HAVRAN

Antonín Sova

HAVRAN
Viděl jsem ho ustaraného, sešlého, pustou plání sníh vál šlehavý přes bílé sosny; rákos nad ledem bývalých bahnisk chřestil v dlouhém lkání, vítr pískal, vítr na zmrzlé pískal prsty. Světla, lhostejné oči flegmatiků, z křovin po sněžném kraji začla bdíti pod nebem hlubokým, temně ocelovým, které věstí mrtvou tmu, psů vytí. Kmotře, cos melancholický? Co je ti? Smuten rozjímáš? O čem? – Teď se hnul, z rozklenutých větví křoviny křídly rozbrázdil mrazivé ticho, večer stmívavý, plný otvorů světel žlutých. Nermuť se! Nevděčné pro zvěř i lidstvo teď časy! Ale brzy – z nenadání! – pohoduješ, mrzoute hloupý, záhy, královsky pohoduješ! – pohostí tě asi – Evropa, plna mrtvol a páchnoucí krve. 48

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova