Zamyšlení stálo v mé duši jak měsíc nad jezery,
parodista dnů. Ocelově chladné ticho
zvučelo v drátech přepínajících dimense mé bytosti
od jižních pólů až k severním, kde myšlenky shasínaly.
Elegik, jenž se již vyplakal nejsmutnější písní,
bojovník, jenž nemoh’ zadržet dlaní smrtelné rány,
milenec, zhnusený objetím po posledním triumfu pudů,
toť já jsem, v pustině života, v tupém zamyšlení.
Krev kdysi elektrisovaná a prolnutá žhavostí slunce,
šumí teď tiše, kolujíc vychladlá v pozdních měsících,
v nichž dozrálo, co mohlo dozrát, a dokvetlo, co mohlo kvésti.
Zamyšlení stojí v mé duši jak měsíc nad jezery,
parodujíc mou touhu po velkých snech a budíc mou úzkost.
Mé srdce však, mozek můj hladoví, den ze dne, rok k roku.