MĚSTO
Dnes divnou milenkou jsi roztouženou bylo,
z mlh jezu když se měsíc stříbřil, vlahý dech
bez rozvál stráněmi, když cosi promluvilo
z očí tvých velkých svítilen,
a samý tmavý kout a samý vzdech
tvým slábnul přísvitem okouzlen, vysílen...
Kdos nad tebou se zdvih’, však mluvou rapsodickou
míst, věží, budov. Smytá dávno krev
se mokvat zdála, mluvit řečí lidskou:
neusnu, neusnu, kde nepřítel.
A nad milenkou zbrojnoše krvavý zjev
se zdvihá, napůl její kat i napůl spasitel.
To v jaře cítím vždy, kdy stráně bělí v zpěvu
soumraku modravého v Městě tragickém,
když ulicemi peklo ruchů, křiků, řevů,
hřmí do vystlaných ulic popelem;
Milenka, Zbrojnoš, Kramář v klusu kakofonickém
vojenské trubky šílí třepetem a povelem.
193