KONEC ROMÁNU

Antonín Sova

KONEC ROMÁNU
Jde, potácí se... Ještě dnes? Ne... Zítra... Až zítra... Jak by srdce rval mu z nitra ten okamžik, v němž ještě cítí a myslí, doufá, neustává žíti. Zbraň křečovitě na prsou svých svírá... Park je tu stinný, Prahy ruch tu zmírá; zde může klidně života se zbavit. – Co mladá žena bude se kdes bavit a utráceti zbytek jeho jmění, jej skolí jedné rány zahučení... A večer sladký v cloně par se stmívá a s ním i ruch... Kdos jdoucí sloku zpívá, již chansonetta kdesi pěla včera... V ten večer sladký ulice, hle, šerá již plane světly, stromů řad ji stíní... Blesk lamp se schovává do výkladních skříní a po chodnících vrhá světlo matné. – Zahučel vír a kroky zněly chvatné, dám zástupy a pánů vracely se z vycházek večerních, neb noc již tmí se a v parcích smutno, zahradách a sadech. Vzduch měl tak letní, vlažný vonný nádech. Byl červen již... Jen vozy dole hřmely, v křik vozků zdlouhavý a omrzelý, 111 ruch tramvají, houpavých faetonů se mísil v hudbu podvečerních zvonů. – On neslyšel, zrak upřený měl k zemi... Bol nevýslovný podivný a němý mu k srdci sáh’, on nedovedl říci, byl smrti předtuchou, výčitkou hřmící. On celou propast v dnešní noci vysnil, jej život mučil, hnusil se, jej tísnil, i rodina i láska, klid i štěstí i blaho dětí; zřel, jak na rozcestí všech svízelů teď stanul příliš záhy. Jen prvé ženy obraz, příliš drahý zas k duši jeho znenáhla se chýlil. – Zřel kterak zemřela... A čas jak pílil po její smrti; z koutů prázdno kývá. – On cítil, bez ženy jak trudno bývá, jak sám on trpí a jak děti hynou. – Jsou jizby prázdné a dny trapně plynou; pak zapomeneš, když tu přijde tíseňtíseň, jak zníval hlas i její píseň při kolébce, ba zapomínáš lásku i její krok i starostlivou vrásku nad obočím, i její stálou píli, i dlaň, jez v šťastné tiskla tebe chvíli. – Jak vzpomínka každá srdce raní. Vše schováno, co upomíná na ni, začaté šití, šperky... Žádná nejde změna, 112 hluboké ticho, stejná práce denní a pozvolné pak na vše zapomnění, zvyk odloučení, ač se zvyká ztěžka. Z počátku často u hrobu se mešká; ty k hřbitovu jdeš v podjesenní kráse, své vzbouzíš vzpomínky a v bludném hlase letících ptáků cítíš bol svůj zníti – a v šumu trav; zvuk hodin slyšíš bíti, a vše tě dojme nad hrobem tvé ženy. – Však rozruch ten jen chvíli pochopený, pak zase zapomínáš v nepokoji, rok jeden bolest, i tu ztrátu zhojí, a hřbitov pustne... Za to přibývají večírky družné, v nichž se šachy hrají, zábavy v domě, návštěvy a pitky, známosti vzájemné, vtip mnohý břitký o vdovství, interesy cizích lidí a vzkazy těch, jichž oko bystré slídí, poptávky chytré po jmění i stáří a obdiv, že se dobře hospodaří, a temné báchorky, jak vzrůstá jmění... A jednotné jen roste přesvědčení o sňatku výhodném... A člověk svolí... On poddá se, je hříčkou v této chvíli a říká: dětem k štěstí! Chůva šedá a věrná duše však, ta víry nedá, neb zkušenost má dobrou takých sňatků. – Hned tulí k sobě drobné děti v zmatku, 113 je česá, strojí, aby líbily se až nová matka přijde; celá chví se, že nedůvěrou celý svět ji stíhá. – Teď prací domácích ta velká tíha se starých beder na paní se sšine, jež starosti snad bude míti jiné, jež bude mladá ještě nezkušená byť dobrá matka, byť i dobrá žena... A román začne... Děti nejsou její... k nim vlažně chová se, rty se jí smějí, tím úsměvem, jímž vždycky usmívá se... Je zanedbává, myslíš v prvním čase, však zvykne si... Však brzy přijdou hosti – strýc její, plný lživé upřímnosti, tvář jeho holá usmívá se stále... Tak nutné výlohy jdou nenadále; pláč, vzdory, kletby a pak byt se prázdní; je nemocna hned, je jí třeba lázní, vše doma pustne, hyne jako dříve. – Tvé výčitky dost nejsou přesvědčivé, ty musíš sehnat peněz sumy nové. – Je konec... konec... Chvějí se mu rtové. Dnes nebo zítra?... Proč jen ještě váhá? Jde, vzchopí se a po bambitce sáhá... 114

Básně v knize Píseň o Rovnosti: