JÁ VIDĚL PŘÍLIŠ ZVRÁCENÝ SVĚT...
Já poznal příliš zvrácený svět,
jenž ve zvrácenostech svojich byl přeukrutný,
já viděl svět veselý příliš a příliš smutný,
leč málokterý v něm život se rozvil ve vzácný květ.
Byl otráven mnohý jedem náprstníků a blínů
a tisknul, nížil k zemi v povýšenském svém stínu
ty druhé, jež neustali toužiti.
Teď ztroskotance zřím ztrácet ženy a děti,
tam ženy ztrativší muže díkučinění pěti
a všecky ty, nezachránivši sebe a drobný svůj kout,
zřím o světech rozumovat a světy chtít ovládnout,
však ztratit své malé a marně se po velkém soužiti.
V tom ztroskotaném světě já nejjasněji cítím
též přerodných plánů a velkých slov žár.
Kdo neuměl zbudovat domov malý, zdobený kvítím,
v něm vzrušujícím být tvůrcem, žít, zemřít v něm stár,
ten plahočí se a nespokojencům káže v poli,
co syn se dal na zboj a matka s dcerou komukoli,
a k němu co vrací se sup, by vtíral mu do srdce spár.
206