ALE JÁ ZŮSTAL, ČÍM BYL JSEM...
Ať jsem písařil, nutil se krásné písmeny psát,
nebo knihy jsem rozpůjčil do tlumu nenasytného,
aby se mohlo mu o sterém životě zdát,
v zátiší zastřeného, neb divoce dobrodružného,
vždycky jsem těšil se tomu, že malým jsem kolečkem,
že je mne třeba a že se jiné kolem mne točí,
s řemeslem svým jsem srost i se svým stolečkem,
závistí, jiní co měli, neplakaly mé oči.
Byl bych si od mládí přál –
někde v poli sic orat, když skřivánek zpívá,
nebo raději jezdit s kolotoči světem,
s jelínka kde se do terče píchá nejprudším letem,
s komedianty ve voze jezdit v dešti i v bouři,
s panoramou, jejíž komín hubeně kouří,
kupčit v městečku, za dřevěnými citrony stát,
o poutích prodávat perník neb roznášet plecháče piva
v rohatém kabátě, který by vlál, –
mnoho věcí tak najednou dělal bych rád;
všecko to od mládí byl bych si přál...
Veliké programy pak jsem měl.
Na moře bych se byl vydal a země objevoval,
dunícím vlakem bych profičel pevniny, bouře tam vnes',
svobodu rád bych byl otrockým kmenům vybojoval, –
9
ale já zůstal, čím byl jsem a neželel:
Dobrým já člověkem zůstal i dobrým kolečkem,
u svého řemesla, za svým praktickým stolečkem,
byl jsem rád, stroj, kde jsem s jinými kolečky svázán a spiat,
dobře že na minutu šel.
10