dělníků se hnuly davy... Můj pán to rozhod’!... Bílý vlas se chvěl a jeho zrak byl žhavý, kdy k továrníku vstoupil tich – o bídě mluvil, časech zlých, že přetíženi rok co rok za nízkou mzdu tu dny své tráví, a kupředu že nejdou krok, jen ušlapáno jich je zdraví, jen jako psi jsou biti v bok! A osud jich že dvakrát zlým, když po svobodné práci veta, že pod křivdou a násilím oddanost nikdy nerozkvétá, že tísněna jich národnost a šlapána je stále více!... (tak mluvil k chefu trpký host, jak mrtvola měl bledé líce) – však chefův odmítavý hlas se zatajenou zlobou třás’ – pak rukou k dveřím hrdě kýv’, a nejlepšího bracha v zemi, 129 jenž za dva pracovával dřív, propustil z práce, zlobou němý, v zbouření svojích panských čiv! Však rázem, rázem, ráz na ráz továrna v mžiku prázdna byla. To druhý den, kdy úsvit shas před domem stávka zabouřila. A dělníků vzdor rozjitřen se valil ku továrně blíže, a v křiku dětí, pláči žen bil o vrat nepodajné mříže, a jak by zrodila jej zem, dav táhl dlouhých ručejem a v ženský pláč a v hlesný vzlyk, jak ztéci chtěl by tyto stěny! Až v posled sevřen houfem pik – jen porůznu hlas rozvášněný tak hrozivě: „Chcem chleba!“ vzkřik’! Pak hrozný výjev odehrán... Však pán můj scházel v jizby šeru... Ba, tenkrát nepřišel můj pán jak vždycky pozdě v podvečeru... I zaslech’ jsem, že v okovech jej v město dálné odváželi. Jen stařenka mi zbyla v zdech, pláč její, znící prázdnem cely... 130 Teď často čekali jsme naň hledící v dlouhou rovnou pláň... Až v posled přišel... Ztrhán zrak, když poprv zase počal tkáti, já cítil jsem, jak mizí zrak, a vše, co kdys jej počlo rváti, jak v moře kdy se stopí vrak! Neb ve vsi bylo lehčeji... Pán poznal, v lidskost věře znova, že mnoho z dávných nadějí je pravdou již, ne zvuk jen slova, že soužený ten chudý lid přec uhájil si svého práva, že v humanity dveře bít je lázeň obrodná a zdravá, že z převratů zrozený klid ku novým cílům zdvihne lid, a ze zpuchřených trosek výš, se zdvihne pýcha nových řádů, jak Kristus chtěl mít svoji říš vzájemné lásky ve souladu a svatým svojím naukám blíž! Teď pán můj zase v slunný den tká z milosti tu hebkou přízi, jež smutných pár snese žen k starému stavu v úctě ryzí! 131 On se stařenkou svojí sám tu zbyl, tak trochu z módy, se mnou, já také jemu stkávám na rubáš štůčku plátna jemnou, a zemře-li mi, budu rád v ústraní někdy spočívat, snad vhozen v oheň naposled v dnech podzimu pak sychravého ustanu píseň tuto pět, a vzpomínkou na svého pána jen plakat budu a se chvět! Umlk’ stav... Leč jeho píseň dojemná se z koutů chvěla, sociální píseň věku, dlouho v mojím sluchu hřměla, tisíc rukou, tisíc duší mluvilo v tom zpěvu krátkém hlasem žití, hlasem pravdy, postem duší, dlouhým pátkem, už je tomu dávno, dávno... Stařenka si ke mně sedla, vyprávěla, zastýskala, na klíně jí kočka předla, všecko plálo zabarveno v krbu šlehající září do koutů, jež schvívala se, svítíc tkalci, samotáři... Kdyby pravda nebyla to... pohádka by mohla býti! Jenže poet slyšel při tom plakati z ní lidské žití. 132
PÍSEŇ O ROVNOSTI
[133]
PRAZE
Ó, nech mne, sladká Praho, zpívat o tvojí kráse snivý zpěv! Já musil o tobě vždy snívat a hrdý tvůj si kouzlit zjev! Ó, tebe nikdy, nikdy v žití tvých vzdálen zdí a věží tvých, nebudu moci zapomníti chvil radostných a bolestných! Já fantast přišel ve tvé stěny, sny mlhavé a zlacené, jak bubliny, jak bílé pěny v mé duši plály ztracené. Byl čas, kdy každý sen mne vzrušil, myšlenka každá v zárodcích. Na srdce mé cit vřelý bušil a žerty druhů veselých! 135 Ó tehdy, Praho, v podjeseni mhy bastionů když jsem zřel, v zažloutlých stráních jako v snění když pozdní stín se chvěl a tměl, když řeka tvá jak unavená v zabředlých vlnách hřímala, vížkami chrámů rozbrázděná obloha ve tmách dřímala, a nádech šedivosti tmavé když tvými třídami se třás’, když v davy lidu kolébavé lamp žlutavý se mísil jas: Hned jsem si tebe zamiloval tou vášní slepou, chorobnou, hned, Praho, v srdci jsem tě choval, cos chvělo tehdy duší mou... Já zřel jsem lid tvůj zádumčivý, žen hrdých, snivých vonný květ, já díval se, jak štěstí chtivý přítomný kolem hučí svět. 136 Však cítil jsem, ó, Praho krásná, z tvých pasáží a promenád jak hřměla ruchu hudba hlasná, že jal mne úzkostlivý chlad, že celé naše české žití mi nechce plně zníti v sluch, a z líných mrákot rozvířiti, kol zetlelý shnilý vzduch! 137
PROSLOV
Otroctví chlebem denním lidstvu bylo... Nevolník skrčen v koutě pěst svou svíral a proklínal to vlastní svoje dílo: pro panstvo klidil jen a sklizně sbíral... Tak věky chodil vždy po cizím lánu, karabáč slyšel jenom zasvištěti, desátky, pokuty přinášel pánu, své tělo dal i těla svojich dětí... Ze silnic do lesů, z obilných mlýnů se vléknul zapřažen a zase kolem, zvěř vysokou i černou hnáti musil svým zničeným a rozdupaným polem. Tož celé týdny a zas nové týdny, zas nové roky věčně robotovat, v neděli cítit jak je člověk bídný a svoji mstu jen na dně srdce chovat. A vrchnosti vše dát, co zbylo ještě pod střechou, na poli, když milost kývne – však draze zaplatit, skřípnou-li tě kleště msty rozmarné a nálady vždy divné. 138 Jít ve stádech od jinocha až k starci a klonit se jen k zemi vždycky pánu, a neozvat se slovem chlebodárci, jen robotovat na cizím tom lánu... Dál otročit, dál v cizí půdu síti, své tělo zapřáhnout a duši svoji, pro cizí sklízet dál a otročiti a nechystat se, nechystat se k boji?! Však dovršen čas: dost již obohacen selskými mozoly pán, statek cizí, dost zaň je namodleno. Otrok ztracen chtěl poznat též, jak pod svůj krov se sklízí... A jednou vzbouřen s kosami a s cepy se sekerami, s kopáči a rýči se vzdorně postavil a hnal se slepý na vrahy své. Ten hlas až k nebi křičí... Vstal sedlák, nedbal života ni smrti, a mučen, trestán na hrdle šel směle a na rozcestích věšen, hrůzou drtí své vyssavače a své mučitele... Věk otřásl se svojích ve stěžejích, krvavou lázeň přines’ v oběť svojí, 139 jak převrat každý žádá ve svých dějích od velké doby po zoufalém boji. Staleté ledy pohnuly se, svatá přec Spravedlnost přišla, pozdě třeba, myšlenka zvítězila, pevně spjatá s budoucí písní svobody a chleba... Víc síla zdola nežli mocných přízeň, víc bázeň jich než láska k zotročeným, přec Spravedlnost přišla, lačných žízeň ukojit a čest vzdát údům zmdleným. Den onen musil přijít, který snímá s otroků pouta, z rabů násilnosti, svobodou stejnou v zákon píše, hřímá, a povinností stejnou, svéprávností: Na svoji hroudě pevné zakotviti, ji obdělávat, zmnožiti svou pílí, potomkům cele zanechat ji, žíti, abychom mocněji a lépe žili, ji učit milovat jak sílu živou, tím laskavější, čím víc milována a důvtipem svým, rozhledem jí tklivou dát péčí v sobě dělníka i pána... 140
PÍSEŇ O ROVNOSTI
1 Kdys po Rovnosti zoufalá píseň Revoluce, zrozená v srdcí otroků, vstříc zahřímala bídné a podlé Moci. Smetala tyrany s piedestálů, jejich sochy a památky na hrozný posměch stonavé Lidskosti. Stavěla v slepé furii nasáklé krví guillotiny; vyhnala krále, sochy bořila, šlapala Minulost, neb pomsty červ uhlodal a v kořen uzrál již lidskou trpělivost. A zrozené století vykoupali v krvi své nespokojenci a pokřtili je: „Rovnost, Svoboda, Bratrství“, a myslili, že paskvil ten pláč utlačených zastaví, tyranů hlas 141 že zmlkne jásavý, knížata purpury že svlíknou, baroni peněžní že rozbijí své banky a své závody, že luzy nebude, jež hladová pod královskými okny, by rvala, pěsti zaťaté, výhružné, stokrát opakované své kredo o mase a chlebě... 2 Ty kasty a kastičky od šlechty k měšťákům jen smály se tomu bratrství pod výsadami nakupenými, pod právy historickými, pod hromadami nahrabaného zlata, pod záštitou shnilé a zbloudilé kultury! A všechny ty kasty jen vzpurně reptaly! co my, my, my, my vladaři, my knížata, my baroni, my měšťáci, my osvícenci věku, my máme s luzou, které u strojů a v tkalcovnách jsme opatřili chléb, jež v našich dvorech u dobytka spí, a naše drvo poráží a naše okopává pole 142 a naše lány osívá, s tou luzou, která v sklepních bytech se peleší a neduživé potomky ku zlodějstvím a revolucím dochovává: s tou máme v rovné řadě stát? – A stále říkaly: My, my, my... 3 Vtom již jako zemní blesky, jak nová moc se černé ruce zdvíhají, a jedna vedle druhé hrozivě rostou, a mocná záplava ve skřeku, řevu, z nejhlubší bídy člověčenstva, jež mohla kdy vyvříti, přichází k poznání své síly, svého určení, s odvahou zoufalou buší na bránu Lidskosti kladivy divokých, krvavých bolestí šlapaných potřeb svých – kladivy násilí; smělou a obrovskou pravicí Bídy v předsvitu budoucí rovnosti v podkopy náboj vkládá 143 a panstvu zpupnému pod nohy své pomstou mluvící vrhá pumy... 4 Ohromené panstvo chví se přívalu černých hord, jehož puch protivný pronikal dosud ze sklepů neb z galerií, na místě posledním, černých hord, jez v chrámech sedaly vychrtlých s žlučovými obličeji od práce ztrhanými, s rukama tvrdýma, nejapnýma, s těmi železnými klouby, jež páchnou louhem, sazemi, dřevinou umrlčí. Diví se v bohorovné pýše a plvá dle zděděných tradic bezcitných otců mělkým smíchem zhýčkané kultury smíchem snobů, stančíků a odrodilých nízkočelců na Dobyvatele, kteří v urny vnoří brzy černé ruce a stejně jak oni rozhodovat budou o osudu lidstva i jejich i svém. 144
CESTOU V HORÁCH
Kdys v neděli již ku podzimi kdy kraj tak zdál se opuštěn, kdy nad vesnicí hasly dýmy a žluté stromy podél stěn barvami podjeseně hrály nad lukami, jež svěže plály, do hor svých vraceli se sem od vojska navždy propuštění po silnici a s výskotem se třásly písně v lesa snění. A v hlesu tom se chvělo cosi jak uvolněných davů ryk. V mé duši to již nevyhaslo – já chápal vášnivý ten křik, těch, z města kteří přišli v davu zas pole zřít a řady bravu, na lánech olší věnčených za pluhy s písní otců jíti a dle zděděných zvyků svých za plodnou práci plody vzíti. Hned jak by poznaly je líchy a rodná pole, strání sklon, 145 kraj ozvěnou hřměl, dříve tichý, hlas v lesích mřel jak tichý ston, v korunách stromů ještě vířil, dál údolím se ku vsím šířil, a já jej dlouho slyšel znít, v mé duši všecky kouty plnil, byl radost, štěstí, naděj, klid, o budoucnu sny moje zvlnil. V něm jak bych slyšel protest věku, po přirozeném žití hlas, nad ztuhlé formy středověku se tyčit nový, plodný čas, jenž o bratrství, o naději, hřmít k srdcím stále mohutněji, za cenu krve člověka, jenž větší práci chce, než kácet a bořit trůny, odvěká a krutá nepřátelství splácet! Ta krev, jež prýštit chce jen skrytě tajemnou silou do všech cév, jež čerstva buší na úsvitě, ta všetvořící rudá krev, ta, v jejíž buchot neustálý v tvé lebce činy uzrávaly, jež v mozolnatých rukou vře, 146 a vede pluh a perlík řídí, až nejraději skryta mře ustydnouc navždy v srdci lidí. Proč chcete, aby tekla lánem na lidské šlachtě otroctví, na bojišť rumu rozkopaném, co čekáte od vítězství, zda zpupnost nelze jinak skláti, plamenné vášně jinak rváti, urážky jinak zdeptat v prach, zviklané trůny udržeti – než vražděn být a býti vrah, ku vraždám dochovat své děti? Vy, s citlivostí vyhýčkanou lidskosti palác stavící, vizte, jak přes práh jeho kanou potoky krve šumící těch, kteří měli volně žíti, chléb skromný za svou práci vzíti, jichž ženy mohly šťastny být, těch, kteří ani nevěděli zač vraždit se a zač se bít, zač padat ve hrob zpráchnivělý? 147 A srdce moje uvolněno se třáslo ve výskotu těch, kdož dávno šli tu, jejichž jméno vzplát nemá v krve análech, jim budou krby v zimě praskatpraskat, je budou mladé ženy laskat a s žalem vším i se štěstím na jatky náhod nevydáni rozkladem zemrou povinným, ne obětí, – však dlužnou daní! 148
PŘED BOUŘEMI SVĚTOVÝMI
1 Noc byla prosincová... A vítr zved’ se, vyl, v zem dupal, skučel, plakal a jako dítě kvílil, na stromy holé pískal, do spousty sněhu ryl své vzdušné proudy, ječel a náhlým vzmachem šílil. V mátohách těžkých kopce se vzadu míhaly, hor štíty zasněžené své lesy zdvíhaly. Do kruhu tma jen stála a hlas se nepozdvihnul. Kde jsi? Kdes nyní, Praho? – Hle, matným září snem v záplavě rudé vstává ve světle zvířeném, nad kouři šedivými zjev její již zlíhnul v širokých, rozprýskaných, zářivých rozlohách. Rozlil se, rozpíjel se v tisíci konturách... Mlhový obraz jasní se a z dálky prozářené, sty světel rozpíná se na pláni unavené... 2 Jsi živa? Ozvi se mi. Jak tvor by obrovitý, nemocný v dálce ležel, tam ležíš spoutaná. Svit mlhy zlatorudý se chví do temna vpitý. Ozvi se... Nezavzdychne sevřena, hlídána... 149 Nepláče, nekvílí... Jak v bezvědomí čeká. Naslouchá bez pohnutí... Sta sporů, bolestí a plamenných v ní vášní se valí, černá řeka a v tepnách jejích rychlým úderem šelestí... 3 I tebe černá nemoc světových žalob schvátí. Ty vidíš všude kolem sousední národy do šíře, v tmavé dálky nad územími státi, nad zubaté čnít hory a trčet nad vody, jak na číhané, zvědách, zbystřené zraky pnou. Již bezmocných a bídných se nářky valí tmou. A z hlídek zákopníků to silněj zaúpí... – To verbuje hlas Bídy své černé zástupy, míst přelidněných nouze se vlnivě v něm zdvihá a země přeplněná hniloby puchem říhá... 4 Dnes napjato na skřipci je lidstvo... Větrající to celek, rozdrobený. Matné a nejisté ve sporných snahách letí ku cílům sténající, nákazy ve svém nitru a šťávy nečisté. Ve snahách rozdrobené, podťaté v chtění svém své kusy rozežírá svým řezem, v zděšeném kultury kvapu kamsi jak lavina se valí. S hor Bídy v děsném letu kams padá, padá níž? V násilných křiku – tichý pláč slabých neslyšíš? 150 5 Vše zběsněno je zvyky a pustou násilností, a nad otročím stádem lehkými úspěchy... Jak pevný celek, lidstvo, před soudem budoucnosti, ty nikdy neobstojíš po bludech dlouhé noci, cos chtělo, nenacházíš: nenajdeš útěchy... A praskají tvé nervy jak struny přepnuté. Propastmi zcizeno jsi a rozjitřeno mocí, tvých bídných srdce k vzdoru se bouří dojmuté. Bojíš se? Čeho? Slyšíš? Bojíš se, lidstvo, sebe? Máš úzkost? Probuzenou již přezrálými sny? Jich plody nahnívají, sníh rozumu je zebe, kultura předrážděná tvé zlenivěla dny. Bojíš se? Bez lupenů že zelených již zvadá tvá podstata, že celá v plen času padá, padá, že těžce churavící tu ležíš v přerodu? Na těsnější vždy zemi své otázky řveš v muce, v zem biješ čelem v žalu, krvavé zdvíháš ruce, je rozpínáš a hledáš z bludiště východu? Kde Moudrost je a štěstí, jež najíti jsi chtělo, kde odpověď k tvým sporům? V horečkách vznícených dál ve tmě hluché třískáš si zkrvácené čelo, a rozporů tvých vlastních tě hlodá vlastní hřích. 151 6 Vysýcháš... Obnažené a pravdou přemoudřelé ku krisi již se řítíš... Zrozeni také v svět tví bídní pozdvihují své křiky rozechvělé a po životě lepším volají ze dna běd... Jak pavouk obrovitý, jenž síť svou rozetkal, myšlenka náhlých zvratů přes širých světů dál lepkavé, neúnavné své nohy šine, v hřbetu již roznáší kříž smrti a přes svět pádí v letu... Jde obětí řad prvý, jde v žalář dusivý, a pod oprátky kata urputné hlavy skládá, zdá se, že není těžký mu okov dunivý, jen podkopy když vkládá... šílenství v mozcích spřádá... a nouzí vysílený řve potupný svůj soud a vyobcován z výsad, z práv rodných, důstojnosti do předu vztekle, slepě se valí v útočnosti a přibývá dál černý a vítězící proud. 7 Kam kráčíš, lidstvo? Řekni!... V tvých horstev mlčení klášterní jakés ticho... Řečnické, bídné žvásty v parádním lesku hynou... Nesmělé těšení... A přesycené zlatem se ke zdi krčí kasty... Bojíš se? Čeho? Sebe? – Tvé stoupá zděšení? – 152 8 Jsou na přeskoku jiskry na plné baterii... Z měst, ze samot a dědin v hučení vzbuzeném Myšlenky bídu ztišit v řad potomků se vpijí, vpád hrozivý jich roste a všecko mění dnem... Národy již se chvějí... Co za své bytí řvali a zoufale se rvali, vše za svůj jazyk dali: mrak děsný, dusný roste s tou šedí olova, bouř všelidskosti vstává, hřímá za horami, domova smutek divný probouzí neznámý, legie bídných vzbouzí, v jediný tábor volá... A co ty, Praho? Slyšíš? Kdy s missí apoštola, s úkolem vlastní bídy kdy budeš hotova? 153
ŘÍŠE A OTROCI
Tak vznešeně žijí: zem zaberou, vystaví hrady, svá svolají vojska, zbudují valy a nastolí kněze, své dědičné krále... Tak přeslavné vyrostou Říše... Jsou chudí též věrní... Otrocká, služebná stáda... Žít mohou však potud, pokud se uživí sami, daň platíce krví a prací svých mrzáckých, znavených rukou... A ne-li a ne-li ty přeslavné mohou Říše v den jeden se otroků stranit: své žebráky neuživit, své proroky nevyslechnout, jíst otrokům neposkytnout a plazící se v pokoře nepozdvihnout, na včerejší vraždy, na vraždy, jež staly se zrána, na vraždy, jež stanou se zítra, zapomenout... 154 Říš může svých otroků bídné a služebné, devotní, ušlapané, to prostituované stádo tím učit otroctví zvykat, že dá mu hladovět... A víc-li se otroků zrodí, jež neumí živit Říše: je možno přec odtáhnout, žebrat, je možno nabídnout se zdarma ve světové konkurenci... A nejvíc lze nenávidět ty, které kdys ochudila, ty proklaté, vzbuzené otroky pro vztažené, hrozící pěsti, pro jejich bezmezné nároky... Zvěř, drzá zvěř může hladovět... Jít nazdařbůh, zmatené stádo, jít nahá, když jiní se oděli... Ne, na někom nezáleží... Zvlášť na tom: kdo rouna mít nemůže po krvavých strážích... 155
NEPŘESVĚDČUJ SLEPCE
Třesete se, šosáci? – Nablízku něco se hnulo, ve vzduchu začpěl prach, cos prapory krvavé vzdulo... Revoluce na lehkou dvoukolku vhoupla se divá, buben zatřísk; již polnice rozbitá chraptivě zpívá! Zástupy za ní, sekery, kosy a rýče a kyje nad hlavy vztyčené vlní se a psů smečka již vyje... Ale ne... Rodí se v tichu první jen nad dobou soud, černý zástup se osmělil zatřískat tíží svých pout. Trnou bázliví měšťáci, konvence, lží jež zbahnila poddajnost, nahlouplost dědičná, tradice zvyků zavilá. Vidí to zhýčkaný dvůr a šlechta a zpyšnělí kněží: pod nimi postulát zástupů hlídán bodáky leží. Bodáky shání, soud volá, mní věznice zalidnit, mní, že tím divadlo končí se a že rozdeptán lid, ten, jenž přerůstá věznice, chce-li, moc bodáků, soudů, jak moře roztáhne břehy své a co chtěl, strhne v svém proudu... Ale jinde. Ne u nás... Na hladko život tu běží, rýčům svěřeny cizím kořeny národa leží. Na plano lopaty černé se zdvihají drážděných ruk i mozky inteligentů i stáda zmatený hluk... 156 V řevu laciném národ raisonuje – pak chladne, reakci tropí v žurnálech, vrhá otázky pádné, pro koho pracovat neví, pro koho se mozolit, pro koho rodit své syny a ku komu příchylnost mít, města svá miluje, dobytek, obilí miluje své, ale vše nejasně proklíná, oč se tu zbytečně rve, neví, kam pušku zamířit kdosi mu povelí, on tisíc dává, sto bere a kostí se spokojíspokojí, suchým chlebem se nají a vodou se napojínapojí, bez hrnců egyptských blábolí o slávě starých králů, o předku, vrahy jak srážel a házel v příkopy s valů, o škorpionech Husových, hrr když na vraha řvaly miliony kdys hlasů a měst prachem se hnaly... Ale zas v chlubné žvavosti jak dítě citlivé bývá, kulturou prorazit zatouží, o velkém rozmachu snívá! Kulturou uzdá mu chlubit se – ale sám neohrožen evangelium z ní ještě nevyčet pro příští den: Nepřesvědčuj slepce, nelákej duhou barevnou, hluché nechtěj obměkčit nejkrásnější písní svou, nestrkej na krám kulturu – nechoď hrbit svou šíj, neceň zuby, však kousej, nesvírej pěstě, však bij! 157
KŘESŤANSKÁ EVROPA Improvisace
I Evropa znala věšet sťaté hlavy na mostní věže. A dovede ještě víc.
1 Hle Evropa! Tak náhle malou stala se pro veliké plány. Nepatrnou k smíchu pro léčky bursovní a choutky kramářské. Vše přebráno, vše zužito, vše sklizeno od jižních výběžků k severním ledovcům a přelidněny ostrovy a poloostrovy i samoty a města. Vymrskaná pole, strávena učenost i náboženství i rytířství i víra. Všecko v koncích na malém prostoru v horečce civí... A Evropa, s tím hladem stále větším, s tou touhou růsti, rozesílá Apoštoly kramářství k dalekým slídit břehům... Až dosud tise spala obrovská Říše těch milionů, žlutých, šikmookých tvorů. Pokojně v slunci přístavy své hřála 158 po tisíciletí zadumána v sebe, pitvorná, vížkatá a divuplná města, své pagody, své chatrče a vlažné řeky, své skromné role a své měkké trávy... Dřív, dřív než Kristus přisel, proroka srdcem promluvilo Slovo: Ne poddat se, ne odevzdat se slepě. Ne dobrým splácet zlé, ne beránky být, jež sejmou na útraty zpupných hříchy. Vše bylo v něm: ta láska k svému, touha žít vlastním životem a síla jíti tak po staletí a pít jen z vlastních zdrojů a sobě stačiti při skrovném soustu, i slabost byla v něm národů silných. Byl obr mdlý tak, v sebe zkolébaný, v své tradice a zvyky a v své touhy. Neslyšel kroků, plížících se zchytra, neviděl očí lačně blýskajících, ni rukou vztažených. Až jednou zrána procitnul, když se dnělo nad přístavy... To bílý bratr z Kavkazských hor přistál a přišli dva i víc jich přicházelo, jich zakotvené lodi houpaly se na přístavech a zboží vyloděno, a v kutnách muži tajuplní přišli, chřestíce růženci ve jménu Krista, 159 ve jménu svojich císařů a králů, ve jménu lidskosti – a všechny řeči tu cizineckých lidí hlaholily při vjezdu ozbrojené, velké, slavné kultury křesťanské, té Evropejské... 2 A dobyvatelé táhnou a hrůza čeká. Hle, zpečetit chtějí v čela ta žlutá všecko, co zestárlo v Evropě, starého boha jdou vraždit bodáky zkrvavenými, slídit, jak nalézti zlatá rouna a jak roztrhat na kusy krotkého obra dělením silnějších mocí. A přec jsi se ozval, žlutý obře! Žlutý obře, buď zdráv, buď zdráv, odvážný! Říkají, že jsi krutý – možno, možno; vždyť jsi dost poznal to bílé plémě, jeho úskoky a krutost, jeho plemennou nenávist, pod hanebnou maskou ukryté jeho slabosti, jeho rozpínavost a touhu po zlatě hrabivou, lakotu pod rouškou kultury, tu vyčuhující zlodějskou ruku... Oh, nedopusť, (když není zrovna lepšího boha 160 než jakého ti dopřála Prozřetelnost) aby tě donucovala Evropa, kterak se musíš modlit! Obře, jdou s tebou sympatie utištěných otroků a svobodně cítících duší a volných na všechny strany, žlutý obře, budiž zdráv! Poznal jsi úmysly zpupných dobyvatelů, jich slídivé účastenství, jich zájem, pro všecko, jich podezřelou ochotu, ukrást ti statky nejdražší, za výměnu růženců, opia, evropských bodáků! Zřel jsi je u dvorů zbabělých svých císařů plížit se, státnicky čachrovat, vynalézat vždy lepší a lepší okovy na zmožení tvoje, na přetvoření tvého srdce a mozku – prohlíd’ jsi jejich nezištnou kulturu, jedině pravou, jedině velkou, jedině spasitelnou a jejich hrabivé, dychtivě vztažené, žilnaté ruce, jež nenechávají ničeho co lze brát neb dělit... Žlutý obře, zažeň ty vlky očmuchávající bezcitně zmalátnělé tvé tělo, udrž je v dálce, daleko a daleko... A podlehneš-li, zanech aspoň věčný požár v srdcích všeho lidu, evropské vlky vykuř z doupat, 161 otup jejich vražedné tesáky, proto, jen proto, by neměli Krista jen na jazyku, by doma pak, skrčeni ve svých koutech naučili se teprve modlit, doopravdy se modlit, žlutý obře, budiž zdráv, budiž zdráv, odvážný! 162
SVATÁ RUS
Porodí cos velká doba, ministři jsou zadumaní. Kordony bdí na ulicích, policisti za kočáry... Přišla doba: netopýři slétají se, vyplašeni. Pochodeň jen trochu zdvihnout! Jen v tmu noční pumu hodit... Osvědčení milostníci, obezřetní maršálové, biskupové svatých církví slézají se kolem dvora. Synody ví prokurátor: Dějiny už budou dělat nemluvňata, studentíci, tovární ta černá lůza... Milostníci osvědčení cítí praskot svory říše. Ale to jen vzbouzí lítost, divný pocit pří šampaňském... Finsko... trochu pevněj spoutat... 163 Polákům dát knutu cítit... S mužíky se nesmí hnouti, s měšťáky, ni se Sibiří... Z továren jdou smutné stíny, z universit bledí hoši... Nikdo neví, co se stane: reformní je slavná doba. Horečné jich zraky svítí v předvečer dne, jenž má vzejít. Ruce klnouce chtí ztichnout, v prostřed rozvratnych svých plánů... Dneska ne, však zítra, zítra... Slavné přijdou manifesty, slavné, carské pergameny, slavná slova. – Ale skutky? Nuže... Což se nehne s ničím? Jenom zákon vztyčen bídným, těm, co klnou, posmívají asijské se temné Rusi... Sestřílet tu mladou vzpouru na krvavý chodník auly. Sestřílet ty mladé stíny, jež řvou po vzduchu a světle... Nehnulo se s ničím, s ničím... 164 Jenom Zákony jsou svaté. Zákony jsou chudé duchem pro mocné a utlačené. – Teď ví svět, kam nesmí světlo a kde volno netopýrům... Car už ví, kde odpor doutná, car už ví, jak vzpouru potřít... Ministři se usmívají... Jen když chvíli bude ticho... Následníka oslík vozí na nábřeží před palácem... Car se modlí, Divotvorce, synody i prokurátor, mužíci i izvoščíci, národ před ikonou v prachu... Nehnulo se s ničím, s ničím... Ale hrůzné, smutné gesto výstražný svůj signál vrhá přes obrovský prostor Říše... 165
BALADA O ZHÝČKANÉM NÁRODU
Byl zhýčkán svým osudem zpozdilým: svým dědictvím romantickým a zlým... Tím jist byl, že vysoko nad vše ční. že z rasy je vítězné, sváteční, že minulost jiných a přítomnost je prstí jen černou, z níž by rost’... On, zákonů, zlata uchvatitel i země, i polí i otrockých těl, všem otrokům nepřál ni díl svých práv, je na šlachtu vodil jak svůj brav, jimi vyhrával vše, v své hnízdo snes’, v jich potomstva stopách sil hrůzu a děs... Když počali pracovat otroci od rána, od rána až do noci na vlastní ztrátu, vlastní pěst, jak brav se nedali již vést a rvouce zpuchřelé řetězy šli za cílem, jenž vítězí, 166 když vzešel však den a jasný svit moh’ otroky o lži té přesvědčit, o podlé té lži, že stejnými je učiní jako on velkými, že odpíráním práv zavilým mu činí dobře i násilím, tu pobouřen nevděkem otroků přec nestal se lepším rok od roku a na ty, kdož dorostli v úroveň i v šíř, kam sáhl jeho peň, se zlobně díval, se potupně smál a na vyloupeného sám si teď hrál... Teď chtí mi být rovni... A prací snad chtí nad mne ještě vyrůstat... On počal jak divá šelma výt, pak násilí o milost uprosit... Chtěl nad všecko přece čníti výš: v svých romantických výsad říš... 167
PŘÍZRAK
Po bitvě šli se modlit vladaři za tisíce svých utracených duší... Královny bledé smutek ve tváři i dvořanům lesk smutných očí sluší... Na prokletém tom sporném území tisíce mrtvol padlo v okamžiku. – Kdys při odvetě padne kulemi tam ještě jednou tolik smrtelníků... A co se vladaři tak modlili a v poddaných co doutnal děs a vzdor, co všude podkopy se rodily z měst vyssátých ze smutků hor, krvavý Přízrak vyschlou ruku vztáh’, morovou, hroznou na vypráhlou zem a dobíjel, co mřelo v mrákotách o hladu vyprázdněným pod stolem... A ku rudé nahýbal se Evropě ten přízrak, cítící puch rozkladu, rozlité krve kráčel po stopě ku člověku, jenž hynul o hladu na zbraních zlomených a rezavých, z nichž ještě krev se kouří protivníka, proklínal podlé rádce králů svých, 168 a buřičem se stal, jenž nezavzlyká. Na Moři Zlatém hrozný přízrak stál, leb vyhlodanou od mořských měl supů, šat děly prostřílený větrem vál, chřestící cetky z dobrodružných lupů, na ukradenou vzepřen pochodeň, jež černá, uhořelá zhasínala, stomílovými drápy sbíral žeň zčernalých mrtvol, tmou jež uzrávala... 169
BJÖRNSTJERNU BJÖRNSONOVI Parafráze vlastní básně
Ještě jsou osli v bahně Evropy! Jsou osli duchů, důvěřiví, velcí... Jen kdyby se jim v oči nesmáli s nábojem v ruce číhající střelci! To jich je lidství: V moři bodáků poddaným všecko z duší vyloupiti... Už pro dva miliony Slováků maďarské slunce tedy navždy svítí? Jsou ještě osli v bahně Evropy! Však ten je slabý, kdo má slabé bratry, ten krví otrockou zem pokropí, jak výčitka ten přes obří ční Tatry, zamlklý, s resignací úžasnou člověka marně hledá, nenachází... Barbarská země s mocí barbarskou... Smluvení vše už vyloupili vrazi? Však barbarská též, Evropo, jsi ty, moc lživou stavíš na otroků šíji, ty vyhlazuješ národ ubitý, ty k mučednictví nutíš, tyranii. 170 Zas lidství vyhlazuješ, jazyk rveš národů, porobených suverény, ty dovoluješ otrockou mít spřež, by krutě vlád’ kdos, já byl porobený... Ještě jsou osli v bahně Evropy! Však my jsme stádo, jež se teprv křísí, až když nás tisíce vrah utopí, až když nás řada na čakanech visí, když pozdě je a vyhráno má vrah, cíl v politické moci své když třímá, již upevnil jen našich na chybách rukama hunské krve surovýma... Nevěřím deklamaci státníků, jež o míru se radí, ale vraždí... Nevěřím krutým bleskům básníků – barbary neosvítí, vrahy dráždí, nevěřím humanitě násilných přerodů, štěstí pro otroky platném, však síle naší vlastní věřil bych, až – nebude-li pozdě – dráp svůj zatnem!... 171 Evropo, tvoje lítost morální se podrobuje moudře moci vyšší. Tyranů tolik máš a nikdo z nich vzkřik svojich ušlapaných neuslyší... Ne, nevěřím v tvou pózu vznešenou, nevěřím výzvě k přerodnému dílu... Zkusíme ještě jednou sílu svou. Naposled zkusíme svou vlastní sílu... 172
JARO V ROCE TISÍCÍM DEVÍTI STÝM SEDMNÁCTÝM
Jaro, jaro, nepoznávám tě letos, jaro. Tisící devíti sté sedmnácté jaro! Mrtvolně páchne prsť tvoje, krví se čerstvou z tebe ještě kouří, jaro! Flakon hnilobné vůně kostlivec pozdvihuje k díře nosní, k očním otvorům sune kytici fialek uvadle převislou přes vřetenní kost, drkotá zuby; modlí se, či je to klnutí? Tisící devíti sté sedmnácté jaro. Země všecka otvírá se, by mohla v ní navždy shnití včerejší náboženství, honosně pyšná vzdělanost, překypělá síla krve a mozků. – Šílená pýcha kdys marnivých matek – a teď jen hrobka malomocného zvěrstva, veliká hrobka lidských plemen, bílých, žlutých a černých plemen. 173 Uminutí pohřbívači konce se nedobírají, tak je oslepil zisk a pohřbívání. Pohyby vojsk jsou skvělé pohřební průvody, nad nimi smrtící střely jsou mihotavé pochodně. Ale my ostatní, diváci vzdálení, zděšeni šílenstvím zklamaných, rozvzteklených zvěrstev neodvažujeme se již vzkřiknout k světu hrůzou. Často jen vidíme objevovat se vlastní sny, v poušti své, v noci tápavé a tmavé? Zjevují se nám v dáli, záludné, blížící se bludičky zásvitů vzdálených; kývají, vábí, bratrsky rozpínají ramena. Či je to zdání, či je to spíš nedočkavost touhy? Ale nejste to ještě vy, blížící se osvoboditelé lidstva, vracející se ze syrových děr podzemních, ze zasypaných sněhem chatrčí, z ledovcových výšin zvonivých mrazů, z posledních hrůz křižáckého tažení? Jsi to jistě jen ty, nedočkavosti touhy, neznající oddechu v bdění, ani ve snu, že se zjevuješ klamavými přeludy? 174 Města, co kolem nás mlčí, vsi, v nichž jsme vězněni k nepřečkání, abychom vyčkávali spasitelné chvíle, všecka ta místa hrobem jsou živých bez vůle, bez svobody. Do tmy ulic nikdo se s pochodní neodváží. S černou maskou. Pravda se bojí šeptnout pouhé osvobozující slůvko, láska se krčí s krvavě zprahlými rty, mateřství rozbijí kolébky širočinou. Není jich potřebí, není potřebí jediného svatého dítěte. A proto zklamanému světu za trest teď chůvou strašlivou je Bída. Celé člověčenstvo v loktech houpá a skřehotá, kostlivci hlavou nad ním morově vydychuje horoucím zákonem zhouby. Ještě tak ze zvyku dávných jar, flakon hnilobné vůně kostlivec pozdvihuje k díře nosní, k očním otvorům sune kytici fialek, uvadle převislou pres vřetenní kost, drkotá zuby: modlí se, modlí, či je to klnutí? 175
PAMFLET NA POMOC UČITELŮM V POSLEDNÍ HODINĚ
Ty, dětí jenž učíš, dobrý učiteli, sedlákům, měšťákům a dělníkům, dej pozor si, neusni, buď bdělý, neb ti, co se starají o tvé blažené zraky, zas o stupeň snižovat jdou tvůj nízký stůl, že nejsi na rovno těm, kdož byli ti spolužáky, když studentský jedl jsi chléb a sůl. Jsi méněcenný, je menší tvůj um. Já vím, co se stane, až budeš bit, až z kapes ti vezmou, co tam patří. Že znechucen budeš a porážkou syt, že zlhostejníš, že doby se přiblíží; zas staré, o nichž dobře víš, pak z temna se postavy vyplíží, tam, kdes měl tím být, jenž světlo nosí, plést budou se v cestu ti svaté nosy a o svobodu svědomí zas počne boj obranný i útočně drzý, a padneš-li, dávný čas vrátí se brzy. To abys vzal košík odložený 176 a k soupisům dětí putoval v průvodu dětí svých a ženy, dárky a potraviny bral a aby ti dávky vyměřili i deputát, snad víc by to vynášelo, než ti platí stát, že mohl bys aspoň, pro Krista Pána, zas inspektora Fabiána pohostit za to, až někam tě postrčí, když kočár s varovným znamením zahrčí. Snad za ten plat jen půl roku stačilo by se namáhat, a udělat zkoušky jak anno domini. Leč varhany hrát bys byl povinný a přiučit děti dělat muziku, jak v Čechách bývalo ve zvyku. A, brachu, ty zkrotl bys, věz, tvým představeným až stal by se kněz, zas Duch by na mládež sestoupil, ty sám bys jako beránek byl, až bulku s taroky na faře bys hrál a ved’ procesí na jaře a modlil se za hojnou úrodu a na místě kacíře Husa a Žižky ukrutného bys svatého Jana dal do tříd Nepomuckého a dobře by bylo národu. 177
CO NESNÍM O SVOBODĚ
[179]
CO NESNÍM O SVOBODĚ
Co nesním o svobodě, prožívám, ji jako plnost dneška. Trhám sám i její plody ještě nezralé, sám, jako divoch šperky, korále a paví pera do vlasů si pletu. Já dobyl svobody. Jí žiji. Přimknut k světu já cítím jeho teplou kolovati krev. Vzdálených zemí bratrský mne zdraví zpěv. Jsem posedlý však tím a schýlen nad mapou jsem sevřen sladkou tichou útrapou, zem nově vyrostlou si kreslím mezi říšemi. Tak srdce bije mi! Neb nejvzdálenější mé vlasti slyším dech, neznámých říček pozdravy a modrých kouřů spěch a dítěti jak vůně nové hračky jest mi tucha hor a obzorů a vsí a měst. 181
JÁ VĚŘÍM V ŽIVOT
Já věřím v život. Národ věří celý, tím věří víc, že smrti jeho chtěli. Ó, uspaného dlouhé bezvědomí, mroucího zachroptění z Bílé Hory! To celých věků nezkrocené vzdory, když pod násilím zdánlivě se zlomí, a dlouho doutnají, než jiskry vmetnou dál na věky, kde přeskakují, slétnou, že vše, co zmrtvil čas, se zapaluje. Muk necítí jíž, údy nazdvihuje ten, na svůj kříž jenž vztyčen, musil dáti si proklát boky, zapochybovati, a zapřen, (jak vše vidí, tuší, slouchá), třesk kostek slyšet o zloupaná roucha, že stále ještě biřicové směli jej bičovat, když s trny srostlá hlava, a že jej na kříž ještě přibíjeli, než sňali jej... A teď, když z mrtvých vstává, své smrti nevzpomíná. Ale věří, že z mrtvých vstal a v nový život kráčí... 182
PIRÁTSKÝ VRAK
Starý vrak se sám již rozpadává. Plujem, s námi výboj, hanba, sláva, Plujem dny a plujem dlouhá léta, plujem staletí, až v konec světa... K nám, kdož otročíme na pirátské lodi, pohrdu jen cítí lodivodi. Kořist naloupenou skládáme tak rok co rok pánům vítězným svým na prostranství dok. Jednou přišli přec, kdož se jim postavili, cestu k boku lodi když si vydobyli. Utápí se kymácivý, pirátský ten vrak. Pozdní hrůza křikla k bohu do oblak. A my mlčíme. My na zhroucené přídi, ani prstem nehnem, otročtí jsme lidi. 183 Vyčkáme, až pohltí vše hlubin proud, zázrak víry že nám nedá zahynout. Blahořečit, či lip, bratří, zpívat, až se bude jitro rozednívat? 184
KVĚTNOVÁ
Je před prvním květnem, jímž tepny všech rukou práce buší, den, jímž se oslaví naděj v přerod lidských duší, kvetoucích zelených ostrovů, snů sebevědomých, v pevných bydlištích ruchu a práce, kam otevřenými okny květ vniká, ne resignace a pozdravy posílá ze světa domovu. Všech světů sbratření dřímá v té květnové písni, zakleto žádá si vzkříšení, my čekáme je, jak otcové snili je přísní: být lidstvím zachráněni a zvýšeni. Ne, netřeba již, by duněly zástupů kroky, my vše již prolínáme, my vnikli v dny a roky, v příbytky, v podzemí, v moře, ve vzdušnou výš, v sosáků popírání, v klad přátel, v strach bohatých, v lvů osamocený řev, v potkanů rozrytou skrýš, svět počal se řídit dle řádů šťastně počatých. Krok neslyšet zástupů, ale světlé děti jsou rozsety v domech všech, jichž oddech vlá směle a zdravě, 185 je viděti všude světla a dobra děti, kde dříve útulek snovačů násilí byl, tam rozkvetly bíle, všech dobrých je jaro právě, vždyť po celém světě rozsevač dobra je sil. Jsou lidé zjinačeni novým tím řádem všude, vše zlidštěno vespolným životem jich. Vše přizpůsobeno, věci, krajiny, ulice, náměstí lampami žhnoucí, továrny černorudé, vil střechy, cest hvězdovitých stromoví v údolích s družnými domky, jež k sobě se tisknou se tulíce. A slyším to dýchat již krajinu jinou a novou rušnými tepy krve a bílým jarem, jež zpívá jakousi družnou notou člověkovou, jež svádí a nerozloučí, chce sbližovat, smířiti, a ve společenství užším, jež v jedno splývá, naučit lidskému lepšímu soužití! 186
BÁSEŇ O SVĚTSKÉM HOSPODÁŘSTVÍ
Co dnes již čekám, vzdáleno je na míle, dny a na léta. Vše obejmout by chtělo srdce moje. Čas předbíhám, pln nepokoje, má mysl dálky, výšky prolétá. Dnů spravedlivých vítr a shon teď smutek obnažil těch plazů v ponížení. V něm šlechty bezmocnou zřím zdrcenost, paláců zpustlých zamřížení, portálů obřích potměšilé škleby, zřím před vyhnanstvím plakat církve skon, že nedovedla lživou lásku k nebi proměnit v lidskou vznešenost. A vidím jaký nutný bude hrob; smést do něho co v cestu se mi staví: přežitky dob i úklad nepřátel tak mstivý a tak dravý. Leč vidím též dny ke dnům klást své uvolněné síly prosté, jak sladko s tím, co mé je, budu vlást a hospodářství mé jak vzroste, 187 pán na svém, sklidím v sklizně čas a s těmi pomiluji se, jež nad vše miluji a v svět-li vyláká mne dobrodružný čas, já přejdu hory, řeky přepluji. A v hřmění vlaků moc a jmění mé spojeno s veleměsty k mořím vpluje-li, tisíce nasytím svých bratrů hladových. Tož proměnlivým štěstím svět-li změníme, své srdce nikdy ne. To stejné úděly mít bude lásek, velkých cílů svých. 188
LISZTŮV KONCERT
Poslyšte skladbu tu... Je jako krajina, jež v slunci podzimním znenáhla zhasíná, kovářů perlíky jak by v to bušily a staré topoly své listy zvířily. Jak zvonce horských stád by lesem zněly sem, a v tichých akordech by oddýchala zem. Jak silou nadlidskou z umdlené přírody kovářů perlík zněl by hymnem svobody a prací nezkrotnou a rozbíjením pout a hrůzou hniloby, jež má se rozpadnout, tak cosi hymnicky v těch těžkých akordech za srdce chytá mi a horký tají dech. A jarou mužností zas hřmí to ve strunách... A zas, jak podzimní by vítr v horách táh’, kde v skalní roklině k úbočí stisknuty se domky těsnají v sklon svahů visutý a mhavá světélka se rozsvěcují tmou a stavy klepají tam hudbou tlumenou. 189
VZPOMEŇ VŽDY VŠUDE
Když jsme umírali, když jsme z mrtvých vstali, o život hrály nám velké žaly. A teď když jásáš, když jásáš, vzpomeň si všeho zas. Nezapomínej, jak osamělo, v hrobě co leželo, co vše se dělo, abys již nevstal, vzpomeň zas... Vzkříšení pramen jak zalehla ti; nestoudná, slizká ropucha, nadýmala se a skřehotala od rána do noci, do ucha, a jak ti bylo pod tíhou, holou když zachránil’s duši svou, vzpomeň zas. Ne, co tak bolelo, nesmíš zapomenout, ne, co ti umřelo, nesmíš v kameny vklenout, živé co zbylo, když objímáš, prociť svůj žal, živé cos přenesl, hloubí krve, když jsi se prodíral. 190
PÍSEŇ OBROZENÍ
Dnes chci si vichrem zabouřit po výškách, po horách, kam zrak jen vidí. Modravé lesy mlhou zakouřit, dnes chci zas vichrem zabouřit kdes v nekonečných prostorách, daleko smutných lidí. Chci poznamenat, co má vzrůst po velkém rozvratu se k slunci vznésti. Řeč sladší kde má plynout z úst, chci poznamenat co má vzrůst a z krvavého stigmatu co určeno je zkvésti. Jen odpoutat se, odpoutat. Chci láskou víc se připoutatpřipoutat, ať klesám právě v okovech a koule hoře vláčím. Mám po lásce a kráse hlad, chci k věčnému se připoutat, mrtvolně když to páchne v zdech, kde po zločinech kráčím. 191 V uspaném sebevědomí, když otrocky mne tíží pot, když cizí mocný Kdosi ti nerozumí, lakomý, v uspaném sebevědomí a k záměrům svým tvůj kdy rod ti kosou smrti kosí. Chci co mi drahé obejmout a proklít, zač se smutně dnes mé bědné lidství krčí. Krev kape, kape z mojích pout, chci co mi drahé obejmout – již okoušet chci blaha, věz, prolitá krev crčí. 192
MĚSTO
Dnes divnou milenkou jsi roztouženou bylo, z mlh jezu když se měsíc stříbřil, vlahý dech bez rozvál stráněmi, když cosi promluvilo z očí tvých velkých svítilen, a samý tmavý kout a samý vzdech tvým slábnul přísvitem okouzlen, vysílen... Kdos nad tebou se zdvih’, však mluvou rapsodickou míst, věží, budov. Smytá dávno krev se mokvat zdála, mluvit řečí lidskou: neusnu, neusnu, kde nepřítel. A nad milenkou zbrojnoše krvavý zjev se zdvihá, napůl její kat i napůl spasitel. To v jaře cítím vždy, kdy stráně bělí v zpěvu soumraku modravého v Městě tragickém, když ulicemi peklo ruchů, křiků, řevů, hřmí do vystlaných ulic popelem; Milenka, Zbrojnoš, Kramář v klusu kakofonickém vojenské trubky šílí třepetem a povelem. 193
PÍSEŇ TOUHY PO JINÝCH OBZORECH
Nám obzory se zhnusí ohraničené i vnitřní život v nich i léta v nich i jara, těch samých lidí uskoky již nebaví, ni láska, nenávist, ni chtění, touha stará, zabráni v sebe uzamknem se na závory, zamknem se dobře, ohledném se ještě plaše, a jenom duní jizbou kroky naše. Zvuk ruchů doznívá, své kalné vlny hází, kdos klepe z počátku – leč pozděj nepřichází. Samotou úzkostni nad vším, co marně chcem, bez dojmů novějších, bez barev, hlasu, zvuku, zas město uzřít chcem do šera vřezané, hlas něčí uslyšet a chytit něčí ruku; a bázní před sebou závory rozbijem! 194
VÝZVA
Slyš, na rozvalinách, kde ztráty si sčítaly rodiny, tvor malý, hladový pláče... Ó, nemeškej, bys uchopil jej a osvobodil, jej prvního. Ó, vynes své dítě v posledním úderu hodiny, i kdybys se po kolena ještě krví brodil, jdi, vynes je z trosek, své dítě, šťastného spáče, vyrvi je, nakrm je, uhýčkej. Vždyť je ten potomek maličkej tvůj příští občan hrdý. On nemůže za svojich otců podlé viny, leč zachráněn vzroste, vzkříšené domoviny obránce tvrdý. Vstaň, vzpřími se, nezáviď, vstaň, vzpamatuj se zas v práci, jak včerejší hrůza se ztrácí, své zachraň si dítě. Své děti chraň, jen jimi slyš, jimi viď, jen jimi se upoutej k božstvu a ku světu. 195 Tak úděl tvůj získán a rozkvetlý do květů cos ztratil a pohřbil, vše nahradí tě... 196
LIDSKOST
Když slávy, moci roznesen byl prach, zas vrátila se ta, jež v tiché chvíle sedala, Země přítelkyně v snách, předouc neb tkajíc na svém věčném díle. Vše servané a žití zbavené zas ožilo, jak duše vdechovala, jak na sobectví každé z kamene si viny bolestný vryp znamenala... A svobodna zas celý dobra svět a svou účast zabírala spravedlivou, zla krvavý a rozbujený květ kosila denně, zpívajíc si nivou. A rty své denně tiskla dojemně, kde tryskala vod živých věčná zřídla, ba zdvíhala všech bídných ze země ulitá krví, zaprášená křídla... 197
PÍSEŇ DÍTĚTI
Tvé lidství má tak útlé lupínky, zelené listy sotva vzpučelé, nekvete dosud, ale anděle v tom jarním světle cítím křídly vát, tvé lidství kříček má tak chudinký, však chce už k slunci, chce už rozkvétat. Nekvetlo dosud, severní ho stín a zdi ho dusily, dny přešlé, zbabělé, nekvetlo dosud, ale andělé již váli křídly v jeho tušení a vůně sladká budoucích všech vin spí v něm, slyš, žvatlá v srdci bušení. Tvé lidství barbarstvím se proklestí. Je ještě bez cíle a účele, nekvetlo dosud, ale andělé jej dobří chránili, že počne kvést. Najednou zrána zřím jej rozkvésti, to po noci, jež byla plna hvězd. 198
DĚDICŮM
To všecko jednou zdědíte, co odkáže vám kniha, co pole, co lesy, co kov, co živé vody a vítr a oheň, v svých nových cestách co zjevíte, kde duch se teprv vznáší nad nevzkříšeným životem mlhavých živlů a prvních osmělených slov. Ó, ctižádosti budovatelů! Jak pres hroby výše by mířila a lidství velkého toužila po údělu, jak touhy bys do činů zvířila, vysíláš mravenců mračna, svou pýchu, svou sílu se prokousat pevně od zmatků k řádu a k dílu, tož od hrobů k životům novým, by mezi zrozením a smrtí krásnějším lidstvím mohlas člověka v den zítřejší korunovat. Kdo znamení otroctví ještě však cítí ze včíra v duši své bolestně plát, ten musí se budovatelem, svým zachranitelem stát z veliké lásky bratrského žití, 199 ten pod jho rozkazů cizích dnešek svůj tvůrčí už za zítřek nejistý neprodá, ten plazit se nebude, nově když zrozený tyran mu určíurčí, by pro sen o zítřku zradil dnešek národa, a aby s hnusem před sebou jednou neskonalým se nestal jen nesvým a otrockým napodobitelem malým. Pryč s tyranem každým, když myslit a jednat brání, pryč s tyranem, který do stád k žlabům lidstvo vhání a pro diktát šablon nevzkřísí srdcí milování. Kdo nesměl sám staletí myslet, pohřben, kdo zahrabán byl, by nevzkřísil se již sám a sám se nevzbudil, ten touží být na chvíli tvůrcem, svou myšlenkou být si sám, a na svém a ze svého žíti a pánem být sluhou si svým, svůj příbytek si budovati a ideálů svých chrám a slyšitelným hlasem pravdu svou do světa hřmít... A takový duch i srdce již věrnou se odvahou chví. On za nezrozené světové nedá bratrství, co vybojoval si svojí krví, nezmarní, on uhájí, zmnoží, vše to si v každý čas ubrání co buduje. Nezbaví, nikdy už nezbaví jej svobody ani hrdla tyran krvavý, už žádný politický dobrodruh a žhář nespoutá dílo svobody otroka řetězy, 200 už sobec žádný vypočítavý, duševní tmář placený cizí myšlenkou a penězi jej nezviklá, on pevný, pevný jest, on buduje, neb jediný život to ze mnoha cest: svým stane-li se a bude-li sobě jen rozumět, i bratrství bude blíž a celý si přiblíží svět. 201
V NEBEZPEČÍ
Ne, stádem nebuď, v nebezpečí tak rozptýleným, vlk-li bdí, sluch porozumí smrti řeči, zvuk nebezpečí uvidí. Či rozdávat chceš řemeslně s tyranskou chladnokrevností své rány, vše kol nářkem plně, kde doufat měly radosti? Či klesnout láskou, nenávistí předsudků zdržet tisíc ran, z visí jiných chceš-li soud svůj přísti, závěrem lživým podpírán? Tak ještě znovu čas od času bratrský chorál uslyšíš nábožných srdcí zníti, když k záchraně se schází celé plémě v tisíců zpěvů, v jednom hlasu, jak předků dávných z dávné země by oživla zas bratrská ta říš a z vůle svorné budovala žití na věky věků. 202
MNĚ CESTOU DALEKOU
Mně cestou dalekou se chtělo jít, však život celu svou mi vykázal, kde šosácký je klid a mírná radost jen a drobný žal... Má vyhlídka do lidských vede cest jí po stráních znám jejich spád a sklon, to divoký vzruch jest a za zlatem a za veselostí shon. Jak ptáka volný bouřit chtěl můj vzmach! leč takto vleku dál své křídlo, jež jsem s lidským žalem, spřáh’ a k němu dobrovolně přikoval. – 203
SLOKY TRPĚLIVÉ
Vyvraždit starý nelze svět, svět za noc nepřeměníš v nový. Jen touhou budeš dlouho hladovět, že nedosáh’ jsi činu slovy. Bohatý vysměje se ti pro zlato, jež mu vezmeš hloupě. Vždy zlato vzroste v novém početí. Vždy nová šelma, nové doupě. A střez se, tvář až nalíčí kultura, dlouze neprožitá. To každé gesto opičí, jež do věků se nepromítá. Odpoutat nelze člověka od lidí včerejška až k zítřku. Šat harlekýnský obléká, kdo nedá roky zráti vnitřku. Věk dlouhý musí uzrávatuzrávat, co duchy žene nadějemi. Dát sobě, rodině své dát, svým spolubratřím, své zemi. 204
KDO PŘÍLIŠ ČEKAJÍ, OH, NECHŤ SE NEZKLAMOU...
Já vyšel za jara, na snětích plných mízy to slunce hořelo, jež dozrát nechává... Potoky hučely přívalů písní ryzí a v lukách toulala se světla těkavá... Pobožných cyniků modlitby z dálky zněly přes lesy, přes vody, zvučíce jara hrou... Leč květy zamlkly a lesy oněměly: kdo příliš čekají, oh, nechť se nezklamou... Já milosrdně zřím dnes v pouště podjesenní a dojem života je smutný takový. Už zbožných cyniků modliteb zmlklo znění, dob dávných nadšenci po plodech hladoví... 205
JÁ VIDĚL PŘÍLIŠ ZVRÁCENÝ SVĚT...
Já poznal příliš zvrácený svět, jenž ve zvrácenostech svojich byl přeukrutný, já viděl svět veselý příliš a příliš smutný, leč málokterý v něm život se rozvil ve vzácný květ. Byl otráven mnohý jedem náprstníků a blínů a tisknul, nížil k zemi v povýšenském svém stínu ty druhé, jež neustali toužiti. Teď ztroskotance zřím ztrácet ženy a děti, tam ženy ztrativší muže díkučinění pěti a všecky ty, nezachránivši sebe a drobný svůj kout, zřím o světech rozumovat a světy chtít ovládnout, však ztratit své malé a marně se po velkém soužiti. V tom ztroskotaném světě já nejjasněji cítím též přerodných plánů a velkých slov žár. Kdo neuměl zbudovat domov malý, zdobený kvítím, v něm vzrušujícím být tvůrcem, žít, zemřít v něm stár, ten plahočí se a nespokojencům káže v poli, co syn se dal na zboj a matka s dcerou komukoli, a k němu co vrací se sup, by vtíral mu do srdce spár. 206
SLOKY
Tvé srdce zpleněno je nenávistí k tem všem, jež vidíš národ po svém milovat, když z poloprázdných mís jsi musil často jísti, co oni uměli svá břicha zlatem cpát. Šetrnost, denně vychvalovaná z úst správních radů je hostie, již jezovit ti podává, skrčenců monumentálnímu hladu když odpustky i s rozhřešením prodává. Sám, v zlatě utopen, je tvrdý do běsnění, co výzvou k šetrnosti kňučí národ zbit. A sám jen rod svůj tehdy vyvdává a žení, když miliony své lze zmnohonásobit. 207
JE PŘERODU DOBA
Je přerodu doba. Církví nových účastníci se ze ztrát učí, jak novými řády křtíti svět. Tu výsměšní popírači, tu násilníci a blažených úsměvů dosud nevidět. Ne divem, ne přinucením to božské v lidském řádu se pomalu neviditelně v nové vlije dny, růst nevidíš, ni mizet v pádu, co přinese a co zničí navždy čas neklidný. Než cítím: roste, co přerozuje se se mnou, co nejúžasnějšího z lidských snů, se ujati může zasazeno a vůní zemnou co nachází půdu tykadly kořenů. Já věřím slunci a větrům, jež roznášejí semena přerodů světových, revolučně když vějí, já věřím, že ujmou se do věků. Já lidskému duchu věřím, z velké jak vyrost doby, že nebude bídného kouta, kam sémě nepadlo by a Bůh že jím promluví k člověku. 208
DYK A HAVLÍČEK
Havlíček, chudák, chtěl žít a pracovat. Dýk ví: Jen smrt ho laurem ověnčila. – Dejme mši sloužit za vládu rakouskou. že nám ho usmrtila. 209
KVĚT ALOE
Hňup, celý den jenž zahálel, estéta, lupič zároveň, řek’: „Aloa nezkvěte, žel. Naděje není. Smutná žeň.“ A tak už nikdy neuzřím aloe kvésti rudý květ. – Kol nestát tři sta hlupců, vím, květ aloe by zkvetl hned. 210
PÍSEŇ O NEVYHLADITELNÉM ZLU
Na všední dny, jež chtěly by tvořit a pracovat, nepokoj duše leh’ a boj, co dřív pochovat, mrtvo, co zašlo včera a co se nevzkřísí a co s tvým životem žilo a navždy souvisí. Něco, cos miloval, prosí ještě o milost, i to, cos nenáviděl, že bylo již denní tvůj host, něco, co dožívalo, však vůle se neničí, strakatou, mladou masku co denně si políčí. Vidíš, že tolik strašidel s včerejším klamem a zlem do zítřků vetřelo se ti, obchází kolkolem a že co přál jsi si míti mrtvým, stále tu dlí, v životech všech se promítá, včerejšky zrcadlí. 211
PELHŘIMOVSKU
Tím krajem zatichlým jsem bloudil rád, kde vedle panských drobná selská pole jen mohla zbožně, zakřiknutě zrát, s těch mírných vršků zřena v širém kole; s malými potoky a lesy ztemnělými, kde střídají se háje přelíbezných luk a maličkých měst slabě tenké dýmy vždy poblíž křížových cest, božích muk. Svou tichou lásku, časem zakřiknutou já z odříkaných ctností tvých si zachránil, té drsné pokoře tvých lidí na kov zkutou já od dětství se učil, žil s ní, o ní snil, ty koute, kde se rodí drobní dělníci jen z prostředků a potřeb, jež jsou nejskromnější, dle kamenitých polí v kopce jež se vejší dle drsných větrů v nečasy ne měnící. Že lidé z drobných políček tu žili tíž a z drobných řemesel pár vykřísli jen grošů, chudého bratrství jim Kristus nesl kříž, nic nevzali si v Káni Galilejské z košů 212 a vzešel-li kdos z ducha toho – básníci to byli narození v chudobě, jež zebe, básníci ráje duší ohlašující, jež lidé nenajdou však nikdy – mimo sebe. Těm, kteří vytrvali v městech Tvých a vsích, sedřeni prací, mnohdy při políčku v pláni a pří své koze, bramborech a při ovsích, ti strážci nového jsou milování, jsou drahocennější než mízy čerstvých míz, uniklé kdysi v Ameriku do ciziny, neb Vídní strávené, jí pohlcené kdys a zhrdavě pak mžourající do otčiny. Těm, jimž je kráčet zapadlostí tou tak líbeznou, tak vzdálenou, tak svěží, ořeším po mezích, lučinou svítivou až k městu starodávnému s tou štíhlou věží, již neubrání se a z duše dojati si spředou chlapectví své z radosti i žalů, svých druhů podoby i svojich učitelů a mnohokrát se ještě vděčně obrátí. A bude zdát se jim, že nový duch a čas jak doléhá sem vlnami, cos křísí v nadějích lidských a že na polích ten hlas 213 všem pracovníkům náleží, ne čísi jen výsadě, ne zámkům, pýše církevní, ne cizincům, již neznali tvé řeči, ty, město, vévodící krajině a v ní skromnému lidu, pevností jenž křemen předčí. 214
MODLITBA K OSUDU VYSTĚHOVALECKÉ DÍVKY
A na rozloučenou, žes tak líbezný květ, než dobrý tě vítr políbí naposled v líc, ať osud tě rozlíší jasně od poutnic, jež neuzří pro chudobu svět, jimž pro slzy vždy málo je na dlani penízů pro radost i strádání. Ty za dolarem ulicí vyšly beztvárnou a v tlupě k otroctví tříděny, ty v zámořských městech se dřou, až zestárnou, neb v rozkoší domech jsou viděny. Ty líbezný květe v barvách plamenných! Spíš andělu strážnému podobná u dveří chat, ať osud tě ušetří v zemích vzdálených, zač miliony žen musily trpět a stydět, bát. 215
PÍSEŇ K VEČERU
K večeru jsem se ohléd’ po zhaslém dni kající písní zpovědní. Myslil jsem na sebe, na světlonoše si hrál, světlo zítřka jsem nes’, úrodou zítřejší zrál. A přec jen jednu ode mne práci chtěl den, abych šel v člověku bratrství dneska zachránit. Abych mu vyrážel meč, jenž k ráně se rozpřáhá, abych zlé okřikl srdce, jehož msta neblahá, abych dal víru v lásku, o niž byl okraden. A já to neučinil zas pro hříšnou litanii zděděných hříchů; pro výboj, vraždu, odvetu, pýchu, kterými vražedník podplácel přítomný čas. Dávná úzkost jak napjatá tetiva šíp svůj míří mi k srdci, nevím, kde nebezpečí dřív číhá, nevím, kde přebývá a vinu svou vlastní nemohu s beder svrci. Není dost světla a úrody, kterou zrám pro dnešní vykradený a zneuctěný chrám, 216 v lidskost když lidé nikdy nevěřili, ještě dnes krev tam poteče, oněmí bratrství, kde se povraždili, meč kde se v zápasu zaťal v krk tvůj bílý, v sobě sám, ukřižovaný člověče. 217
PÍSEŇ PRO SPOKOJENÉ S MÁLEM
Člověk je překrásný, rozumný tvor. Ale smutný v svém běsnícím pudu dravém, nedosytné zvíře v pružném skoku, cítí-li kořist v zabíjení hravém. Stále krutější je. Vymýšlí strašnější smrti ničení hromadné, potupnější konce, kam střela dopadne, porážek hanbu a vyhnanství galeje. Civilisací uchvácen točí se vírem záhuby potměšilým sražen zlou mocí, pod práh dolů, dolů, tam, kde se vraždí, kde z kořene vyvrácen vítěz i poražený, válí se s nevinnou krví spolu, plamenem pomsty doutnavým a zlým. Vy a vy a vy, kteří tu zbýváte v světě pro práci a klid, stále nešťastni nějakou touhou, jež po žití plnějším churaví, po blahu, po pokoji jste věčně práhnoucí lid, nešťastný tam, kde postavil se k práci 218 v městech šedivých, na poli, v továrnách zakouřených: neměli byste tak bezmocně v resignaci nikdy už do boje vyhnáni být! Nevím, proč tedy chcete utéci všichni z fabriky zakouřené, z města, kde přece jak símě se v poli uchytnete, z drobných a teplých dílen, na oknech břečťan kde, fuksie, v kleci kde ptáče tiká, oči zamhouřené, chytře si pomrkuje, co každý z vás ještě pilen práci svou smolí a přec jen šťastný je v blízkosti ženy a dítěte. Veliké štěstí často z mála vykvete. S radostí svou a žalem pracovníci, se spokojte se šťastným málem, ale nechoďte vraždit, abyste měli více, nebo víc vyzískali těm, kdož vás jak pijavice ssají a ssáli vědouce, že jste jim jednou v své slabosti pomohli za černé noci o vraždách rozhodovat, šíleně mrhat životy, běsnit svou mocí a krev svou i svých mrtvých jim dali. 219
JSEM DOSUD SVĚT...
Jsem dosud svět, jenž sílu má sám ze sebe se obnovit. Má oblohu, bouř zvichřenou, má vzduch a tmu, má blesk i svit. Já cítím stále, tvůrčí síla i v zimním přespaní že žila v rozpuku náhlém, bolestném, že odpoutá se žhnoucím snem. Zas ve mně klíčení a zrod jar vlhkých, žhavých srpnů vzrůst, ukolébavek doprovod nad zrozením v lyšajů šust, vždy vzkříšen novým zapláním můj svět je hustě zabydlený zámysly muže, city ženy i dětským, zpěvným žvatláním. I pohřbů slavných slyšívám strašlivé tuby kovové, průvodů dlouhých vidívám mizeti zpěvy duchové, 220 neb za živoucí každý blesk já něčím mrtvým zaplatil, s vítáním štěstí pohřbil stesk a k mrtvým svým se obrátil. Když mnohé ve mně vymřelé, jsem hroby z dávna obydlen, zřím s klidem sopky vyvřelé, vždyť svět můj nově osídlen. Zas žárovištěm citů je, je v stálé obnově a varu, vždy v novém vývoji a žáru zrozeným tvorstvem vibruje. I když sta promarněno jest zhynulých světů, spadlých hvězd, a v jedné říši spočívá: zas na všem svěží myšlenkou se divočiny růží pnou. Je tvůrce šlechtit přichází, je u cest lásek vysází, i hroby jimi přikrývá. 221
BOHATÁ NEDĚLE
Chalupy zavřeny na petlici, prázdno a nikdo ve světnici. Neděle světlá na misnicích a záclonkách vzkvetla. Odešli všichni, zlákal je les, borovic vůně, zarudlý vřes. Nedělní únavou odpočívali upracovaní na lesnaté mírné stráni, chladný mech pod hlavou. Jedle šumí a potok zvoní u ztracených cest. Vlhkým teplem hřiby voní, ticho, ticho jest. Směje se hrdličkou tišina, lehce se vlní trávy v mlází. Slunce penízky hází chudým do klína. 222
LÁSKA DVACETILETÉHO
Dvacetiletý zahořel láskou horoucnou k panně záludné, která vyšla z přezíraných dveří nejchudších rodičů, z bědného podsklepí života. Kdož jen ji viděl vycházet, věděl, že bude zlodějkou srdcí až dětsky nepěstěnou rukou, byla tak nově svůdná, tak třídně mladá, tak znepokojovaly chodce děravé její sukénky i osud její. Ale on. Chlapec slepou láskou vidoucí, cítil jen jasmín a růže kvést žalostnými děrami její sukně, až toho, co uviděl v prázdnu pootevřených dveří, když se přibližoval k chudobě až na odiv stavěné, 223 slyšel, že celé podsklepí pracuje na Revoluci. Slyšel křik vražděných i vraždících a viděl ji, vysílanou denně do ulic, lákat jak skutečnost fantastickou mysticky uhrančivých očí. Pro záhadnost vražd zasnubování se slibem ráje tím více ji miloval, a pro marnění krásného lidství. 224
PRYČ TY MŘÍŽE SRDCÍ, DUŠÍ, DNŮ
Někdy opuštěnost bolí nás, je nám, jako stromu na podzim, když už není pastev, zvonků zmizel hlas, vše kolem šedý mlhy dým, nikde trávy, nikde sedmikrás. Tu chcem vprostřed bujných veselí okoušeti dary života, po všedních dnech slavit neděli, smích kdy po mlčení výskotá, srdce vzdává se a neželí. Chcem se sdružit, za společný stůl usednout a chceme hosty být, by nám někdo ve zrak vzhlédnul, vzal nás za ruku, náš uhod’ cit, když se v našem srdci rozžehnul. Neboť každý z nás se dívá mřížemi svojich dnů, jež odlučují od světa, někteří si vykrášlí je růžemi, jiným svlačec jen je oplétá, těm jsou holé od stropu až ku zemi. 225 Jsou však chvíle, v nichž se nalezne každé srdce, o nichž sníváme, puknou všecky mříže železné, jimiž na sebe se dívámedíváme, kříž kdy hřbet nám křivil z tíže dne. Pryč ty mříže srdcí, duší, dnů, na míle když odloučeni, k sobě blíž! Vedle mne, já vedle tebe usednu, vedle tvého složím těžký kříž; na bratrství číš svou pozvednu. Byl-lis, bratře, v srdce poraněn, byl jsem také já a v stejnou hloub. Zapomenu, a ty zapomeň. Na svou lásku nový vříznem roub, znovu květ zas vydá duše peň. 226
SLOKY NOVOROČNÍ
Zas krůpěj času v minulost se vpíjí, k výbojům roků přidružil se práce rok. Zříš jitro dějin lidských na rafii a slyš! to budovatelů se křísí krok, a náměstí a ulice a domy se plní pracovníky, viz jich šlépěje, v jich družné práci slunce svit se lomí a vzrůstem jejím sílí míru naděje. Co roků zaniklo, co látky promrháno, než svět se změnil kolem nás i v nitru v nás, co křivých idejí v bojištích pochováno, než zemí zanikl šílených běsů hlas. Sta kleteb s lidských rtů se na tyrany sneslo, sta zkušeností zaplaceno krvavých. Teď člověk pevně uchopit jde veslo a řídit cesty věcí svých. V dnů změnu člověk málo změněn kráčí vpředu, co v žití naučil se, zná i hlásá též, živ z víry stranické i z nenávistných jedů, ať pravda krvavá, ať podvodná to lež, 227 ne lepší, ani horší, takový, jak býval, jen v novou masku skryt a v umíněnost svou, by dalek bratrství se ve svá hesla skrýval, v lacinou revolučnost žurnalistickou. Tak zase vidíš civět množství, kterak neví, jak řídit loď zda oddaností pokornou, či věcí rozvratem, či láskou nebo hněvy, či v ohně dmýcháním, revoltou převzdornou, posměchem při výkropě mrtvol vynášených, spíláním nad pozvolným chodem pokroku, pitváním činů, slov i dějů nekýžených, troubením zrychlených postupů do kroku. A přece zřít je, zřít je smíšenou tu vřavu se dobývati vpřed, se dobývati vpřed, ten sloužit chce a ten má vzdorů plnou hlavu, ten laská říš, ten zve ji hnízdem bab a sket, ten vidí ubožáky, lotry, podvodníky, ten pijavicí je, ten násilná je pěst. A každý za starými kráčí zvyky, živ z modliteb neb z výhružných svých gest. Nuž, minul rok. A na trosky a rumy přec síla vítězná si brázdy vyryje. Nechť každý činí to, zač ručí ctí, co umí, 228 ať staví nebo bourá – mdlobu přežije životní síla národa a říše, úklady nemoci a tajná spiknutí, přec zlatým písmem do dějin se vpíše a věrné úže přimknouti se přinutí. 229
MÁJOVÁ PROSBA
Měsíci máji, ty neromantický, jenž znáš všecky, kdož milují život, je objímáš, všem dej čerstvý vzruch větru a obrodný smích, míznaté svěžesti pupenců na stromech, na keřích, zlatistvost mírného rána, šeříků modravou tuchu, ozvěnu prvního zakukání jim zanes k sluchu, pracuj v nich neviditelně mízami a vyraz! Vtěl se do lidí všech a posil jim zrak i hlas, tělo si odpočine, duši narostou křídla – přej jim, by lačnost se na jarní výbojnosti shlídla. Rozrosteš, rozkošatíš se, pokveteš, ovoce dáš. Měsíci máji, ty neromantický, jenž znáš všecky, kdož pracují, stejně milovat, popřej jim na památku své zeleně božský řád: pracovníku dej rozkoš z dobré práce, básníku souzvuk, kterým současně louče se vítá, velkému duchu popřej, by pochlebníky a zrádce setřás’ včas jako obtížné z každodenního síta, nikoho nepřehlédni, obdaruj, obnovuj novou zelení, větrně zmítej každým a duj! 230
BYS NÍZKÉ DUŠE ZDVIH’
Já burcoval, když podlé ticho hnilo kol, a za prolhané bouře zas jsem tišil. Mám v srdci úzkost a mám krutý bol: pro nízké duše dny bych pozdvih’ rád a zvýšil. Ty vzrůst-li čekáš, musíš podplácet jej u tolika tvrdých, drzých rukou. A chceš-li lásku, musíš vykácet plazící trní křižovatek s boží mukou. A chceš-li pravdu, musíš přitisknout a na lži schytat středocestnou chásku. Bys nízké duše zdvih’, nepodplacený soud a nepodplacenou jim zjevit musíš lásku. 231
SVOBODA
Svoboda je víc než sebevědomí, posilující uvězněného člověka, v koutě jenž u práce denně sedí, tajně že myslit smí a nahlas říci slovo, že někoho na světě miluje, někoho pokáře, nenávidí, s někým se loučí, neb někoho vítá. Osvobozuje tvé radostné vědomí: že patříš k velkému mraveništi, hřeje tě, sílí, můžeš líp vzdorovat, můžeš tykadly všech bratří ohmatat nebezpečí, rozum všech myslit, okem všech vidět, uchem všech poslouchat. Ale ať nepodlehne spoutaná tak duše, tvoje vůle i tvoje láska! Musí se často vzchopit tvoje já, vystoupit z řady, člověka hledat a sebe najít v tvůrčí tvé práci, v radostném činu, jenž mluví mluvou převratnou k milionům bratří. 232
POZDRAV K 1. MÁJI
Je zase máj a z květných závějí to zvoní, zpívá, echem haleká, skřivaní písně nových nadějí se ozývají v srdci člověka, Tisíci paprsky zve slunce, den: Věř, pracovníku! A buď pozdraven! Ty pracoval jsi, přemýšlel a kul o lepším světě, lidství radostném, však urazit máš ještě cesty půl, než dojdeš v dění spěchu překotném k velkému cíli, pozděj nebo dřív – by k člověku byl člověk spravedliv. Věříme v toto jaro lidských dnů a proto stále rostem jako zdi, dnes nad útrapy, zítra k útrap dnu kráčíme pevně, krok se nepozdí, jdem vpřed a vpřed a k cíli stále blíž – neb jaro v lidských srdcích jihne již. 233 My čistí, s přímým soudem na čele štít pracovníků udržeti chcem, kdo vyšel z řad a zištné účele k osobním výbojům měl v srdci svém, nechť neztíží nám zápas bolestný, nechť odejde. Náš boj je zápas ctný. Bud naším jarem lázeň očistná, bud naším jarem obnovení sil. Pomluva podezřivá, závistná nechť vybičuje víru v jistý cíl, a vše, co zplení jedem otravy, nechť šťastná ruka v štěpné uzdraví. Buď vítán, první Máji! Minulost tys uchránil, nám lepší zítřek stvoř! Kdo tebou prošel, byť i chudý host, bohatě jeho srdcem vzplaň a vzhoř! Ať každý, věrný k lidstvu pracovník za vše, čím hřeješ srdce, vzdá ti dík! Za lásku k zemi, k modré obloze, za domoviny pracovitý klid. Za svobodu, jež kdysi uboze ti zněla, když jsi musel otročit, za lásku dětí, věrný souzvuk žen, buď, první Máji, v srdcích pozdraven! 234 Že miliony květů zahynou ve vichrech, bouřích, dravém potoce, přece nebudou jen snem a vidinou, přinesou sladké jednou ovoce. Jsme, první Máji, silni vírou tou: Sny naše do plodů též dorostou! 235
ČASOVÉ SLOKY
Co zmůžeš teď, když nechals uzrát zlo? A když tvou vinou a tvým mlčením se uzákonilo a rozlezlo? Teď zlo je tu. A vyrovnej se s ním. Kdo pobuřuje, tomu jazyk rvát střízlivý bude byrokrat. Však tomu, blesk kdo zná a tnutí v ráz, ten zvítězí a probije se včas. A blesku porozuměno je líp, než buřiči, jenž chycen pochopem. Než plná ústa břitký zmůže vtip, pravého smyslu podkopem. Než dlouhé kázání, očistný smích, jejž pochop ocení až po rocích. Když vše je v rozkladu, čemu chtěl by smysl dátdát, co hlídal žárlivě, co nemoh’ uhlídat. 236 Co svobodu ti oklešťovalo, co čistých studní zřídla otravovalo, co přítomnost tvou vyznít dalo hluše zapřením slavných dnů, z nichž rostla duše. A co tvůj rod a co tví mrtví snilisnili, když za živé a život jich se bili? Ty po tom všem jsi nechal rozbujet se zlo. Jsi rdoušen. Zbabělostí tvou se rozlezlo. 237
MUŽŮM PRÁCE
Teď po desíti rocích činů, v nichž budovals též, rychlil tep všech zpátečníků, bolestínů, kdy ze tmy zdvihals domovinu, ty, muži práce, nebuď slep, a přiznej si, že rozdrobené své síly semknout v jeden cíl je zítřek tvůj, jenž prudčej vžene proud krve v děje utišené, z nichž zpátečník by kořistil. Chceš slyšet slova básníkova, a tu je tedy, bratře, máš, jsou příliš trpká jeho slova, jeť mužná pravda přítelova, žhne jako kov a nechť je znáš: Tys dnešek prohrál, muži práce. Ne sobě, jiným věřils jen. Ne spásu v sobě, cizí rádce jsi hledal, ve bratrské hádce rozdroben zůstals, zeslaben. 238 Strádání nové tebe čeká, než přerodíš se v mysli své, čeká tě boj, ne práce měkká, dny perné práce tvořivé. Že mnozí, kteří se tě báli, s radostí tichou uvítali, že o mnohý jsi zdržen krok, toť jejich zisk a prohra tvoje, však uspíší tvé jaro, boje tvé řady zmnoží, zrychlí krok. Vím, o den pozděj’ dojdeš v šiku až k cíli vytouženému, že sevřela tě, zpátečníků morálka, která šíří tmu. Leč to jen pozdržení chvíle, ty dojdeš přece svého cíle, včas naučíš se, jak tě znám, bratrsky podat sobě ruce, být jedno tělo, pěší, vůdce, žít dnům svým a ne chimérám. 239 EDIČNÍ POZNÁMKY
[241] POLITICKÁ PÍSEŇ
Politická píseň: otištěna v Nivě, roč. I. (1892), str. 9. Modlitba: v rukopisné pozůstalosti. Rukopis z roku 1893. Hloub, dál: v rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let 1892-94. Smrt: z cyklu „Druhé sonety Ilji Georgova“; v rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Z r. 1883. Píseň v říjnu: zůstala v rukopise v pozůstalosti v pacovském museu. Podepsána je Iljou Georgovem, tedy z let kolem r. 1883. Dělníci: z cyklu „Druhé sonety Ilji Georgova“, který je v rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Asi z r. 1883. Za myšlenkami odlétlými: v rukopise v pacovském museu. Rukopis z let 1890. Duch umění: (Památce Bedřicha Smetany) z cyklu „Druhé sonety Ilji Georgova“ z rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Asi z r. 1883-84. Fraška: otištěno v „České Thalii“ r. 1888, str. 132. Pro věčnost: otištěno ve Světozoru 1883, str. 366. Básníci: z cyklu „Druhé sonety Ilji Georgova“ v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis asi z r. 1883 až 1885. Mince: otištěno v „České Thalii“ r. 1888, str. 132 Stará kavárna: z cyklu „Druhé sonety Ilji Georgova“ v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis asi z roku 1884-1885. Lidskost: otištěno v „Nivě“ r. 1892. II. díl. Sloky: otištěno v „Nivě“, roč. III. (1893), str. 97. Co živoří to naše české žití...: otištěno ve „Vesně“, roč. 1893, str. 1. Z cest: otištěno v „Nivě“, roč. IV. r. 1894, str. 161. Píseň impertinence po přečtení publikace jisté dámy: otištěno v „Rozhledech“ r. 1895, str. 397. Nad skizzou přemoženého Orla: otištěno v „Nivě“ r. 1896 na str. 97. Pendant ke konci XIX. věku: otištěno v „Nivě“ r. 1897 na str. 16. Sloky: v rukopisné básníkově pozůstalosti. Rukopis z let 1895 až 1900. Na svědomí mé klepe vina cizí: v básníkově rukopisné pozůstalosti. Rukopis z let 1895-1900. Píseň o bolesti doby: v básníkově rukopisné pozůstalosti. Rukopis z let kolem 1900. Sloky: v básníkově rukopisné pozůstalosti. Rukopis z let kolem 1900. Sloky: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis asi z let kolem 1900. Šachovnice: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1895. 243 Jaro v městě: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1900. Dělník ve svém: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1895. Smrt a Člověk s květem kultury: otištěno v „Časopise pokrokového studentstva“ r. 1904 na str. 183. Když všecko prohráno: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1900. Vrcholy lidstva pouze snětiví: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1905. Varianty předchozí básně: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1905. A všecko když hnije: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1905. Česká píseň: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1905. Dokument: otištěno v „Pražské lidové revui“ r. 1906 na str. 196. A z rodu dravců: otištěno v „Pražské lidové revui“ r. 1906 na str. 196. Dnešním vládcům: otištěno v „Pamětním listě slavnosti Praha – Českým Budějovicům“ z r. 1906. Neohrožený: otištěno v „Pokrokové revui“ roku 1906, str. 629. Ať hnu se kam chci: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z roku kolem 1905. Confiteor: otištěno ve zvláštním májovém čísle časopisu „Práce“ roku 1906 k příležitosti 1. máje. Hořká rozmluva: otištěno v „Časopise pokrokového studentstva“ r. 1907, str. 124. Balada ironická: otištěno v „Časopise pokrokového studentstva“ r. 1907, str. 124-125. Sonet: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis ze dne 16. října 1912. Budoucnost: otištěno v „Almanachu akademického spolku Orličan“ r. 1909. Po přečtení zápisků Petra Krapotkina: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1905-1910. Glossa: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen básníkem rokem 1916. Sloky o nepříteli: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen básníkem datem 27. července 1915. Ukolébavka: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen básníkem datem 30. září 1915. Když les mi nad hlavou šumí: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Básník tento rukopis označil datem 1. listopadu 1917. 244 Možná, že pozdě i přichází smilování: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis je označen rokem 1917. O nerozkvetlém přátelství: v rukopisné pozůstalostí básníkově v pacovském museu. Rukopis označil básník datem 22. dubna 1918. Báseň z pozdního Rakouska: otištěno v „Lidových novinách“ dne 30. prosince 1923. Ubohá svatá z této země: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označil básník datem 8. května 1917. S koncem války: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označil básník datem 28. listopadu 1917.
UŠLAPANÍ
Hercova sláva: otištěno v „Nivě“, roč. III. (1893), str. 4. Vyhořelá ves: otištěno ve „Světozoru“ 1893, str. 218. Nádražní vrabci: v prvním vydání knihy „Soucit a vzdor“ z roku 1894, pak vyřazeno. Troska: otištěno ve „Světozoru“ 1893, str. 399. Přejeli dítě: otištěno v „Nivě“ 1893. Kolem pasačky: v básníkově rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis z let 1895-1900. Po pitce: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis asi z roku 1900. A všichni lidé mohli tu být šťastni: v rukopisné pozůstalosti básníkově. Rukopis po roce 1900. Zimním večerem: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1905. Improvisace k smrti hazardní: rukopisná pozůstalost básníkova v pacovském museu. Rukopis z let 1895-1900. Konec románu: z rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis podepsaný ještě Iljou Georgovem je z let kolem 1890. Scenerie potopeného dolu: otištěno v „Pražské lidové revui“ roku 1907, str. 53. Hory pod sněhem: v rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Básník označil rukopis datem leden 1921. Na smrt jedné tkalcové: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis je označen datem únor 1921. Lehko v srdci: otištěno v Časopise „Československá republika“ dne 30. dubna 1922.
PÍSEŇ STAVU
Píseň stavu: otištěna v „Nivě“, roč. II. r. 1892, str. 65.
245 PÍSEŇ O ROVNOSTI
Praze: otištěno v „Lumíru“ roku 1891, str. 126. Proslov: v rukopisné pozůstalosti básníkové v pacovském museu, Rukopis z let devadesátých. Píseň o Rovnosti: otištěno ve „Vesně“ r. 1894, str. 79. Cestou v horách: v rukopisné pozůstalosti básníkové v pacovském museu. Rukopis z let kolem 1900. Před bouřemi světovými: otištěno v „Rozhledech“ roku 1894, str. 201. Říše a Otroci: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1905. Nepřesvědčuj slepce: otištěno v „RozhIedech“ r. 1895 na str. 397. Křesťanská Evropa: otištěno v „Rozhledech“ roku 1900 na straně 873-875. Svatá Rus: otištěno v „Pokrokové revui“ roku 1905, str. 36. Balada o zhýčkaném Národu: v rukopisné pozůstalosti básníkově. Rukopis z let 1900-1905. Přízrak: otištěno v „Pražské lidové revui“ roku 1906, str. 51. Björnstjernu Björnsonovi: otištěno v „Pokrokové revui“ roku 1908, str. 69. Jaro v roce tisícím devíti stým sedmnáctým: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z roku 1917. Pamflet na pomoc učitelům v poslední hodině: otištěno v „Národním osvobození“ dne 16. října 1925.
CO NESNÍM O SVOBODĚ
Co nesním o svobodě: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis básník označil datem 28. prosince 1917. Já věřím v život: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1917-1918. Pirátský vrak: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Básník označil rukopis datem 8. května 1917. Květnová: otištěno v Májovém líště čs. sociální demokracie roku 1918. Báseň o světském hospodářství: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označil básník datem 4. prosince 1918. Lisztův koncert: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1910-1915. Vzpomeň vždy všude; v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen datem 1. prosince 1918. 246 Píseň obrození: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z roku 1918. Město: z rukopisné pozůstalosti básníkovy v pacovském museu. Rukopis z roku 1918. Píseň touhy po jiných obzorech: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let kolem roku 1900. Výzva: otištěno v „Zlaté Praze“ roku 1918. Lidskost: otištěno v „Zlaté Praze“, roč. XXXV. (1918), str. 169. Píseň dítěti: otištěno v „Zlaté Praze“, roč. XXXVI. (1919) str. 298. Dědicům: otištěno v „Lidových novinách". V nebezpečí: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen datem květen 1920. Mně cestou dalekou: v rukopisné pozůstalosti básníkové v pacovském museu. Rukopis z let 1900-1910. Sloky trpělivé: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1920-1922 a básníkem označeno pro „Kročeje budovatelů“. Kdo příliš čekají, oh, nechť se nezklamou: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z počátků let dvacátých. Já viděl příliš zvrácený svět: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z října 1920 byl básníkem označen pro oddíl „Kročeje budovatelů“. Sloky: otištěno v „Lidových novinách“ dne 2. prosince 1920. Je přerodu doba: otištěno v „Čase“ dne 5. prosince 1920. Dyk a Havlíček: epigram v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z roku 1919-1920. Květ aloe: v rukopisné pozůstalosti básníkové v pacovském museu. Rukopis z let 1910-1915. Píseň o nevyhladitelném zlu; v rukopisné pozůstalosti básníkové. Rukopis z 15. května 1921. Pelhřimovsku: otištěno v „Památníku pelhřimovského gymnasia“ roku 1921. Modlitba k osudu vystěhovatelské dívky: v rukopisné pozůstalosti v pacovském museu. Rukopis označen básníkem datem 9. října 1921. Píseň k večeru: otištěno v „Lidových novinách“. Píseň pro spokojené s málem: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu, Rukopis z let 1920-1925. Jsem dosud svět: otištěno v „Lidových novinách“ dne 29. července 1922. Bohatá neděle: otištěno v „Československé republice“ dne 24. září 1922. Láska dvacetiletého: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let dvacátých. Pryč ty mříže srdcí, duší, dnů: otištěno v „Československé republice“ dne 30. prosince 1923. 247 Sloky novoroční: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let dvacátých. Májová prosba: otištěno v „Májovém listě čs. socialistů“ r. 1924. Bys nízké duše zdvih’: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis označen básníkem datem 29. listopadu 1925. Svoboda: otištěno v „Národním osvobození“ dne 25. prosince 1925. Pozdrav k 1. máji: otištěno v „Májovém listě čs. socialistů“ v roce 1927. Časové sloky: v rukopisné pozůstalosti básníkově v pacovském museu. Rukopis z let 1925-1927. Mužům práce: v rukopisné pozůstalostí básníkově v pacovském museu. Rukopis z posledních let básníkových.
248 OBSAH
Předmluva5
Politická píseň Politická píseň25 Modlitba26 Hloub, dál...27 Smrt28 Píseň v říjnu29 Dělníci31 Za Myšlenkami odlétlými32 Duch Umění33 Fraška34 Pro věčnost35 Básníci36 Mince37 Stará kavárna38 Lidskost39 Sloky40 Co živoří to české naše žití41 Z cest42 Píseň interpetence po přečtení publikace jisté dámy44 Nad skizzou přemoženého Orla45 Pedant ku konci XIX. věku47 Sloky48 [249] Na svědomí mé klepe vina cizí49 Píseň o bolesti doby50 Sloky51 Sloky52 Šachovnice53 Dělník ve svém54 Smrt a Člověk s květem kultury55 Když všecko prohráno...57 Vrcholy lidstva pouze snětiví...58 Varianty předchozí básně59 A všecko když hnije a hnije...60 Česká píseň61 Dokument62 A z rodu dravců63 Dnešním vládcům64 Neohrožený66 Ať hnu se kam chci...68 Confiteor69 Hořká rozmluva71 Balada ironická73 Sonet75 Budoucnost76 Po přečtení zápisků Petra Krapotkina78 Glossa80 Sloky o nepříteli81 Ukolébavka82 Když les mi nad hlavou šumí...83 Možná, že pozdě i přichází smilování84 O nerozkvetlém přátelství86 Báseň z pozdního Rakouska87 Ubohá svatá z této země88 S koncem války89
[250] Ušlapaní Hercova sláva93 Vyhořelá ves95 Nádražní vrabci96 Troska97 Přejeli dítě...99 Kolem pasačky101 Po pitce103 A všichni lidé mohli tu být šťastni106 Zimním večerem108 Improvisace ku smrti hazardní110 Konec románu111 Scenerie potopeného důlu115 Hory pod sněhem117 Na smrt jedné tkalcové118 Lehko v srdci120
Píseň stavu Píseň stavu123
Píseň o Rovnosti Praze135 Proslov138 Píseň o Rovnosti141 Cestou v horách145 Před bouřemi světovými149 Říše a Otroci154 [251] Nepřesvědčuj slepce156 Křesťanská Evropa158 Svatá Rus163 Balada o zhýčkaném Národu166 Přízrak168 Björnstjernu Björnsonovi170 Jaro v roce tisícím devíti stým sedmnáctým173 Pamflet na pomoc učitelům v poslední hodině176
Co nesním o svobodě Co nesním o svobodě181 Já věřím v život182 Pirátský vrak183 Květnová185 Báseň o světském hospodářství187 Lisztův koncert189 Vzpomeň vždy všude190 Píseň obrození191 Město193 Píseň touhy po jiných obzorech194 Výzva195 Lidskost197 Píseň dítěti198 Dědicům199 V nebezpečí202 Mně cestou dalekou203 Sloky trpělivé204 Kdo příliš čekají, oh, nechť se nezklamou...205 Já viděl příliš zvrácený svět...206 Sloky207 [252] Je přerodu doba208 Dyk a Havlíček209 Květ aloe210 Píseň o nevyhladitelném zlu211 Pelhřimovsku212 Modlitba k osudu vystěhovalecké dívky215 Píseň k večeru216 Píseň pro spokojené s málem218 Jsem dosud svět...220 Bohatá neděle222 Láska dvacetiletého223 Pryč ty mříže srdcí, duší, dnů225 Sloky novoroční227 Májová prosba230 Bys nízké duše zdvih’231 Svoboda232 Pozdrav k 1. máji233 Časové stoky236 Mužům práce238
Ediční poznámky241
[253] Antonín Sova Píseň o rovnosti
Redakce, předmluva a poznámky Karel Dobeš. Vydal Melantrich Praha v únoru 1951. Obálka a grafická úprava František Ketzek. Šéfredaktor Karel Jíše. Technický redaktor Otakar Kovář. Ko- rektor Eduard Hodoušek. 30113-479. 94528/50/III 152. Sazba 24. VI. 1950. tisk 4. XII. 1950. Náklad 5.500 výtisků. Plánovacích archů 16, autorských archů 5’70, vydavatelských archů 6’92. Sku- pina papíru 23221, 80/104 80 g. Tiskárna Svoboda, tiskařské závody n. p., závod č. 5, provozovna 2, Brno. Tisk ze sazby. 5%.
Cena brož. 63 Kčs, váz. 81 Kčs.
E: pk; 2004 [254]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Melantrich; Dobeš, Karel; Jíše, Karel; Tiskárna Svoboda
(Redakce, předmluva a poznámky Karel Dobeš. Vydal Melantrich Praha v únoru 1951. Obálka a grafická úprava František Ketzek. Šéfredaktor Karel Jíše. Technický redaktor Otakar Kovář. Ko- rektor Eduard Hodoušek. 30113-479. 94528/50/III 152. Sazba 24. VI. 1950. tisk 4. XII. 1950. Náklad 5.500 výtisků. Plánovacích archů 16, autorských archů 5’70, vydavatelských archů 6’92. Sku- pina papíru 23221, 80/104 80 g. Tiskárna Svoboda, tiskařské závody n. p., závod č. 5, provozovna 2, Brno. Tisk ze sazby. 5%. Cena brož. 63 Kčs, váz. 81 Kčs.)

Místo: Praha; Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 254