Po otcích zámek zdědil s lány, lesy,
park veliký a pustou bažantnici,
na blízku dubů háj v zažloutlé směsi
a rybníky pod září slunce spící.
Jak vesele se takto žilo, věru!
Den uběh’ v pitkách, dobrodružství, křiku!
Host řídký v kolleji, v kaváren šeru
u karet proseděl a kulečníku.
Ó, jaké bouřné schůze, jaké pitky,
a jaký oheň, jaké rozvášnění!
O dámu tajný souboj na bambitky,
a hned zas při champagnském usmíření...
A ženský svět se zbláznit mohl láskou
na vzdorném rtu ty tmavé vousky zříti,
když v restaurantu s veselou svou cháskou
cos řečnit počal, pěstí na stůl bíti!
Vše hřmělo zrovna, sklenice se chvěly,
co markér žvatlal v zem se ukláněje
a přátelé co bravo! bravo! hřměli
a z kořisti co ssáli do krůpěje.
A tu se stalo jednou z nenadání,
na pohřeb matky že se domů vrátil,
sta hostů čekalo tu s vážnou skrání,
a jej snad poprv pocit děsu schvátil...
A po pohřbu když s tvrdou, přísnou tváří
stařičký přítel udílel mu rady,
a že tak špatně s jměním hospodaří
a kterak ubíjí svůj život mladý:
Zas vypuk’ v pláč, jak dítě počal plakat,
svou česť, svou mužnosť, přísahy a plány
na pomoc počal z koutů srdce lákat
a těšit tím svůj život rozervaný.
On viděl, jak vše v úpadku a zmaru,
obora pustá, vymýcen les zpola,
a pole podobny jsou suchopáru
a v zahradě jen místa čnějí holá...
Vše pustější a záhadnější, tišší,
vše jistý zmar jak čekalo by rázem
bez naděje, že kdos tu bídu slyší;
byl podzim již a listí sprchlo na zem.
Ó, jak tu hnusno, jak tu pusto bývá!
A v konírně a v chlévech prázdno skorem;
tam služka táhle při dojení zpívá
a paprsk sluneční se dere horem.
Co číst, co dělat, zima jak je dlouhá!
A knihovna jak sešlá je a stará!
Tak časem dávná budí se zas touha
a láska ku hře vášnivě v něm hárá...
Jen klavíru mít známou melodii,
přítele tenor snivě vibrující,
mít krásnou ženu s bílou nad sníh šíjí,
kankán v střevíčkách krátkých tancující. –
Se zoubky, jež se zakousnou ti v rámě,
a s očima, jež vášní řežavějí,
a v hnusu třebas váleti se jámě
co requiescat dí ctnosť tvá i její.
Pah! jak tu pusto, jak tu hnusno kolem,
vše v rozkladu a k práci málo síly!
A srdce mře tu teskností a bolem...
Ze všeho trapné upomínky zbyly.
Eh co! je třeba zřít své druhy zase;
ba v hnízdě tom je každá chvíle trudná!
Tak sjeli se sem v podzimním tom čase...
Ba, na dno ať ta vyčerpá se studna!
I ten s tou tváří rudou, černým frakem,
ten anekdotář i ten mudřec tichý,
jenž pokrčuje rameny a zrakem
blikaje stále, slzy ronil smíchy!
A zas to šlo a řádilo to dále,
dluh ke dluhu a prodej ku prodeji,
však s koncem hrozným, jenž spěl nenadále,
vše nádherněji šlo a veseleji...
A odnikud když nemoh’ brát už, chtivý,
když vše už pádu bylo na pokraji,
tu statkář jakýs, úslužný a lstivý
po půjčkách půjčku vnucoval mu v taji.
A s dražbou poslední když ztratil druhy,
když k holi žebrácké tak čas byl pravě:
jej s revolverem našli v prostřed struhy
ve spustlém parku v zkrvácené trávě...