NEDĚLNÍ JITRO

NEDĚLNÍ JITRO
Nedělní ráno je právě, lesy tak zeleny jsou, rosné vrou krůpěje v trávě, z vesnic teď do chrámu jdou. Přes brody, kde se jen smrčí ponuře zrcadlí, kolesky ze vsí teď hrčí, do lesu zapadly. Cesta se točí a níží, zlatý se vzdouvá jen prach a pláň zas nová se blíží a nové lesy jdou v snách. A já jak ztracený světu chtěl bych ta jitra zas žít, koní běh pobádat k letu, náladou svátku se zpít. – V praskotu biče běh divý pobádat běloušů svých, zříti, jak zcuchané hřívy dubnových větrů rve smích, 55 předhonit myšlenky líné, pod nimiž ztěžka se hnu, – stavit krev, z ran jež se řine, pavučím jarního snu. 56