Odpočinek v lese.
Prošel jsem lesy již unaven, mdlý,
prošel jsem olšové háje.
První list všude je napadlý,
žito již v pasece zraje,
z hajnovny valí se modravý dým
větvemi prořídlých sosen
pruhem tak ve slunci šedivým
přes palouk, včera jenž zkosen.
Plaché teď v listí jsi šlepěje slech’ –
zase klid bezzvučný kolem,
jenom lesk ještěrčí šupiny šleh’
a cos jen zadulo stvolem,
maliním zdál se tu oddýchat vzduch,
starý les kýval se, kýval,
palouk plál skrz roje šedivých much,
v dálce kdes v mlžiny splýval. –
79
Unaven cestou již zdlouhavou,
kde jenom slunce ti plálo,
nasycen oblaků měnivou hrou,
krajem kde všude to zrálo,
změnou vsí zamlklých v údolí kdes
uléhám spočinout chvíli
a mně to nade vše drahým je dnes,
mechu ta vůně, květ bílý.
Na srdce klepe ti zvláštní tu cit,
znenáhla do duše schvěný,
jakoby prostý tě úsměv byl chyt’
skromné a příjemné ženy,
bez krásy zvláštní, jež prosta jak jest,
na prahu dvorce tě vítá
a kde jsi pohoštěn před vchodem hvězd
dary, jenž venkov jen skýtá...
80