DĚDICŮM

DĚDICŮM
To všecko jednou zdědíte, co odkáže vám kniha, co pole, co lesy, co kov, co živé vody a vítr a oheň, v svých nových cestách co zjevíte, kde duch se teprv vznáší nad nevzkříšeným životem mlhavých živlů a prvních osmělených slov. Ó, ctižádosti budovatelů! Jak pres hroby výše by mířila a lidství velkého toužila po údělu, jak touhy bys do činů zvířila, vysíláš mravenců mračna, svou pýchu, svou sílu se prokousat pevně od zmatků k řádu a k dílu, tož od hrobů k životům novým, by mezi zrozením a smrtí krásnějším lidstvím mohlas člověka v den zítřejší korunovat. Kdo znamení otroctví ještě však cítí ze včíra v duši své bolestně plát, ten musí se budovatelem, svým zachranitelem stát z veliké lásky bratrského žití, 199 ten pod jho rozkazů cizích dnešek svůj tvůrčí už za zítřek nejistý neprodá, ten plazit se nebude, nově když zrozený tyran mu určíurčí, by pro sen o zítřku zradil dnešek národa, a aby s hnusem před sebou jednou neskonalým se nestal jen nesvým a otrockým napodobitelem malým. Pryč s tyranem každým, když myslit a jednat brání, pryč s tyranem, který do stád k žlabům lidstvo vhání a pro diktát šablon nevzkřísí srdcí milování. Kdo nesměl sám staletí myslet, pohřben, kdo zahrabán byl, by nevzkřísil se již sám a sám se nevzbudil, ten touží být na chvíli tvůrcem, svou myšlenkou být si sám, a na svém a ze svého žíti a pánem být sluhou si svým, svůj příbytek si budovati a ideálů svých chrám a slyšitelným hlasem pravdu svou do světa hřmít... A takový duch i srdce již věrnou se odvahou chví. On za nezrozené světové nedá bratrství, co vybojoval si svojí krví, nezmarní, on uhájí, zmnoží, vše to si v každý čas ubrání co buduje. Nezbaví, nikdy už nezbaví jej svobody ani hrdla tyran krvavý, už žádný politický dobrodruh a žhář nespoutá dílo svobody otroka řetězy, 200 už sobec žádný vypočítavý, duševní tmář placený cizí myšlenkou a penězi jej nezviklá, on pevný, pevný jest, on buduje, neb jediný život to ze mnoha cest: svým stane-li se a bude-li sobě jen rozumět, i bratrství bude blíž a celý si přiblíží svět. 201