BALADA O ZHÝČKANÉM NÁRODU
Byl zhýčkán svým osudem zpozdilým:
svým dědictvím romantickým a zlým...
Tím jist byl, že vysoko nad vše ční.
že z rasy je vítězné, sváteční,
že minulost jiných a přítomnost
je prstí jen černou, z níž by rost’...
On, zákonů, zlata uchvatitel
i země, i polí i otrockých těl,
všem otrokům nepřál ni díl svých práv,
je na šlachtu vodil jak svůj brav,
jimi vyhrával vše, v své hnízdo snes’,
v jich potomstva stopách sil hrůzu a děs...
Když počali pracovat otroci
od rána, od rána až do noci
na vlastní ztrátu, vlastní pěst,
jak brav se nedali již vést
a rvouce zpuchřelé řetězy
šli za cílem, jenž vítězí,
166
když vzešel však den a jasný svit
moh’ otroky o lži té přesvědčit,
o podlé té lži, že stejnými
je učiní jako on velkými,
že odpíráním práv zavilým
mu činí dobře i násilím,
tu pobouřen nevděkem otroků
přec nestal se lepším rok od roku
a na ty, kdož dorostli v úroveň
i v šíř, kam sáhl jeho peň,
se zlobně díval, se potupně smál
a na vyloupeného sám si teď hrál...
Teď chtí mi být rovni... A prací snad
chtí nad mne ještě vyrůstat...
On počal jak divá šelma výt,
pak násilí o milost uprosit...
Chtěl nad všecko přece čníti výš:
v svých romantických výsad říš...
167