KVĚTNOVÁ

KVĚTNOVÁ
Je před prvním květnem, jímž tepny všech rukou práce buší, den, jímž se oslaví naděj v přerod lidských duší, kvetoucích zelených ostrovů, snů sebevědomých, v pevných bydlištích ruchu a práce, kam otevřenými okny květ vniká, ne resignace a pozdravy posílá ze světa domovu. Všech světů sbratření dřímá v té květnové písni, zakleto žádá si vzkříšení, my čekáme je, jak otcové snili je přísní: být lidstvím zachráněni a zvýšeni. Ne, netřeba již, by duněly zástupů kroky, my vše již prolínáme, my vnikli v dny a roky, v příbytky, v podzemí, v moře, ve vzdušnou výš, v sosáků popírání, v klad přátel, v strach bohatých, v lvů osamocený řev, v potkanů rozrytou skrýš, svět počal se řídit dle řádů šťastně počatých. Krok neslyšet zástupů, ale světlé děti jsou rozsety v domech všech, jichž oddech vlá směle a zdravě, 185 je viděti všude světla a dobra děti, kde dříve útulek snovačů násilí byl, tam rozkvetly bíle, všech dobrých je jaro právě, vždyť po celém světě rozsevač dobra je sil. Jsou lidé zjinačeni novým tím řádem všude, vše zlidštěno vespolným životem jich. Vše přizpůsobeno, věci, krajiny, ulice, náměstí lampami žhnoucí, továrny černorudé, vil střechy, cest hvězdovitých stromoví v údolích s družnými domky, jež k sobě se tisknou se tulíce. A slyším to dýchat již krajinu jinou a novou rušnými tepy krve a bílým jarem, jež zpívá jakousi družnou notou člověkovou, jež svádí a nerozloučí, chce sbližovat, smířiti, a ve společenství užším, jež v jedno splývá, naučit lidskému lepšímu soužití! 186