Melancholická neděle.
Zpod žaluzií shrnutých
od stolu okny zřím jen řeku,
čas prchá, míjí kamsi tich
a já též mizím v jeho vleku,
sloup slunce západního padá
od řeky k mému stolu sem,
a chvěje se a skví se, skrádá, –
jsem zalit jeho přílivem.
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
Jak zvolna míjíš, neděle,
kdy od stolu, kde sedím v snění,
jen ruchy slyším ztemnělé
a vozů městských burácení
a čisté nebe vidím v dáli
nad směsí velkoměstských střech,
tu unylost, jež všecko halí,
prázdnotu lidí v městských zdech.
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
31
Ve vzduchu jakýs žhavý lesk
a ospalé jdou zvuky zdola,
a se stěn, ozdob, arabesk
čtu minulost, jež pouze volá,
a je mi, jak by pro mne dneska
žádného srdce nežil hlas
a jak by k lásce mojí stezka
již zarostla a já se třás’...
Ó melancholická neděle,
sešli mi rozhovor přítele!
32