THEODORU MOMMSENOVI

THEODORU MOMMSENOVI
[171] Tobě, jenž jsi zákeřně udeřil můj národ, hrabivý starče, sesurovělý, ješitný! Tobě, nad samým hrobem, bastarde zpupnosti římských caesarů a vítězné Germanie, tobě, slavomamem zaslepený starče: zpívám vzteklou píseň barbara, úderem kopyt probuzeného! Kovovými ranami s opovržením biju ve tvou svraščelou tvář, bestiální fanatiku ukrutného císařství, v tvé zkornatělé spánky biju, v odulé Neronovské pysky biju, pokryté pěnou bezmocného vzteku! „Rozum“ tedy našel jsi v rozvalinách Říma, jenž chce teď skupovat jateční maso, a třískat do lebek spoutaných a přemožených obětí? Pro tvé sjednocené imperium pokořit hordy otroků, které rád vídals v triumfálném průvodu zdeptané, pokořené římskými caesary, hordy otroků, jež možno přetvořit v prodajné žoldnéře k službě imperia? Zpupný hlasateli otroctví! Dále nevidíš, než na rozkvetlé vrcholy svojí vlasti 173 a všecko ostatní cynicky toužíš rozšlapat válečnými vozy dobyvatelů, surovou jejich nohou? Teď, po triumfech válečných tvého imperia zachtělo se ti ostatní Evropu pokořovat, pokořovat, pokořovat, bídně pokořovat, k anektování vyhlédnuté otroky, hnůj k omlazení sehnat do triumfálného průvodu jako zvěř, a z domnělých barbarů nadělati žoldnéřů imperia, tvého nenasytného imperia! Ale již jednou, dávno, nepřijavše rozměklého rozumu tvého Luthera, reformátora klidu spokojeně tloustnoucích měšťáků, plodících děti s bohabojnými samicemi, svobodu potlačujících, nepřijímáme ani tvého surového, senilního rozumu! On nehoří pro naši ani všelidskou bolest! V něm není té čistoty, umříti za své přesvědčení! V něm není vzplanutí vášně mučedníka Kostnického! A proto, sesurovělý starče, ve službách znásilňujícího imperia sešedivělý, jehož krutému rozumu jsou skryta mysteria utlačených duší, co ti teď platna tvoje věda a tvoje ctihodné šediny? 174 Tvůj ubohý rozum nepochopil světla spravedlnosti, ni rozkoše sebeurčení omladlých národů, nepochopil, že stará kultura nesmí zotročovat, má-li hřát a svítit a nemá-li býti jen krutou a tížící obrovskou koulí galejního otroka! Co platny ti ctihodné šediny, když žvatláš senilní fráse, starče, stojící nad hrobem, když zapomněls hlásat usmíření a lidskost, zhynutí nadvlád a záští, když zapomněls usmířit se světem křehkou svou bytost a ukončit modlitbou všeobrodného soucitu? Co platny ti ctihodné šediny, když sloužíš tmě, v domě, kdy hladoví všelidskou bolestí miliony otroků a tlukou na brány obrození, když ulicemi starých měst projíždí bezvládí duší, smějící se tvému císařství, když z utlačených otroků všech kast a všech národů jiskří se první pochodně lidskosti, tak právě jak ze středu barbarů, narážených na kůly Neronovy, vyzářilo světlo křesťanství? Ony nad tvým hrobem, který si zapamatují vnuci, 175 budou svítit, pochodně žhavé, do tvých slepých očí, a obnaží tvá slova, v nichž spečetěn úpadek tvé raçy, – – dříve však já, s odvetou zhrdavou, vyvřelou na smutném poli zdeptané přítomnosti, přicházím na pokraj tvého hrobu, a házím ji za tebou, starče despotický, aby tě výčitkou drtící tížila věčně, věčně. [176] OBSAH
[177] MLADÉ BOLESTI (1892-1898) Str. Sloky o provinění duší7 Vězeň bolesti9 Bezmocnost10 Bolesti často zasmály se12 Zrazený snem13 Jepice kolem lamp14 O sklepníku a jeho milé15 Melancholická vzpomínka16 Fueramus Pergama quondam17 Posměch očí18 Meditace při víně19 Zlé masce přátelsky se tvářící20 Vrak21 Balada o ztroskotaném titanovi22 Tíseň25 V létě po vydání Zlomené duše26 Žena na pitevním stole31 Teď nelze žít, bych neztížil si žití36
SMUTEK Z DOMOVA (1894-1898) Tou cestou zlý jít musil skutek39 Podzimní elegie40 O potměšilé krajině42 Hořký sonet44 K smrti smutno45 Skica ku „Caritas“46 Havran47 Já do možností nových49 Tragické sloky50 Víra spiklenců51
MECENÁŠ (1899)53
[179] SOUMRAČNEM VĚKU Náčrty k Vybouřeným smutkům (1894-1898). Str. Květ nesmrtelnosti65 Evropa66 Variace předešlé myšlenky67 Staří známí68 Melancholie života69 Modlitba satanova70 Bože velký71 Sloky72 Do světlého lesa, jenž zapomenutím se nazývá73 Čekal jsem75 Hostina života76 Minulost78 Naivní relief hladu80 Hrůza zamlklé bídy82 Kosmický pohřeb84 Píseň náhlé bolesti85 Zhnusení86 Do sebe vnořen...87 Když všecko odkvetlo88 Fragment90 Odcizení milenci91 Utrpení touhy92 S koncem XIX. věku95 Po přečtení zprávy filantropických dam96 Ještě jsou orli98 Černý rytíř100 Zpíval jsem za rána103 Sloky105 Sentimentální chvíle106 Z velkoměstského osamění108 Píseň nenávisti109 Píseň rváčů přemožených110 Píseň závislosti111 [180] Str. Píseň touhy po jiných obzorech112 Píseň o lživé myšlence113 Píseň znepřátelení114 Píseň úzkosti115 Píseň „Zase o jednom dni“116 Pozdrav bouřlivé noci117 Resignace118 Nemají prý rádi rozkvetlou louku119 Glosa120 Sloky121 Zamyšlení122 Ubitá myšlenka123 Dnové124 Sloky125 Refugium126 Sloky127 Konec slavného tažení128 Šly touhy a naděje130 Sloky131 Černá píseň132 Když ránu člověk čeká133 Rozednění duše134 Kosmická pouť135 Tušení136
VYBOUŘENÉ SMUTKY (1894-1897) Emblem knihy139 Řeka140 Po bílých nocích143 Duše a luza144 Moderní Betlém149 Dvě noci151 Bizarní sen153 Agonie159 Žluté květy160 [181] Str. Meditace161 Smutek satanův162 Kondor164 Umění severu167 Pastorale168 Vyšel jsem v přítmí169
THEODORU MOMMSENOVI171
[182] DÍLO ANTONÍNA SOVY SVAZEK II. VYBOUŘENÉ SMUTKY
Básně Psány v letech devadesátých Třetí, úplné vydání Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II., Palackého nábřeží 32
v úpravě V. H. Brunnera v roce 1922 jako 53. svazek edice AVENTINUM V 2000 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004 [183]