BIZARNÍ SEN

BIZARNÍ SEN
Já řekl k ní: „Nemůžem ničeho čekat od tohoto žití, od země této a od těchto Nebes a od těchto svatých. Mně hnusny jsou dnešky, kam minulost výsměšně ozvěny hází, pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši.“ A řekl jsem: „Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic), když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem. Po špičkách... odhodím zbraň, tu, kterou jsem chystal v horečce na svou i na tvoji hlavu... tak... teď jsem ji zahodil navždy! Tak vedle mne, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí, ty půjdeš. A chraň se vzpomenout skrčených lidí, těch plazů s myšlenkami ctihodně starými, ty musíš opustit starou zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.“ 153 Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci, přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli oddech matky, když klaply dveře, – vzpomněla dávných přítelkyň a tanečních sálů a jarního večera a řeky blíže rodných lesů. „Eh,“ řek’ jsem, „takhle nelze jíti s přítěží proklatých vzpomínek! To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše. Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz, nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících! Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů, pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků! Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá, pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii! Nechceš zapomenout?...“ Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny, kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským. 154 Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou, tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší. „Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v nový život na jiných světech?“ Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody, pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů, pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal. A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře a země podivná, město s šedými světly bledými a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích, a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvézti v neznámé světy. Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno, je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel, nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil. Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení; prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem. Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době, a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí. 155 A jedeme a jedeme... vzduch, par cinobrových plný, schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý). Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem, když uklonil se k zemi a řekl: „Ihned přistanem k cíli...“ „Tu je ta zem,“ řek’ potom s poťouchlým, lstivým úsměvem a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků, „Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk“, křiknul jsem vztekle, „vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci! Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku, zabiju tě, pse, vtělené ty zlo, podvodný kramáři!“ Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli. Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích, my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech. „Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami, stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?pěšin?“ 156 „Vidíš ty pse, zas vzpomíná“, křik’ jsem. Zlověstně mlčel stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl). „Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá, a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!“ Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely, snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi. „Vidíš, jak vlasy jí zbělely?“ zoufal jsem, „vidíš, proklatý starče, i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!“ I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla; paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech. „Teď už nás neoklame návratem k proklaté zemi! Neznal světů zjevení... Umřem? Ah, takto žíti! Oh, marně prosíš, nikdy se nevrátím k zemi, ne, nevrátím, zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k zemi přirostlé! A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází, nevrátím tě již zemi, kterou proklínám, kolébku zla! 157 Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném. A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevna, i to je štěstím, umřít daleko od bídné země!“ 158