NEPŘESVĚDČUJ SLEPCE
Třesete se, šosáci? – Nablízku něco se hnulo,
ve vzduchu začpěl prach, cos prapory krvavé vzdulo...
Revoluce na lehkou dvoukolku vhoupla se divá,
buben zatřísk; již polnice rozbitá chraptivě zpívá!
Zástupy za ní, sekery, kosy a rýče a kyje
nad hlavy vztyčené vlní se a psů smečka již vyje...
Ale ne... Rodí se v tichu první jen nad dobou soud,
černý zástup se osmělil zatřískat tíží svých pout.
Trnou bázliví měšťáci, konvence, lží jež zbahnila
poddajnost, nahlouplost dědičná, tradice zvyků zavilá.
Vidí to zhýčkaný dvůr a šlechta a zpyšnělí kněží:
pod nimi postulát zástupů hlídán bodáky leží.
Bodáky shání, soud volá, mní věznice zalidnit,
mní, že tím divadlo končí se a že rozdeptán lid,
ten, jenž přerůstá věznice, chce-li, moc bodáků, soudů,
jak moře roztáhne břehy své a co chtěl, strhne v svém proudu...
Ale jinde. Ne u nás... Na hladko život tu běží,
rýčům svěřeny cizím kořeny národa leží.
Na plano lopaty černé se zdvihají drážděných ruk
i mozky inteligentů i stáda zmatený hluk...
156
V řevu laciném národ raisonuje – pak chladne,
reakci tropí v žurnálech, vrhá otázky pádné,
pro koho pracovat neví, pro koho se mozolit,
pro koho rodit své syny a ku komu příchylnost mít,
města svá miluje, dobytek, obilí miluje své,
ale vše nejasně proklíná, oč se tu zbytečně rve,
neví, kam pušku zamířit kdosi mu povelí,
on tisíc dává, sto bere a kostí se spokojíspokojí,
suchým chlebem se nají a vodou se napojínapojí,
bez hrnců egyptských blábolí o slávě starých králů,
o předku, vrahy jak srážel a házel v příkopy s valů,
o škorpionech Husových, hrr když na vraha řvaly
miliony kdys hlasů a měst prachem se hnaly...
Ale zas v chlubné žvavosti jak dítě citlivé bývá,
kulturou prorazit zatouží, o velkém rozmachu snívá!
Kulturou uzdá mu chlubit se – ale sám neohrožen
evangelium z ní ještě nevyčet pro příští den:
Nepřesvědčuj slepce, nelákej duhou barevnou,
hluché nechtěj obměkčit nejkrásnější písní svou,
nestrkej na krám kulturu – nechoď hrbit svou šíj,
neceň zuby, však kousej, nesvírej pěstě, však bij!
157