Ještě jsou osli v bahně Evropy!
Jsou osli duchů, důvěřiví, velcí...
Jen kdyby se jim v oči nesmáli
s nábojem v ruce číhající střelci!
To jich je lidství: V moři bodáků
poddaným všecko z duší vyloupiti...
Už pro dva miliony Slováků
maďarské slunce tedy navždy svítí?
Jsou ještě osli v bahně Evropy!
Však ten je slabý, kdo má slabé bratry,
ten krví otrockou zem pokropí,
jak výčitka ten přes obří ční Tatry,
zamlklý, s resignací úžasnou
člověka marně hledá, nenachází...
Barbarská země s mocí barbarskou...
Smluvení vše už vyloupili vrazi?
Však barbarská též, Evropo, jsi ty,
moc lživou stavíš na otroků šíji,
ty vyhlazuješ národ ubitý,
ty k mučednictví nutíš, tyranii.
Zas lidství vyhlazuješ, jazyk rveš
národů, porobených suverény,
ty dovoluješ otrockou mít spřež,
by krutě vlád’ kdos, já byl porobený...
Ještě jsou osli v bahně Evropy!
Však my jsme stádo, jež se teprv křísí,
až když nás tisíce vrah utopí,
až když nás řada na čakanech visí,
když pozdě je a vyhráno má vrah,
cíl v politické moci své když třímá,
již upevnil jen našich na chybách
rukama hunské krve surovýma...
Nevěřím deklamaci státníků,
jež o míru se radí, ale vraždí...
Nevěřím krutým bleskům básníků –
barbary neosvítí, vrahy dráždí,
nevěřím humanitě násilných
přerodů, štěstí pro otroky platném,
však síle naší vlastní věřil bych,
až – nebude-li pozdě – dráp svůj zatnem!...
Evropo, tvoje lítost morální
se podrobuje moudře moci vyšší.
Tyranů tolik máš a nikdo z nich
vzkřik svojich ušlapaných neuslyší...
Ne, nevěřím v tvou pózu vznešenou,
nevěřím výzvě k přerodnému dílu...
Zkusíme ještě jednou sílu svou.
Naposled zkusíme svou vlastní sílu...