Ve spleti arkýřů, ticho kde splývá,
do okna holé mi kývají akáty,
věží řad pochmurných v okno se dívá,
hodiny zvučí sem jako snem zaváty,
řeka jen hučí a bouří a kvílí,
poslouchám růsti ten divoký šum, –
a vždy tak na jaře večerní chvílí
její hlas přehluší ticho mých dum.
V předjarní noci, když hukot ten roste,
příval když divoký tančí a naříká,
jak sloky mohutné, zvolněné, prosté,
je mi, jak zaslech’ bych ve hvozdě slavíka,
jako bych střemchy zřel bělavé květy,
zelené trávy a motýlů let,
cítím, že blízko jsou ptáků již čety
a že tam venku se probouzí svět. –
Cosi se přivalí s vlnami jihu,
probouzí srdce mé kadencí divokou,
spáče zas probudí v jediném mihu,
duší svit zaplane rozlohou širokou
a jsem tak citlivý, že cítím břízy
voněti ve vzduchu, kývat se z trav,
zelených lísek a olšoví řízy
shlížet se v rozpadlý, nahnilý splav.