DO SVĚTLÉHO LESA, JENŽ ZAPOMENUTÍM SE NAZÝVÁ...

Antonín Sova

DO SVĚTLÉHO LESA, JENŽ ZAPOMENUTÍM
SE NAZÝVÁ...
Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá, sám jsem šel, na listí žlutém tkal západ svých růžových osnov dech, ze vzdálených ostrovů v moři, ze vzdálených samot kdos pěl, nic nepohnulo se, ticho tak bylo a svítil mech. Sem k pramenům pít mne poslaly nejprostší duše. Já šel a po stezkách ztratit se chtěl. Cos nevyřknutého v rtech, cos nedoplakaného v očích, já neukončeného měl, cos nedobouřeného v srdci a nedosněného v snech. Jen jedné mrtvé s krvavým srdcem jsem nemohl zapomnít. Já cítil v své ruce tu ruku a horké to čelo a slyšel jsem znít spád melancholických slov, jež s šumem listí šly se mnou. 73 Že tragický měla skon a nikoho v světě a duši tak jemnou, hlas její (dnes mrtvé) se zoufalým zvukem v mé duši chvěl. V les hlubokých zapomenutí já proto nedošel. 74

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova