Z CEST

Z CEST
Viděl jsem nádherný zámek. Vzdušné věže ve stromech umdlených vůní léta se zdvihaly. Tma byla v oknech renaissance, tma zelená v kolébavých se čeřila větví a parku zátiší v sladkém a horkém bezvětří své keře, stromy, trávy koupalo. – Hovorný průvodčí... Nádherné komnaty! Vysoké síně, lázně, divadlo, sbírky převzácné! Vedl nás obdivovat to všechno pohádkové, vzdušné a vysoké, ty bledé barvy, vroubené zlatými lištami, ty sloupy štíhlé, vzbuzující závrať, na lesklé podlaze v stínech křížových ty záchvěvy dlouhých záclon... Ulekla se ubohá Hedva, ulekla... Ta sbírka báječných skvostů nebožky kněžny! Dvě stě padesát šest slunníků a tři sta klobouků a sedmdesát pět mantil a čtyři sta střevíců – ó, lidské té důkladnosti, dokonalosti – můj Bože, jak jsme nadšeni, k slzám dojati! 42 Bylo to příliš krásné... Ale, kníže! Jenom k nám také přijďte: bosi jsme a bídně řvem’... Vy netopýři z feudálních děr, vy, choulostivě před světlem kteří skrýváte se a vzteky zhuštěné v cizí krvi a jezovitů návody a Vídně zbožnění a smějete se smíchem vetřelců: přijďte se zeptat, jak jste ubozí!... 43