Za slunných dnů.

Antonín Sova

Za slunných dnů.
To slunce nejvíce snad září na vesnických jen hřbitovech, tak v říjnu, kdy se vichry sváří a ostružiny zrají v zdech. Vše vyzlaceno, listí žluté, mřížoví, trávy, květiny, nad kaplí stromy rozklenuté a okna blesk jsou jediný. Tu nejlépe se člověk dívá na obzor v záři vetkaný, list po listu jak v hroby splývá a pádem duní kaštany. Jíkavé zvuky ptáků nesou se krajem prázdným do ticha, a tepny země tak se třesou, neb míza její vysýchá... 90 Ted mrtví, sen-li jaký mají, své ruce k očím přitisknou a po rozteklém slunci v kraji si z hluboka tak zastýsknou! 91

Kniha Soucit i vzdor (1894)
Autor Antonín Sova

Další vydání

Za slunných dnů. v knize Soucit i vzdor (in Dílo Antonína Sovy, svazek 19) (1928)