Zas krůpěj času v minulost se vpíjí,
k výbojům roků přidružil se práce rok.
Zříš jitro dějin lidských na rafii
a slyš! to budovatelů se křísí krok,
a náměstí a ulice a domy
se plní pracovníky, viz jich šlépěje,
v jich družné práci slunce svit se lomí
a vzrůstem jejím sílí míru naděje.
Co roků zaniklo, co látky promrháno,
než svět se změnil kolem nás i v nitru v nás,
co křivých idejí v bojištích pochováno,
než zemí zanikl šílených běsů hlas.
Sta kleteb s lidských rtů se na tyrany sneslo,
sta zkušeností zaplaceno krvavých.
Teď člověk pevně uchopit jde veslo
a řídit cesty věcí svých.
V dnů změnu člověk málo změněn kráčí vpředu,
co v žití naučil se, zná i hlásá též,
živ z víry stranické i z nenávistných jedů,
ať pravda krvavá, ať podvodná to lež,
ne lepší, ani horší, takový, jak býval,
jen v novou masku skryt a v umíněnost svou,
by dalek bratrství se ve svá hesla skrýval,
v lacinou revolučnost žurnalistickou.
Tak zase vidíš civět množství, kterak neví,
jak řídit loď zda oddaností pokornou,
či věcí rozvratem, či láskou nebo hněvy,
či v ohně dmýcháním, revoltou převzdornou,
posměchem při výkropě mrtvol vynášených,
spíláním nad pozvolným chodem pokroku,
pitváním činů, slov i dějů nekýžených,
troubením zrychlených postupů do kroku.
A přece zřít je, zřít je smíšenou tu vřavu
se dobývati vpřed, se dobývati vpřed,
ten sloužit chce a ten má vzdorů plnou hlavu,
ten laská říš, ten zve ji hnízdem bab a sket,
ten vidí ubožáky, lotry, podvodníky,
ten pijavicí je, ten násilná je pěst.
A každý za starými kráčí zvyky,
živ z modliteb neb z výhružných svých gest.
Nuž, minul rok. A na trosky a rumy
přec síla vítězná si brázdy vyryje.
Nechť každý činí to, zač ručí ctí, co umí,
ať staví nebo bourá – mdlobu přežije
životní síla národa a říše,
úklady nemoci a tajná spiknutí,
přec zlatým písmem do dějin se vpíše
a věrné úže přimknouti se přinutí.