MELANCHOLIE ŽIVOTA

Antonín Sova

MELANCHOLIE ŽIVOTA
Vozil jsem nudu po městech širých a truchle zamlklých, teskných jak celá přítomnost, minulost celá i budoucnost. Střech prejzy sesedlé dřímaly v měkké vodové zeleni, jaro házelo na stupně chrámů květiny sněžné. Vozil jsem zimomřivou, tupou a slepou pro všecko, oba jsme ponuře mlčeli, zahrabáni v své plaidy. Visionářským prázdnem její zrak smaragdem planul, ruce její mne studily a její dech mne zmučil. Konečně! V hlubokých lesích snů... já hodiny vyčkal. To bylo echo! Strašné a teskné, jak stisk’ jsem jí hrdlo. Postál jsem nad ní dlouho... Ani lístek se nehnul. Zdraví samci mne čekali dávno do svého kruhu. Dlouhou a hrdou a vítěznou řeč jsme mluvili tenkrát, na sklonku podzimu, rozvážní, stárnoucí, prodajní, hloupnoucí. 69

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova