Z villegiatur.
Ó kouzla villegiatur, kouzla plání
v červnových bouřích, s teplou vůní lesů,
vod zátoky! Jíkavý vzkřeku kání,
a šume trav, vás v hloubi srdce nesu!
Jen z města, z města šedých, parných ulic
vy boháči a krásky bledolící,
příroda volá zkvítajíc a bujíc
do lázní, na vsi, v malá města spící!
Rozkošné villy vtkány v ranní páru,
blubokéhluboké lesy a svah květných tratí,
park chladný, vše, co kolem plane v žáru,
hle, v červnu parném kouzlem duši schvátí!
A líné pošty a kočáry v letu
na silnicích kol zašlých samot jedou,
měst branami, jež plají v stromů květu,
červení tašek a zdí barvou šedou.
90
Oživly villy... Klavír děsně kvílí
zpod jalousií do parného vzduchu
much plného v polední právě chvíli; –
teď zvonivý smích doléhá ti k uchu.
Hle, v parku dívka s knihou v trávě leží,
s přimknutým zrakem v jepic bzuku zívá...
Ta sladká lenosť, kdy stín stezky střeží,
kdy ve zdi cvrček tenkým hlasem zpívá!
Vzduch nehnut spí, je těžký, bez vibrací,
jen kočár cestou klikatou je zříti,
za plotem v parku jak se v prachu ztrácí
v dál tmavou při psů štěkotu a vytí.
Teď dandy jde, pln děsných, nudných tlachů
po boku dívky s rudým parasolem,
zlořečí parnu, pleti své a prachu
a jednotvárnosti, jež táhne polem. –
Za nimi maman s papa rozčileni, –
neb účtů kritika je nad vše baví,
kuřata drahá, pivo k nesnesení
a hostinský, bandita z Abruzz pravý!
91
A já? Vše v městě, nudném přečkám městě!
Však v náhradu, až přítel můj se vrátí,
mi lhaním o dívkách a lovech, cestě,
tu dlouhou jeseň bez milosti – zkrátí!
92