KDYŽ ZEMŘELA ŠKOLAČKA
I.
I.
„Zemřela školačka!“ tak slech’ jsem po ránu,
jež šedé, špinavé v předměstí vláčelo se.
Tu v úzké alkovny setmělém čtyrhranu
jen sporé paprsky se zachytily kosé.
A ženy v nedbalkách a muži v županech
se v klubko tísnili před dveřmi na pospěch,
a trochu tajemné tlumíce krátké věty,
se vážně s povzdechem hned rozcházeli zas.
I domovnice šla a zaplakala v ráz
v skučivém pláči svém: Oh, Jetty, slečna Jetty!
Pak mluvka u schodů zbyl s jakous paní sám,
jak rudka červené své ruce svěsil matně,
a právě lenivým uvolniv myšlenkám
cos mluvil bez konce tak trhaně a chvatně:
„Teď právě ve věku, kdy všecko mění se,
kdy radost nastat má, kdy děvče žitím vzkypí,
kdy čistší bývá pleť a tahy plní se...“
A jaksi dojmem též zacuklo jeho chřípí. –
II.
II.
Já dobrou Jetty znal. U cizí rodiny
v předměstské ulici bydlila neustále,
k svým pracím budíc se tak jako hodiny
a přesně chodíc spat, rty chladem zamodralé.
A ruce ustydlé za nocí zimavých
89
své vychovatelství, dějiny memorujíc
a frázi za frází na paměť svoji snujíc,
vzpomínkou usnula, dech slyšíc družek svých.
U vdovy byly tu tři družky ze školy,
jež přísna, hubena, je nespustila s očí;
v neděli vedla je procházkou do polí,
za město přes luka a sady kde se točí,
krok každý střežila a ostře pátrajíc,
co za den stalo se, buď ve škole neb doma,
vždy všechněm stížnostem a pomluvám šla vstříc,
že Jetty bázlivá, nepohnouc ani rtoma,
již horší známky své a skvrnky na živůtku
jak smrti bála se a neštěstí a smutku.
Však dívčí pokojík byl útulný, tak malý!
Tu kopce za Prahou vyhlídkou v mlze spaly
a dole ulice se svrchu točila,
šum vozů supivý, brzd zatažených splýval
tu ve křik uhlířů a v dětských hlasů příval
a hádku kramářů, jichž tlupa rozbila
své stánky v neděli a kolotočů řadu,
i boudy s nápisem „Museum“; vzdálený
se štěkot ozýval a ze zvěřince hlasy,
tu blízkých na stavbách duněly trámy v pádu,
a z koksu zápach vál tu jak prach spálený.
Vždy večer po škole, kdy sešeřil se den
(zvlášť v zimních večerech), v svém koutku u piana
si Jetty skromničký svůj upřádala sen,
tak tichý, malebný, družkami nevšímána.
Ty všecky na „bábu“ si hrály v alkovně,
jich smíchem klenutí že vždycky otřáslo se,
že vdova ve předsíň vbíhala varovně
90
s brýlemi černými na orličím svém nose.
Tu Jetty skrčena v koutku za etagerem
do prázdna hledící, tím zkolébána šerem
o jednom snívala: Ó, za tři roky snad
se vyplní jí sen! Ó, jak to krásné bude,
až přijde profesor a řekne: Jak jsem rád
měl Jetty! Výborně! a jeho líce rudé
plát budou blaženě z šedivých kotletů!
Výborně! řekne pak a vysvědčení v ruce
jí bude vynášet v řečnickém rozletu,
že ona zapláče tak hlasitě a prudce,
tak šťastna, blažena. Ó, než ten přijde den!
Po hlučném „Te deum“ jak výskne si, můj Bože,
jak bude chlubit se s tou koketností žen,
jak bez vší starosti si poprv lehne v lože
a plný činnosti uběhne lehce den!
Neb kandidátkou již, tou poníženou kdys,
jak dříve bývala, přestane rázem býti;
po otci zdědila ten samotářský rys,
chce jenom škole své a drobným dětem žíti,
neb otec říkával: Drahoušku, Jetty, slyš!
Ty holka, jen se uč! Až zemřeme, co bude?
Je jmění na mále, však ty to dobře víš, –
jen kdo se naučí, ten udrží se všude;
co myslíš, prosím tě? princ nebude tě chtít,
děvečko, jen se uč, pokud to může být!
Ó, učitelkou být! Jí ve snech je to novým,
ten pocit vábivý, žít sobě sama stále,
svůj míti pokojík s nábytkem ořechovým,
klec s ptáky velikou a květy na oknech,
91
skříň s plátnem zeleným, již ve příhrady malé
jí truhlář rozdělil a v každé plno kněh,
hodiny s kukačkou, kdys matkou darované,
a housle na stěně u stolku psacího.
V kraj bude vyhlídka. Tu ráno vždycky vstane,
punčochy oblékne, zavolá Amiho.
A trochu dráždíc jej, své připraví si knihy.
Tam venku ve zlatě vřezané polí rýhy
se budou černati a vlny po obilí
van zčeří lichotně. K deváté rafij pílí
na věžních hodinách. Hle, starý učitel
již řadou dětí jde, jež ztichly okamžitě
před školní budovou a jako zlatý pel
spí na všem slunce lesk. To na vsi jenom bývá,
kdy švehol skřivanů vysoko v modru zpívá.
A brzy poslední ve škole zmizí dítě,
nastane učení. Pak děti závodíce
pištivě počnou číst, prst v řádky vbodajíce.
A farář z farních vrat, kdy vzduch je mírný, tich,
dle zvyku starého ku lesu kráčí teď
v šosatém kabátě. A všude v lavicích,
síť zlata na stěny se vhoupne, blesků změť
hned blýskne v pavučí, hned v rozcuchané hlavě
nemytých darebů tak úporně a žhavě
a z lesklé tabule paprsků vrhá sítě,
až oko zaslzí tím leskem okamžitě.
A v poledne je čas psát staré matince,
jen třeba zeptat se, jen málo, kratince,
jen málo, kratince, o kompotu, jak vždycky
92
jej doma mívali a střihu na šaty,
že ráda měla by zelené obě klícky,
jež doma v prostřední světnici visely,
že staré Maruně posílá záplaty,
jak prosívala ji, jichž barva proměňavá,
a zda se housátka uvedla zlatoplavá
a stará krejčová do jara zemře-li?
Jaké to procházky po škole do obory!
Pod nohou chrupají žaludů shnilé misky,
ten zápach fialek a rudé skorem hory,
ten výhled v mlhavě se rýsující vísky!
A starý řídící, modrého šátku cíp
u nosu, šňupne si, vykládá s pathosem,
oh, někdy dobrý má až k smíchu skorem vtip!
Do trávy sedne si, co stařec kucká v smíchu
a cuká šelmovsky zvětralým svojím rtem.
Tak sedíc dívá se na pláně, kolem v tichu
jež rozloženy jsou. Chrpy se modrají
a rudé koukoly, jahody potají
se hustě těsnají pod listí svěží háv,
jak kapky krvavé ve tkáni třeslic, trav.
A bílá kora bříz a můstků ve stržích,
jak sníh bys nahodil, se ztrácí v modré půdě
večera jarního. Jak plech, jímž bys jen hnul,
se třpytí rybníky tam dole v údolích
a v cípech červánky se lesknou krvorudě,
stín letí, jak by síť kol země v dálku snul.
A sotva setmí se, otevře dokořán
svá okna k západu. Úhozem na klavíru
93
vzduch zčeří večerní. To z „Kinderscenen“ hrán
útržek suity té, již nejvíc ráda měla,
tak zpola laškovný a lehký nad míru,
se ozve nesměle, pak v „Humoresku“ sráznou
let prstů vybočí a „Polonaisou“ ráznou
po mnohém bloudění zakončí úsečně.
Je tmavé nebe tak. Hvězd plno. Alejí
jde mladý kontrolor, hvízdá si netečně,
pak správce s myslivcem. V paprsků závěji
jich stíny dlouží se na půdě zdupané;
to do hostince jdou, skrz bezu bílý květ
jich mizí obrysy. A Jetty v ustlané
si lehá podušky, ó, jak je krásný svět!
Pak čísti počíná; bzuk tichý komárů
a můra šelestíc na hladkém skle se snuje,
v topolech před okny cos vítr vypravuje
a oknem trávy dech sem vlá. Je po jaru.
U mamky prázdniny prožije šťastné zas.
„Ty jsi tak dětinská!“ jí matka řekne. „Jetty!
už můžeš rozum mít!“ Však ona tlumíc hlas
se na ni zavěsí, se vpije v její rety
a nespustí se jí. Neb nesestárla, zdá se,
ta mamka drobounká! Je čilá jako dřív,
má tentýž čepeček a tutéž svěžest v hlase
a tytéž choutky má, se neměníc, ó div!
I dole v zahrádce, kde bují lopuchy,
jsou tytéž okurky, jež v sklenících se hřejí,
a tytéž melouny! A tytéž blatuchy
a bledé řeřichy se nad potokem chvějí!
Tam v boudě na poli si tentýž stařík dýmá.
94
Tam zřít je přes něho jak jehlu tenkou věž
silnicí širokou ku okresnímu městu,
les v měkkých obláčcích, kde drvo pádem hřímá
dozvukem mizícím. Jak ráda má tu cestu!
Jsi v háji dubovém dřív, než se naděješ!
Pak přijdou návštěvy všech příbuzných a tet,
jež budou laskat ji tak jako miláčka,
hra s dětmi divoká a uvolněný let,
jejž skytne na rychlo skřípavá houpačka.
Tu bude vyprávět, maliny cukrem bílé
v svém lovíc talířku, chléb s medem kousajíc,
jak škola krásná je, že všecky teskné chvíle
zahubí povinnost. – Ó nikdy nechce víc!
Však v zimě školačky si bude k sobě zvát,
když budou vánice, zafičí zima z lad
a dlouhé rampouchy se budou lesknout v duze.
A na roráty v tmě ty ranní časné chůze!
Zem zachumelena. A dech jak dýmu proud
po mrazném kostele se vinout bude z retů,
mdle hvězdy zasvitnou. Co v duši dřímá vznětů
a tichých modliteb, nadějí ztajených,
teď z duše vyvíří, zahoří v světle víry
a ze rtů vymizí slov spoustou znavených.
Se hřbetem černavým na klíně zpěvník leží.
Tam v oknech kostelních je zřít, jak zvolna sněží
a chumle sněhové s říms tají kamenných.
Toť štěstí života! Být zrovna určena
z tmy jiskry probouzet v nevinných duších dětí
a zřít, jak jejích slov zní nazpět ozvěna
95
z rtů dětí. Později pak zrní rozeseti
pravd prvních životních o Bohu, zemi své,
by v hloubce vkotveno vše rozkvetlo a zrálo
pod teplem lásky té, o které se jí zdálo,
a navždy tkvělo tam, i bouř kdy hruď nám rve,
i když se otevře nám propast nenadálá
po dětství klidných dnech, v nichž pouze láska plála!
III.
III.
– Ah, teď již vzpomínám: Ten ozlacený sen
plál ještě v chorobné té před půl rokem líci.
A to vše slýchal jsem, když červnový byl den,
v předměstské zahrádce, vlaštovky šveholící
kdy rej svůj počaly. Tu Jetty schýlena
krčila žertovně drobounká ramena
a skryta za knihou mi vyprávěla dlouze.
Co tepla bylo tam v té probuzené touze!
Však propast předčasná! Víš, co to znamená
odejít potichu s jeviště mrzké hrudy,
pod bílým rubášem svá schýlit ramena?
To byly sladké přec, jež snívala jsi, bludy,
to záhy skončen byl ten skromný, jarní sen
a dětské blouznění, jak snila je tvá hlava?
Já, básník míjení až v hloubi rozrušen
jsem žalost pocítil pro mrtvé dítě z davu.
96
A hořkou zlobou až se duch můj tenkrát chvěl,
když u hlav dítěte Smrt viděl jsem, jak stála
a tyhle všecky sny, s nimiž jsem soucit měl,
na prvky nevidné v svých rukou roztrhala!
97