Svým touhám, vyslancům kázal jsem letět v neznámé kraje,
a řek’ jsem k nim: Jděte na nejvyšší vrcholy snění!
Tam zlatý květ hoří, jej najděte, musím jej míti,
s ním na rtech musím umřít. Květ nesmrtelnosti.
Ve vyhnanství zříkání, mučedník pravdy a mučedník lásky
a mučedník krásy v městě říjnových snů svých čekám.
Král zneuznaný, já lhostejně dívám se na lživé krále,
ruce své hrdé vzepřeny o zlaté hlavice trůnu.
Oh, dosud se žádná nevrací touha! Žádný orel se nevrací,
jenž západem slunce by křižoval, v zobci urvaný květ.
Ač předce se zdá mi, že nastává hluboký soumrak všech věcí,
neb za nocí slyším porady spiklenců pod svými okny
a ve dne nápadná ticha chladných říjnových sluncí.
Zda dřív mne úklady zničí? Či dřív se vrátí mé touhy?