Zpíval jsem za rána (města se otřásla podezřívavým žasem):
Pod jedním praporem nikdy se nesejdou národy k hostinám kýženým,
veliké myšlenky ve všech jazycích nikdy se nestanou stejně cennými,
víno ras nevyšumí, by ve slově lidskost nebylo špíny sobectví.
Dave, jenž vlastenčí! Moderní šosáci, chauvini mezinárodní!
hvízdám si za rána posměšně. Zpívám však slávu geniům,
kouzlům jich umění v přírodě vkotvených, vonících černou hrudou,
silné té vůni, jež probouzí znovu a dovede rozjiskřit duše...
Jich nápoj tisícletých lží, jak kosmos starých a vylisovaných vůní
a z hroznů hříchů nejstarších chutná, když velké, všelidské já
plemenným ohněm v něm zbarveno stříká a hoří v něm, svítí,
a rád jsem, že jej má také národ tak zmučený. Národ hrabivých sobíků.
Národ chlubných otroků. Talentovaných snobů. Vyučenců cizích grimas.
Národ rozumujících Bazarovů, i nudných i nepůvodních.