BIZARNÍ SEN
Já řekl k ní: „Nemůžem ničeho čekat od tohoto žití,
od země této a od těchto Nebes a od těchto svatých.
Mně hnusny jsou dnešky, kam minulost výsměšně ozvěny hází,
pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši.“
A řekl jsem: „Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
Po špičkách... odhodím zbraň, tu, kterou jsem chystal v horečce
na svou i na tvoji hlavu... tak... teď jsem ji zahodil navždy!
Tak vedle mne, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
ty půjdeš. A chraň se vzpomenout skrčených lidí,
těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
ty musíš opustit starou zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.“
153
Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
oddech matky, když klaply dveře, – vzpomněla dávných přítelkyň
a tanečních sálů a jarního večera a řeky blíže rodných lesů.
„Eh,“ řek’ jsem, „takhle nelze jíti s přítěží proklatých vzpomínek!
To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!
Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!
Nechceš zapomenout?...“ Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
154
Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.
„Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v nový život na jiných světech?“
Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal.
A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
a země podivná, město s šedými světly bledými
a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvézti v neznámé světy.
Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil.
Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;
prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem.
Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,
a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí.
155
A jedeme a jedeme... vzduch, par cinobrových plný,
schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý).
Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem,
když uklonil se k zemi a řekl: „Ihned přistanem k cíli...“
„Tu je ta zem,“ řek’ potom s poťouchlým, lstivým úsměvem
a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků,
„Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk“, křiknul jsem vztekle,
„vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci!
Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku,
zabiju tě, pse, vtělené ty zlo, podvodný kramáři!“
Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel
a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli.
Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích,
my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech.
„Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami,
stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?pěšin?“
156
„Vidíš ty pse, zas vzpomíná“, křik’ jsem. Zlověstně mlčel
stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl).
„Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá,
a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!“
Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely,
snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi.
„Vidíš, jak vlasy jí zbělely?“ zoufal jsem, „vidíš, proklatý starče,
i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!“
I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla;
paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech.
„Teď už nás neoklame návratem k proklaté zemi!
Neznal světů zjevení... Umřem? Ah, takto žíti!
Oh, marně prosíš, nikdy se nevrátím k zemi, ne, nevrátím,
zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k zemi přirostlé!
A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází,
nevrátím tě již zemi, kterou proklínám, kolébku zla!
157
Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí
na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném.
A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevna,
i to je štěstím, umřít daleko od bídné země!“
158