JSEM DOSUD SVĚT...
Jsem dosud svět, jenž sílu má
sám ze sebe se obnovit.
Má oblohu, bouř zvichřenou,
má vzduch a tmu, má blesk i svit.
Já cítím stále, tvůrčí síla
i v zimním přespaní že žila
v rozpuku náhlém, bolestném,
že odpoutá se žhnoucím snem.
Zas ve mně klíčení a zrod
jar vlhkých, žhavých srpnů vzrůst,
ukolébavek doprovod
nad zrozením v lyšajů šust,
vždy vzkříšen novým zapláním
můj svět je hustě zabydlený
zámysly muže, city ženy
i dětským, zpěvným žvatláním.
I pohřbů slavných slyšívám
strašlivé tuby kovové,
průvodů dlouhých vidívám
mizeti zpěvy duchové,
220
neb za živoucí každý blesk
já něčím mrtvým zaplatil,
s vítáním štěstí pohřbil stesk
a k mrtvým svým se obrátil.
Když mnohé ve mně vymřelé,
jsem hroby z dávna obydlen,
zřím s klidem sopky vyvřelé,
vždyť svět můj nově osídlen.
Zas žárovištěm citů je,
je v stálé obnově a varu,
vždy v novém vývoji a žáru
zrozeným tvorstvem vibruje.
I když sta promarněno jest
zhynulých světů, spadlých hvězd,
a v jedné říši spočívá:
zas na všem svěží myšlenkou
se divočiny růží pnou.
Je tvůrce šlechtit přichází,
je u cest lásek vysází,
i hroby jimi přikrývá.
221