A VŠICHNI LIDÉ MOHLI TU BÝT ŠŤASTNI

A VŠICHNI LIDÉ MOHLI TU BÝT ŠŤASTNI
„Je život závistivý, teskný, teskný,“ mi řekla často zrakem ta, jež vdala se proti svojí vůli. Často řekla to jedním, uklouznuvším vzdechem a tupě, zádumčivě loučila se. Před statkem slunečnice houpaly se a z oněch slídových svítivých strání horečné slunce do alejí dýchlo a marně ptáci zaleklí kol blyskli, oblaku za touhami šla a trávu vzduch opojila zdravou zemní silou... A to mi řekla... Dřímaly v tom tiché ty narážky na první její lásku, o které dlouho ještě tehdy víme, když k mlčení jsme dávno odsouzeni... Tak často jedním dechem zapomněla, že její muž ji miloval a dítě se smálo zlatovlasé... Milé knihy na stolcích pohozeny, klavír zavřen se černal jako rakev v sadě květin... 106 Leč celý svět to nepochopil nikdy, ni já, když zřel jsem bílý statek, lesy, hluboké louky, světlušky kde plály, tajemná tichá místa, plaché zvuky, kde přelet srnců v černých větvích budil, hájovny, na jichž prazích děti zřely očima divých žínek na cizince, kde zřel jsem svahy v žlutém listí dubin jak oddychují do par podvečerních, kde zřel jsem vsi pod statkem osvětlené a kde vždy byl jsem neskonale šťastným... A všichni lidé mohli tu být šťastni... Jen ona chodila tu jak lež hrdá a zimomřivá, chladná, povznesená, ssající dosud v cizí půdě vzněty... Kdys dávno z bouře vyvázla loď pyšná, leč kotva její na dně zachytla se a přeražena ulpěla kdes v hloubi... Tam na něčem se marně zakotvila, co loď se v blescích dále potácela až posléz zachráněna, jako ve snu skloněna k boku, potácivá, plachá po moři mezi červánkem a stínem dál vlekla křivkami svůj černý stožár... 107