MOŽNÁ, ŽE POZDĚ I PŘICHÁZÍ SMILOVÁNÍ
Boha jak jiní bys uprosit chtěl?
Několik lidí a zvířat i květin a stromů,
několik míst, kde dlel jsi, starých omšených domů
přátel bys tisíce měl?
Nábytek, jehož jsi denně se dotýkal,
několik snů, jež jsi duhami do skutečnosti své vtkal,
když jsi bděl, když jsi bděl?
Čas byl však krátký.
Málokdy svátky,
abys přilnul, se zastavil.
Často chlad, ne cit vroucí,
přával ti všemohoucí.
Bylo ti spěchat v zániku, ne zrodu chvil.
Vzpínající se po tobě ruce
musel jsi nechat.
Jaký to spěch, šílený spěch
třeba že v jedněch seděl zdechzdech,
od kolébky než smrt si vyslouží každý spáč.
A jak ti hovor každý a smích a pláč
84
myslí času běh odplavil
okamžik nějaký, jenž se vryl
vůní, již kdy jsi pil
nějakou vzpomínkou na doby, zvyky a lidí,
na rakve, kolébky, postavy v ulicích, náměstích,
na chrámy, trčící věže z krajin, jež z daleka vidí
zrak tvůj s chlumu se stromovím tímže a čtverci lích.
Boha jsi neuprosil však nikdynikdy, kdy jsi chtěl!
Lidí jsi neuprosil, ni zvířat, ni stromů a květů,
všecko ti zmizelo v letu,
slepý jsi neprozřel.
Ale jen tenkrát, zřídka, v milosti chvíli
vyšleh’ ti plamen bílý,
když jsi neprosil, netušil, prostý jak dítě byl.
Možná, že pozdě i přichází smilování,
když jsi vše nejdražší poztrácel cestou do svého malého nebe,
to když jsi našel sebe,
života večer kdy snáší se znenadání.
85