Nádražní vrabci.
Pod krovy v nádraží je zříš, jak křídly bijí,
jich křiky veselé se do vln vzduchu ryjí
pod prachem verandy kam obloha se dívá.
Pár stromů prožloutlých se z blízkých zahrad kývá
a podzim ze strnisk sem dýchá větrem štvaný.
Tu v kouři šedivém stroj stojí zadumaný.
Vše v barvách podzimních, v zarudlé záři ranní,
vše jíním, zbělelo na jednotvárné pláni,
jak brčál zelené teď zbělely již luhy.
Leč vrabců špinavých, již rozlétli se v kruhy,
se netkla minulost, jež byla příliš krásná,
ni budoucnosti bouř, ta zima příliš časná,
vždy hledí vesele v dny, které nastávají...
Tak silné naděje jen proletáři mají. –
41