KVĚT NESMRTELNOSTI

Antonín Sova

KVĚT NESMRTELNOSTI
Svým touhám, vyslancům kázal jsem letět v neznámé kraje, a řek’ jsem k nim: Jděte na nejvyšší vrcholy snění! Tam zlatý květ hoří, jej najděte, musím jej míti, s ním na rtech musím umřít. Květ nesmrtelnosti. Ve vyhnanství zříkání, mučedník pravdy a mučedník lásky a mučedník krásy v městě říjnových snů svých čekám. Král zneuznaný, já lhostejně dívám se na lživé krále, ruce své hrdé vzepřeny o zlaté hlavice trůnu. Oh, dosud se žádná nevrací touha! Žádný orel se nevrací, jenž západem slunce by křižoval, v zobci urvaný květ. Ač předce se zdá mi, že nastává hluboký soumrak všech věcí, neb za nocí slyším porady spiklenců pod svými okny a ve dne nápadná ticha chladných říjnových sluncí. Zda dřív mne úklady zničí? Či dřív se vrátí mé touhy? 65

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova