TEĎ NELZE ŽÍT, BYCH NESTÍŽIL SI ŽITÍ

Antonín Sova

TEĎ NELZE ŽÍT, BYCH NESTÍŽIL SI ŽITÍ
Zbledla jste?... Od které to, které doby já přestal měkkým být? A přístupným? Přijde-li pes, jsem psem, jen ke člověku já Kristovými slovy promluvím. Někdy je slunce, výsknu, někdy šerá noc sametová zděsí srdce mé: někdy to ticho... zdá se mi, že hniji, a jindy hřmí to duší... žijeme? Podivín ponurý a nebezpečný, dřív poníženým křesťanem jsem byl. Teď nelze žít, bych nestížil si žití a za sebou bych mosty nespálil. 36

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova