KDYŽ RÁNU ČLOVĚK ČEKÁ

Antonín Sova

KDYŽ RÁNU ČLOVĚK ČEKÁ
Když ránu člověk čeká, překvapen je polibkem, jenž místo rány dán. Kdo měl mne zkolit, k vraždě připraven, mne přesvědčit šel, že jsem milován. To mistrovský tah... V ruce dýka je, co vyčkávají rty tak oddaně, zda ret můj příchylně se přissaje, neb vzchopí-li se mlčky k obraně. To mistrovský tah... hanba, pohana, zlá urážka v líc jednou vmetnutá za usmíření smutné prodána, však dýka ještě trčí nehnutá. 133

Kniha Vybouřené smutky (in Dílo Antonína Sovy, svazek 2) (1922)
Autor Antonín Sova