ZA ČLOVĚKEM
[7]
ALE JÁ ZŮSTAL, ČÍM BYL JSEM...
Ať jsem písařil, nutil se krásné písmeny psát,
nebo knihy jsem rozpůjčil do tlumu nenasytného,
aby se mohlo mu o sterém životě zdát,
v zátiší zastřeného, neb divoce dobrodružného,
vždycky jsem těšil se tomu, že malým jsem kolečkem,
že je mne třeba a že se jiné kolem mne točí,
s řemeslem svým jsem srost i se svým stolečkem,
závistí, jiní co měli, neplakaly mé oči.
Byl bych si od mládí přál –
někde v poli sic orat, když skřivánek zpívá,
nebo raději jezdit s kolotoči světem,
s jelínka kde se do terče píchá nejprudším letem,
s komedianty ve voze jezdit v dešti i v bouři,
s panoramou, jejíž komín hubeně kouří,
kupčit v městečku, za dřevěnými citrony stát,
o poutích prodávat perník neb roznášet plecháče piva
v rohatém kabátě, který by vlál, –
mnoho věcí tak najednou dělal bych rád;
všecko to od mládí byl bych si přál...
Veliké programy pak jsem měl.
Na moře bych se byl vydal a země objevoval,
dunícím vlakem bych profičel pevniny, bouře tam vnes',
svobodu rád bych byl otrockým kmenům vybojoval, –
9
ale já zůstal, čím byl jsem a neželel:
Dobrým já člověkem zůstal i dobrým kolečkem,
u svého řemesla, za svým praktickým stolečkem,
byl jsem rád, stroj, kde jsem s jinými kolečky svázán a spiat,
dobře že na minutu šel.
10
KDE JSME SI HRÁLI, BYL I RÁJ I ZLO
Kde jsme si hráli, byl i ráj i zlo,
i rodičů dvou peklo,
tam otci tolik vzletů pohaslo
a matčiných slz teklo.
To nebyla jen tichá idyla
ruk, jež se objímaly,
dva životy to mnohdy zabila
zlá rada, její žaly.
Že mládí naše mělo tykadla,
jež vidí víc, než tuší,
z pohybů, slůvek všedně vychladla
ta denní cesta duší.
A nejen z úsměvů i z výčitek
drahými těmi místy
nám zatrpklého mládí pramen tek’,
a zkalen křišťál čistý.
11
DNES NEROZUMĚL’S JEŠTĚ
Dnes nerozuměls ještě příteli a ženě,
ni stromům, nad srázem jež šuměly.
To marného dne hasnul večer unaveně
a děl: Kdyby tvé oči plakat uměly.
Ty poslouchal jsi čistým hájem břízek
bystřiny jarní kypět bouřící,
však světu ještě vzdálen byls, ač všemu blízek.
Kdyby tvé srdce láskou zkvetlo hořící!
Dnes nerozuměls ještě lásce. Jednou
však porozumíš, těš se, těš.
Překypí srdce tvé, a slzy tvé se zvednou,
v nich nově vzhoří svět, dřív, než se naděješ.
12
MLADÉ SRDCE
Jak srdce to žalostné,
leč věřit chce, láskou vzpláti.
Chce upnouti se na něco,
chce něčí býti, něčí být,
chce cele se rozdávati.
Že nad svým jen štěstím
umí se vroucně modlit,
a nad svou bolestí
jen chvilenku prodlít,
je vzdálený každý blesk děsí.
Je hrdé a nesnese,
když ušlápnuto jen málo
tím, na koho upiato
když na toho se smálo,
kdo mlčením ozve se.
To mladé srdce žal
tak často usmrcuje.
Je vzkřísit jen jeden hlas
má sílu, střít božský jas,
jenž v něm se rozsvěcuje.
13
V JINÉM BYTÍ
Já mladou viděl jsem krásu,
když zamyšlena dnů štěstí tuší,
šla, za pasem kvítí,
a na rozpuštěném vlase
jí rosa jak na travinách svítí.
A viděl jsem ji zase,
krásnější, zralou,
k života stoupala vrcholu
s mužem a děckem pospolu
v slunečním jase,
když zpívaly dítky boží chválou.
Dny, ať už krásné, nebo zlé
rukama sáhaly po čele,
jak vrásky nechaly v líci,
krásu a mladost pustošící.
A dny jak rychle míjely
za postavami, jež těžce šly,
jsem viděl tvé tělo shrbené.
Rci, šli jsme to poblíž sebe? Či ne?
Ta čela a tváře rozryté utrpením,
ty oči vyplakané
nás na každém kroku provázejí,
a noví chodci se přidružují
zas v zápase denním.
14
Jen jednou tě zasáhne tragický blesk,
a už se tak nesměješ jako včera,
v tvých modrých očích ztratilo nebe lesk,
za pasem uvadlo tvoje kvítí,
kdosi ti poslední slova lásky řek',
a rozloučil se a dal polibek...
Poslední pouť se večerem sváží,
a v každý atom všeho, co zříš,
též znenáhla vstoupit a vtělit se smíš,
A jediné je, co nezabijí,
co nad krásou je a nad láskou:
Bez bázně splynout, statečně.
A klid ten mluví:
Je nad vše, co míjí.
15
LÉTA UČŇOVA
Jsem nemilosrdný, jsem chladný, jsem tvrdý.
Se slábnoucím mistrem
já nesmlouvám, hrdý.
Mé mládí měří výškami stáří
a slunci, jež na hrotech ledovců
jen září.
Kdo k nejvyšším cílům mou vystřelil duši,
nechť přísných měr k sobě
mi neporuší.
Jen se zhrdáním vždy pozná má síla:
co řemeslo, průměr a mrzce zištný
co cíl je díla.
*
Já učil jsem se boha v sobě znát.
Mlčení jeho tvůrčích znamení a jeho mluvu žhoucí
já v lidské vůli toužil rozeznat,
řeč jeho síly jediné a vroucí.
Svou všechnu pokoru si k chvíli oné střehu,
kdy skloněn, jeho smilování, dech a něhu
hřát ucítím, jí uzřím sebe kvést a růst,
až oživne jím slovo mojich lidských úst.
16
A přece, přece člověkem pak zůstanu,
nástrojem v tvůrčích větrů průvanu.
Jen prsty něčí nevidné se budou do strun klást, a v nich
se radost ozve s úžasem,
Svědomí zazvučí – bůh strun to tknul se mých.
17
PRAVDY STARCŮ
K chaloupkám, které se po svahu hrbolatém
s kopce drobounkým svážely chvatem,
bědné tiskly se zahrádky.
Všedních dnů zedraná zrála tu bída,
kterou jen přísné boží oko hlídá,
v zahrádkách blumy též zrály přesladky.
V chaloupkách mezi zdánlivými lháři,
mezi ševci a dřevěnkáři
největší pravdy se rodily.
Rád jsem tam pobýval, holčička malá
moudrou babkou mi připadala,
prstíčky její když kozu dojily.
Při dveřích na petlici, přivřené okenici,
pravdy ty věčné pobuřující
v život můj po prvé vnesly svůj hlas.
Se mnou šly krajem, se mnou šly městy,
po celém světě mi klestily cesty,
života byly var a kvas.
Podzim je, vysoké, modré nebe,
vidím zas chaloupky, městečko, tebe,
v zahrádkách drobných blumy zrát.
18
Proti křivdám, jež do dnes panují světem
výmluvné kletby dosud odplivují dětem
stařecké rty, jež se nenaučily lhát.
19
JÁ Z BOLESTI VYROST A MILOVAL...
Já z bolesti vyrost a miloval
jsem všecko, co vadnulo v koutě a stínu.
Mne budila bolest, mne pudila v dál,
že neznala zbaběle zaplakat: hynu.
Já nedůvěřoval, se nebratřil,
den nenávistný když nízce tížil.
Já nikomu srdcem nepatřil,
až zaslech’ jsem: někdo se ke mně blížil.
Tu prvním bratřím se obejmutím,
že smutek žhne něčí a vroucně se dívá!
Byl smutek blíž smutku svým vzplanutím
a v bolesti srůstal, jak rána živá.
20
SLOKY O ŽIVOTĚ
Každý den stopy měl po růžích,
každý den stopy měl po krvi,
po zrodech křeč, pot po mužích,
stejnou vždy výzvu děl: rvi se, rvi.
Co jsou ty kapky krve tam,
jako závěje květů zvadlých?
To, když sám sebe přemáhám,
krvácím na dnech včerejších, zchladlých.
Co jsou těch hrobů tisíce,
které se táhnou do nekonečna,
od země, od slunce, měsíce,
v osvětlení a ve stínech věčna?
To jsou dnů hroby, kde tisíckrát
přemožen sebou jsem pohřbil sebe,
abych zas mohl vzkříšen vstát,
aby mé srdce mohlo hořet a hřát,
abych víc, bratře, člověče,
miloval tebe!
21
VÝBOJE
Srdce se ztišilo, zkolébalo
v jistotu a klid.
Zapomenul jsem, čeho se bálo,
proč se musilo chvít.
Zapomenul jsem potup všech,
ponížení a úskoků, abych
nevzpomínal na hrobech
urážek mrtvých ni zápasů slabých.
Ale v ten klid a mír
nezkolébáš se, čela vrásko!
Výboj budu a vír,
moje touho a lásko.
Nechci své ztrácet, ani
dobývat cizí, v ten čas,
slyšet chci růsti duše milování,
stříbrně zvučet její hlas.
Proudem blesků a výbojů
osvítit nové chci mety.
Přílivem zdvižen příbojů
uzřím snad nové světy.
22
PÍSEŇ O DNEŠKU
Chci pramen čerstvý býti dnes,
chci oheň býti dnes, jenž hoří,
zadouvající vítr kdes
v lopaty mlýnů na pohoří.
A básník rozveselený
pohybem, po pních růst až k nebi,
pokrývat, věčně zelený
dnu dnešního rezavé hřeby.
Chci hnízdo stavět dnes, neb zním
dnešními zvony, klidem jitra.
A vím, co dneska učiním,
tím bude krásnější den zítra.
23
SLOKY PRO SEBE
Nevidím denní život sám,
jen to, co zve mne, co mne volá,
to, kam se vroucně podívám,
co svrchu zpívá, pláče zdola.
Co jednou uzřím, ztrácím zas.
Leč nesčetně co zřel jsem z mláda,
se skládá v sen a na obraz
duchovní barvy lehce spřádá.
Můj verš je chodci přístřešek,
dá večer klid a výhled z rána.
Ač dnešní, není pro dnešek
a poutníkům je k zítřku brána.
24
TOMU, JENŽ PŘIŠEL POZDĚ
Tenkrát, když jdu bratry hledat,
svět mi prázdný, člověk cizí.
Na sad k milence jdu sedat.
Její šťastný úsměv mizí.
Daleko pak vede cesta;
do světa si vyjdu v města,
kvést chci, jaro v srdcích zříti.
Ale dřív, než den měl mříti,
viděl jsem zas lidské hoře,
bylo hluboké jak moře,
hory mrtvol k nebi čníti.
Vyjdu, o malou jen chvíli
neštěstí dřív došlo k cíli.
Proč jsem vyšel v den, kdy mřelo
milenčino srdce v hoři?
Kdy se peklo otevřelo,
města mizí, domy hoří,
a kdy v mrtvém tichu šíra
smrt již spadlé plody sbírá?
25
DLOUHOU CESTOU
Dnes v klidné hloubce den
měl odlesk štěstí.
Jsi zítra podveden,
jsi sražen tvrdou peští.
Je člověk hrou
neznámých mocí,
okouzlen sluncem,
hvězdnatou nocí,
jde cestou necestou
za srdci lidí,
v nich najít lásku
a dát jim lásku svou.
A od srdce k srdci
jen hájů nekvete smích;
jsou také pouště, pouště,
a cesta jimi je dlouhá.
A nepřekročíš-li jich,
v nich zahyneš,
a s tebou tvá láska, tvá touha.
26
CHVÍLE HOMERSKÉHO SMÍCHU
V onen čas léta, kdy nejšťavnatější jsou luka,
kukačka v mlhavém daleku kuká,
mezi lesy hluboké chladí údolí,
sosen se dotýkají na výších vrcholy,
ale na louce ticho, vzduch v stínech se vykoupá,
obrovská, zelená kobylka přes cestu skokem frčí,
pod okolíky bázlivě dolétne, nehnutě trčí,
až pak zas skokem mílovým
trávami, třeslicemi a květy zahoupá,
celým vzduchem jetelovým a medovým.
Bouře prudká a krátká poslední ranou třeskla,
louka schla zase a poslední mez se slídou leskla,
bouře blahodárná, neb den byl Jana Křtitele,
večer nadcházel mdlobný. Průvody veselé
dosud se ubíraly z pouti s lesního chlumu,
s humorem podroušených a zveselených tlumů
sousedé a sousedky rozhaleni a bosi
podél cesty do trávy sedli, ta, jak když ji zkosí.
Hudby míjely dálí a střelba houkala ještě.
Poutníci odpočívali tu pod stromy, naroušení,
pouťovým brakem od hlavy do paty ověšení,
večer když sestupoval, všecko se vracelo tudy,
obloha ochládala, z dálky dozněly žestě,
kluci píšťaly upískali si, uvřeštěly dudy.
Něco tu zesměšnělo, poutníci zmoklí se kradou.
Ráno ještě v průvodu družiček bílých šli řadou
s modlitbami a předříkáváním, teď se trousí,
27
ženy přes hlavy sukně a muži se schlíplými vousy.
Ale veselost jakás nade vším rozpustilá
lesem a loukou a dálkou se bláznivě rozhlaholila.
Něco humorného se ozvalo také v mé duši,
chtěl jsem se všemu a nejvíce sobě samému smát,
viděl jsem hloupostí všech svých dlouhé, chlupaté uši,
videi jsem jejich blbé oči se usmívat.
Všecky své pošetilosti, jak žitím táhly, jsem viděl,
tažení, za jejichž směšné konce byl bych se styděl,
nemíti daru se vysmát, zařičet v pravý čas,
docela prasknout smíchy a narodit se zas.
Zdráv buď, pošetilče, ve mně zakuklený,
tisíckrát byly tvé oči v životě vykuleny,
že jsi se nedoved rozesmát něčemu v pravý čas,
nad chytráky všecky když chytřejší být chtěl tvůj hlas.
Humor mne zaskočí, náhle směju se homericky,
rozvírají se steny a upiatostí mých klícky.
Humoru zázrak mne přepadá, řehním se sobě, plesám,
ověšen brakem pouťovým, hroutím se do trávy, klesám,
zouvám boty, jak naroušen rvu si šat, na mou duši,
sílu mám sobě sám smát se, obdivovat své uši,
jiným jak jevily se v mnohé mé života chvíli.
Všechno se řehní se mnou, směšnost mou pochopili.
Ulehčením je slavným tomu, kdo uši své vidí.
Dovede prasknout svým smíchem a zrodit se z něj zas, lidi!
28
TAK NENÍ ČISTÝ DENDEN, JAK MOH’ BY BÝT
Tak není čistý denden, jak moh' by být,
v něm tolik loupeživých kořistníků
se umí zbožnou maskou krýt.
Ty, jenž se neprocházíš polí obzorem,
neslyšíš lesy zpívat za slunečných polední,
nevídáš domy bílé sestupovat v důl,
necítíš oddychovat zem,
když prostírá všem hladovícím stůl,
jak nad východem světelně se dní...
jdeš každého dne pobouřeným zástupem
a slýcháš, to že bídným život nerozdá,
co samolibá zpupnost jistých duší
si na dosah rve rukou nečistou
a s drzým čelem sobě vykrádá.
29
DNES BOLESTIVÉ SRDCE MÁM
Dnes bolestivé srdce mám, jak má jen milenec,
jenž kdysi dávno miloval snad v jiném žití,
a ženu, jež mu zlhostejněla nakonec
potkává zpleněnou, zestárlou, svadlé kvítí,
též ohněm zmučenou, též láskou oklamanou,
též touhou po neuskutečnitelném okrádanou.
A navždy jsem ji vzdalovat se zřel
i zacházet a ze strakatých intrik střel
já cítil jsem jen smutek zašlosti,
výjevů trochu nenávratné mladosti,
všech známých lhostejnost, jich škodolibý žvast
se tichošlapsky bezútěšně krást
až k zhnusení v tom požívačném městě
v nabídek shonu na veřejné cestě.
A já se odvlék z ní, bych nepřekážel jim
v klamání spoluvině, cigaret zřel dým,
lhát jejich pohyby, jed slůvek vybíraných,
vzezření závažné, mimiku úloh hraných,
jich vlastní kulisy, z nichž plno svítí děr,
když z rána vylezou z nich, zajdou na večer.
30
LAPENÉ SRDCE
Srdce mé, léta
pozdního ptáče,
z hnízda vylétá,
bouří, déšť pláče.
Zimou se třese,
zívá a píská;
světlo jak v lese.
Chatrč tu nízká.
Divná ty chvilko!
Chví se hlas, leká.
V okně světýlko.
Dívčí sen čeká.
V dvojích brv stínu
uhlíčci rudí.
Ruko, spíš v klínu?
Tak! Zda se zbudí?
Srdce mé ťuká,
div neumírá. –
Teplá teď ruka,
k smrti je svírá.
31
PÍSEŇ O DVOJÍ LÁSCE
Tvé srdce je tak prosté,
tvá láska je z pracovních dnů,
ujala se a roste
jak políčko modrého lnu.
Když svítí slunce, je krásné,
déšť šumí-li, den kdy hasne,
je drobné a přec je, kdo pleje je rád,
ač odkvětá brzy, neb musí zrát.
Je dražší ti
taková drobná krása,
zvlněním drobným ti odpoví,
je bližší, je dražší ti,
než láska velká, jež vraždí ti
več's věřil,
když po tom, co chtěla, co hlásá
tu nechává člověku
jen pouště a hřbitovy.
32
LÁSKA TO NEBYLA...
Láska to nebyla v srdci tvém
ani v mém.
Měla jen její podobu,
blouzněním rozzpívaný den,
o snadném životě její sen,
její hru.
Ale když život nám z prvních ran
vypustil temnou krev,
oslepil nás a pokoušel se všech stran
zevního štěstí zpěv,
první zkouška nás odcizí,
daleko nás jít vybízí
od sebe, od sebe...
Nebylo lásky v srdci tvém
ani v mém,
srdce tvé pro mne, mé pro tebe.
Láska vždy strádá, aby žila,
aby žijíc neopustila,
láska ta čistá, pobledlá
často i utrpením,
celý svět projít by dovedla
mimo dobro a zlo,
stranou chval a han, –
33
ale přec věrnou by zůstala,
i když jí polibky na čele stydnou,
i když je srdce bolavé z ran.
34
SMÍRNÉ SLOKY
My oba příkrá slova měli,
a kdyby aspoň jeden z nás
strh masku jízlivou, jež dělí,
nám smírně byl by zjihnul hlas.
To žluč se střetla zatvrzelá,
kamínky, jež tě prohlodá,
s mou chorobou, jež omrzelá
v světnici jedné vysedá.
Až v létě budem v trávě sedat,
zřít obláčky plout nebesy,
vůně se z hájů bude zvedat, –
my v duchu odpustíme si.
35
ZPĚVAČCE
Vybledlou píseň z vašich úst
jsem na div s nebes slyšel růst,
v ní slyšet mávnout perutí
divného pohnutí.
V ní zbarven loučení byl práh,
i potok, stromy na cestách,
řeč věcí lkala nejináč
než usedavý pláč.
A píseň, stará, vybledlá
jak zjevení se pozvedla
naivní mocí přesvatě,
jak obraz světcův ve zlatě.
36
NA HROB SEDMNÁCTILETÉ
Mé dítě, tu na malém hřbitůvku
tvých sedmnáct odpočívá jar.
A růže ti voní na růvku,
dnů letních bolestnící dar.
Tys měla to štěstí, že básníků
tě neznala sloka řemeslná,
těch skandalisujících cyniků,
žes byla prosta jak vůně a vlna,
žes odvála, odplula, o tobě
že nevěděl básnílek ješita.
S žen jinými znectěném ve hrobě
bys octla se, na pranýř přibita.
37
MLADÉMU PŘÍTELI
Tvé mládí je bolavé, vím,
tvá zvídavost tragická.
Já propasti objevím,
dí touha tvá nadlidská.
V tvém srdci se proplétá
květ lásky a závisti jed.
Tvé mládí chce do světa
vítězit, krvácet.
Dohasneš v pochybách,
až vírou vzeplaneš.
Tvá smělost i tvůj strach
den v boží ukuje spěž.
Až zmužníš a uzřím tě zas,
tvá snědá tvář promluví ke mně:
Dnes věřím, je ve mně jas
a v srdci mi hřeje má země.
Tak bych si přál tě mít
oblohou modrou, vysokou.
Takový kovový klid
s vírou v člověka hlubokou.
38
PŘÍTELI Z ROZKOŠNÉHO KOUTA
Dnes prudký a dnes výbušný,
dnes chybiv smíříš se vždy rád.
Zas jako dítě poslušný,
když chce si hrát.
Tak miluji tě. Průhledné
je srdce tvé i duše tvá,
neb tam, kde mlčí zloba dne,
se nejraději rozdává.
Co tys dal tomu koutu zde,
jenž sevřen v dubů šestihran,
pěšinám, kde se měkce jde
k záhonům od zahradních bran,
a k domu oken veselých
až k lidem tvým – tvůj vkus to, sloh,
tvůj vyrovnaný hled i smích,
vše to, cos ty jen dáti moh.
Je v síni harmonický klid,
tvůj krb je teplý, útulný,
tvým drahým rozumí už lid.
A před chlévy až po kůlny
pořádkem čistě dýše dvůr.
Tam za osadou kurníků
směs krocanů a kachen, kur
svůj postoj střídá v trávníku.
39
A ty jsi všude. Všecko víš.
Co slunce zdá, co volá stín.
Ke všemu srdcem hovoříš,
své věrná země věrný syn,
Tvé srdce kráčí, kde jdeš ty,
tvé obraznosti jasný soud.
Neb z pilné hry své roboty
jsi stvořil líbezný svůj kout.
40
MLADÉMU DRUHOVI
Je chvíle blahořečení,
zrozená z víry.
Jsou všicci velcí snové ztečeni,
svět volný, širý.
K jistotám žití míří hrdý krok,
je pevnost v hlasu,
den z dnů se řadí, ze dnů v rok,
jde z roků život k času.
Dny boží tvoje jsou, ty víš,
jsou na potěchu,
ty po svém sobě vystavíš
nad hlavou střechu.
Zaseješ sémě, vsadíš stromoví,
požádáš ženu,
pak vyjdeš, člověk hotový
v seč zápasů, dnů změnu.
Snad poznáš jednou touhy ubité,
kdo tisk' tě, soužil –
ty nepoznáš však hanby té,
bys utiskovatelům sloužil.
41
DŮVĚŘIVÉ SLOKY
Tys psal mi: jara nebylo a léta též,
podzimu nebude. I v lidech smutná řež
zklamaných nadějí se rve, a od nejchudších střech
vyčítá do hor uvězněný vzdech.
Zklamaní lidé jsou v těch světských osudech,
neb světlejší svět chovali v svých snech,
a proto zkrášlují si jej a přetvářejí
a vyvyšují z běd svých do nadějí.
A přece z nich každý sklidil, tak, jak předchůdce,
vzal za poctivou práci mzdu a šel
v neděli loukou ke své hospůdce,
žertoval se ženou a v srdci měl
i z práce radost, kterou konal rád
s tisíci jinými, a zklamání a zrad
a závisti byl prost, že každý měřil den,
jak roste mír: tož ze čtyř spokojených stěn.
Leč přec se zdálo všem: jsou duše zklamány,
jsou v nesvobodu zaprodávány.
Ti u moci jsou, kdo jí dobře nechápou,
a hřeší na ní, když se v čelo vydrápou
a lokty odhazují ty, kdož míru nabídnout
jdou práci, poctivost a chtějí mrtvem hnout,
pak bez důvěry, každý jinak zklamán, ubíjet
svůj příští musí vidět, odumírat svět.
42
Tak psal's. Leč já jsem děl: Ne, neměj strach,
toť revolučních žalob roztřásaný prach!
Maličkou pošetilost lidí všude zříš,
jež provádí si své, však vůle nad ně, výš
je pojí v práci. Prozřetelnost ovládne,
svět starý vymře, nový omládne,
a v člověku, jenž jiných lásek rod,
už roste mír a jeho sladký plod.
Já třeba zřel jsem těžce probíjet se mír
z velikých, dávných, jak svět starých snů,
kdy zaleh' světlo starých pochyb netopýr
a poletuje po nejistém dnu,
vím, na výboj chtí poražení, ždají krev,
zas lační odvetou a jejich zpěv
je k boji přípravou a o řeži
hlaholí dějinná lež mládeži.
Buď přes to upokojen. Nechci efektní
a krutou politickou báseň psát.
Galejní znamení rýt, předmět obětní
klást v plamen stoupající, zaplesat,
osobám, straníkům, jich ješitnosti
nastavit zrcadlo a jejich ubohosti
chyb obraz nakreslit a mrtvé zburcovat,
i lepší minulost i po svobodě hlad.
Neb já jsem ten, jenž nebyl otráven,
jenž nebouří, jenž doufá, vírou silnou plá,
že v celku národa duch není zohaven
ni porušen, když tlupa drzých ztropí zla,
43
a věřím, každá chyba zburcuje
zas vědomí, než vládnout nemůže duch náhody
ni chytráctví, jež pouta navždy ukuje
milencům pravdy, bratrství a svobody.
44
KDYŽ PŘÁTELSTVÍ ZEVŠEDNÍ
To první se odváží vyslovit žena, kdy zevšední
buď láska neb přátelství v pusté nudě dní,
tu dýkou ti vbodne to slovo a v srdci otočí.
A zpříma stojí, když hledí ti jako dřív do očí.
Teď zvíš to, že čeho ses neodvážil, prvá se tkne,
teď tajemství rozkřiknuto, jež srdce tvé uzamkne,
cos cítil, vlak nevyslovil, to vysloví jasně ona,
cos myslil, že mohlo by ožít, to v jejích rtech dobito skoná.
To musí vždy přijít, když zasek' se lží neb pravdy spár
boj rozhodnut posunkem, slovem, zhnušením, odsudkem,
buď lásku neb přátelství rozerval v bitevní cár,
a s chladným, již před popravou přicválal rozsudkemrozsudkem.
45
ZA ZHYNULÝMI PŘÁTELSTVÍMI
Tou zatvrzelou cestou zpět se ohlédni,
kde přátelství tvá všecka rozváta,
kde vzpomněl někdo, přítel poslední,
než růže opadly, že kvetla poupata.
Tak vše je času hra,
a na tvé cestě pro loučení zrá.
A přece samoten se cítit nebudeš.
Nějaké duše ještě vynoří
se v cestě tvé, tvůj večer osvítíosvítí,
tvé prázdno naplní, čím hovoří,
z nich teplé ticho pradlen přejde na tě,
a k smrti usneš-li, v ten klid se zapředeš
a v hvězdné noci nesmírnost.
46
VELKONOCE MÝCH MRTVÝCH
O velkonocích mrtvých mých
srdce mé zvon je a tiše visí.
Až rozhoupá se, zabuší
moji mrtví se opět vzkřísí
se září dávných dnů na duši.
Hlubší jim v očích vzplá předjarní den,
v rukou jim věci se ožívat zdají,
jak to bývalo, s námi kdy žili,
když se posledním pohledem rozloučili
s jizbou a pahorkatými kraji.
Jedni mřeli, jak statný kdy rozštěpen dub,
kdy je blesk vyhléd a slepě srub’,
druzí statečně dlouho umíraliumírali,
stále se bezmocné naší lásky zachycovali.
Ale všichni, všichni,
srdce když zvonem se ozvalo
s nejvyšší vzpomínek hlásky,
vzkřísili se a v mysli nám vstali.
47
GROTESKNÍ MRTVÍ V MÝCH SNECH
V mých snech kdy věci oživí,
i mrtví ze všech vracejí se časů.
Jsou někdy vážní, často bouřliví
a jako k plavbě veselé
by sešli se a uplouvali, z jejich hlasů
zaznívá hlahol zvonů z neděle.
A vášeň mých vzpomínek je vodí
kams do dávno přešlých, zhaslých let.
Však vypouštím-li je na břehy z lodi,
tu jak by zmizeli v domech svých měst,
kde drahé své našli i dálný svět
milenek, květin, slunce a hvězd.
Leč někdy tak sen je bouřlivý,
když sejdou se mrtví, jež jsem znal,
když plují kams, jako pro rozkoš,
v své ruce knihy neb s jídly a s vínem koš,
neb žen a vína a zpěvu již každý ochutnal.
Tu v nedbalkách sedí, větru poryvy
houpají s nimi v mé lodi, a nedozírná je dál.
48
LYRICKÁ MEZIHRA
[49]
JENOM DVEŘE OTEVŘEŠ...
Jenom dveře otevřeš, –
hvězdy vpouštíš z šerých dálek,
jakby bílých perel řad
potmě dívčí rozmar navlék'.
A čím přetékáš a vřeš,
brunátné jen zdraví jest,
v samotu jež bouřně vpadne,
doba únavy kdy vadne
z lidských zmatků, bědných cest.
51
PÍSEŇ O VĚRNÝCH PRŮVODCÍCH
Šlo se mnou, celý život šlo,
co nejvíc v mládí bolelo,
neb radostí co vykřiklo,
než temna dálek proniklo.
Až k stáří vše šlo duší moumou,
co zpěvem bylo, tancem, hrou,
ozvěny luhů, lesů šum,
i důvěrný hled k nebesům.
Nad poli nebe chladivé
se stále drží hlavy mé,
a mého srdce tíží umí nést
ukolébavka zpívajících hvězd.
52
PÍSEŇ O NÁHLE OŽIVLÝCH
Rozsévač obhléd’ setbu vsetou,
však pomodlil se raději.
Vzkříšením věčným hroby kvetou
a srdce živých nadějí.
Co kvést má, zkvete, a co zajde,
to obětní je tvůrci daň,
pokorná, sladká, kterou najde
zkoušené srdce, zkrotlá skráň.
Snad ani mrtví nespí v rově,
ta nejdražší daň z životů.
Vždyť v každé písni skřivánkově
procitnou. V srdci tlukotu.
53
JEDNO SLOVO
Jen jedno slovo najít v pravý čas,
a uzdravit jím k smrti smutnou duši.
Najíti, za horou když někdo čeká nás,
a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší.
To slovo najde se vsak těžko proklatě:
být musí přesné, jako klíč, jenž v zámek vpadne.
Jen jednou v životě snad zázrak potká tě,
že zvíš, jak slovem uzdravit je snadné.
54
LASKAVÝ PODZIM
Kde zchladlo jaro, není léta,
tam nebude ni podzimu.
Zimavá, zkrotlá mladost světa
se modlí k slunci pozdnímu.
Já mládí měl a měl jsem mužství
a podzim žít chci laskavý.
Je krásný i když zlatem bledne,
v zarudlých mlhách churaví.
Snad kolem mnohé tvrdé mládí
žní mužství míti nebude. –
Těch nespočetných rozpomeň se,
měnivý, těžký osude!
Jim popřej lásku jarních očí
a žhavou plnost letních žní!
Jen krátký okamžik, kdy slunce
se milostí svou rozžízní!
55
DALEKÁ CESTA SRDCE
Skřivaní písní z modra
co v srdci rozžehlas,
že v pláni slehlých hrobů
se matky ozval hlas?
Daleká cesta srdce
je zemí, oblohou,
vodami, lesy, vrchy,
když nohy nemohou.
Leč každého přec roku
to srdce sváteční
tu na nezvěstném hrobu
ční, vrba smuteční.
A ptá se: milý hochu,
tam na věčnosti kdes,
kde hrob tvůj? Pole, řeka,
či bažina či les?
Neplačte, matko, zdáli
lkal synův hlas, se smál:
Za radost milionů
jsem rád svůj život dal.
56
A matka zaplakala
nad ním i nad lidstvem:
Spi a nás živé zahřej
lží sladkou v srdci svém.
57
ZÁZRAK
Nad hnízdy číhají šedivé mrazy,
na větve dýchají, na květy.
Líbezným jarem noci se plazí
v zahradu, v trávník zasetý.
Vraždil mráz poli, zahradami,
zázračně nechal jen zkvésti tvou krev.
Včera tě ubil pod ranami.
Dnes už jsi bez ran, bez jízev.
58
BÍLÉ POSELSTVÍ
S hor jde Noc, hvězdnatá paní a bílá,
v krajkové šíři se rozchumelila.
Přišla až k domu, v městě kde dlím,
zjiskřena svítáním pobledlým.
Úlevu z tichých koutů nesu.
Pozdravy z hor a hlubokých lesů.
Pod sněhem chalup oddýchání,
hřbitovů dlouhé, předlouhé spaní.
Ruky stisk od mužů, od žen vzkaz;
na vzpomínání že nastal teď čas –
Od mužů věrnost k poslednímu dechu.
Od žen zváženou láskou k živým i mrtvým těchu.“těchu.
Bílá žena pospíchá chumelicí
blesky zpráv tančí a zpívá na ulici.
Veselá bdělost po ní zbyla,
čerstvým chladem, hor výškami zpilá.
Slyšíte dětí výskot, vylétlých střemhlavě
ze saní do sněhu po čtyřech, po hlavě?
59
PO BOUŘI
Blesku, někde číhající
v dravé bouři v jasném létě,
za mrtvé co chtěl jsi říci,
anebo za ty živé v světě?
Tknu se země. A už v kraji
cítíš mrtvé oddýchat,
živí mírem prokvítají
čerstvým dechem polí, lad.
60
VIDĚNÍ PŘED VEČEREM
Slunce se rozlilo zlatým vínem se perlícím;
ani hroty z něj nečněly, pod hladí srovnána
minulost dávná i dnešek, sluncem pálícím
v údolí číši si zpívalo víno: hosanna!
Zlatým vínem až na kraj se plnilo údolí,
jezdec v něm utopen na koni, rohů znamení,
mužatky na koních, křikem bouřící vůkolí,
jež by i s Šárkou se propadly v slunce plameni.
Ted'je tam ticho a mrtvo jak v jezerní hlubině.
Veliké perly tmy stoupají, a teti zříš oasy,
pěšiny, potok a stromy. Ni stopy po víně.
Vyteklo z údolí slunce, v něm stínů tlum zachází.
61
BÍLÝ VRŠEK NAD TEMNÝMI LESY
Pod kouři nevidět obzoru, den se rozednívá,
bolestně mlčí dálka a les si zpívá.
Vrcholky stromů právě se pomodlily
modlitbou tichou v ranní, bezlidné té chvíli.
Mlčí všecko. Ční kopec a na něm kaple jako svíce
na místě, kde před věky stávala šibenice,
lesů kde pán byl umučen, propleten v kole,
a kde diváci stálí v půlkruhu dole
a kde s oře, tam dobrý jich král zřel na popravu,
lancknechty s kopími převyšoval o dobrou hlavu.
Lesy se modlí. A nezapomínající,
hluboké lesy se stále dívají, tesklivě snící.
První je máj. A květin dech pod stromy ještě bolí,
lesů kde pán byl popraven nejvyšším na vrcholi.
62
HLASY
Vítal jsem k vánocům kdysi
nedočkavý hoch
hlasy, jež v noci se křísí,
v posled, až ozval se roh,
ale dnes, v ulici šeravé,
opilci zpěvavé a šouravé,
sotva jsem uspat moh'
stáří své nespavé.
V kavárnách bílou zimou
trosečníci žalní
po dobrodružstvích tu dřímou,
opilci sentimentální,
do kláves tóny krve a žluče
někdo jim podplacen k ránu tluče.
Lehké holky když odešly spat,
město už dní se a vzbouzí k práci,
opilce střízlivý chlad
počestným rodinám do lůžek vrací.
a že sníh padá, závěje
v ulicích hlasy a matné šlépěje.
Nejde tu pastýř však, nezní roh,
hvězda tu nikdy nevzplá.
Kristus zde nenarodí se nikdy
z lásky božího tepla.
63
DOJEM Z ELZEVÍRA
Dívám se v drobný tisk Elzevíra:
hudbu z krčmy slyším hrát,
Amsterodam se v parách šeří,
lucerny chtějí spát.
Rembrandta vidím, Joodenbreetstraat,
Židovská ulice, kde kdysi bydlíval Rembrandt,
kroky jak stařeckými měří.
Pátrá v tmu opojenýma očima
světlem vnitřním, byl Bůh mu zas milostiv:
„Snoubenka židovská“, barevný div,
domalována. Její zrak hvězdami svítí čist.
A teď slyším, jak obracím Elzevíra list.
struny lásky se ještě hluboce chvěti,
Davidův žalm to, jenž tíhu staletí má.
A teď dychtivě, po schodech pěti
vklopýtá stařec do krčmy. Pijácky pije,
mlčí a pohár jak ženu objímá.
64
KROČEJE BUDOVATELŮ
[65]
HORKÉ MLÁDÍ
Horké mládí si kladlo hlavu
na chladný, tvrdý stromu kmen.
Chtělo by dálky a chtělo by slávu
... a chtělo by srdce žen.
Do dálek oko nedohlédá.
Sláva jen za činy křidla zvedá.
Srdce ženy to neodpoví,
neoslovíš-li je těmi slovy,
na něž čekalo.
Srdce ženy je skryté zlato,
jedny je moc rýžují,
jedna jen života řeka.
Zvoláš, však bolest tvá nebyla to,
na niž čeká, na niž čeká,
na hlas, jenž jinak hovoří,
na hlas, jenž jinak se rozhoří. –
Proto si klade hlavu mladý sen
na chladný, tvrdý stromu kmen
a často pláče.
67
OSTRAŽITÁ POHODA SRDCE
Dělníku harmonický,
jenž rozdáváš s duší svou práci,
ať cítíš dnes pohodu v srdci,
kdy hnízda si staví ptáci.
Teď není čas na rány myslit,
leč na každé pírko hnízda,
ne na stromy ve vichřící
a na bouř, jež loupežně hvízdá.
Než hnízdo s větvemi sroste,
již v něm se tví objeví drazí,
tu velká tvá k životu láska
až odpovědností mrazí.
V ní nenávist k dravcům světa
za tisíce tisíců roků
před odvěkým, statečným smutkem
v tvém nikdy nezhasne oku.
68
MODLITBA
Modlili jsme se,
den co den jsme se modlili
k neznámým mocím Země,
aby nás opatrovaly
jako za pradávna.
Proč se nám vystěhovaly
z polí, z lesů, z příbytků,
ze vsí a měst?
Bezradní znepřátelili se,
vyčíhali se, pobili se,
zločinně vykradli se
pro zisk svého Já.
Bolela nás ta láska,
jíž jsme objímali
člověka, vsi a města,
ze zla že stali se zlými
dobří kdys lidé,
ze zrnek zloby
zločin že nad ně vyrost,
protože denně
prázdný byl stůl,
vymřelý chlév,
kolébky bez dětí.
Zločin se vtělil:
vezmi, kde najdeš,
69
přes mrtvoly bližních
sebe jen zachraň,
loupi a kořisti,
dýkou protkni
nečistého záměru,
odkopni bolest
nejvěrnějších srdcí,
sebe jen vyrvi,
nenasycené své Já.
Dobré moci Země,
vraťte se zase,
prohřejte příbytky všecky,
lesnaté srázy,
roviny polí,
jak to cítívala
srdce pamětníků!
Učiňte v nás jasným
toho, jehož hledáme,
po němž toužíme,
většími jenž nás hněte
v dlani své, Boha.
70
ROZSÉVAČŮV ZPĚV
Je hlína země měkká
a zmládla jarní lidskou hořkou krví.
Jeť doba má, já již jdu.
Já kráčím v městech, v polích prvý.
Jak před tisíci lety
jsem míru Bůh i kvasu bouřlivého
a símě rozhazuji,
v němž jednota a zárodek spí všeho.
A v témže rozhození
já símě lásky nové obnovuji
i rudou, jak svět starou vzpouru
současně nítím, živím, rozžehuji.
Tak mezi hlídači tu dvěma
tvůj zápas nikdy neustává,
člověče, v zem tvá vzrůstá noha
i láska tvá i tvoje sláva.
71
SLOKY O KRÁSNÉM DÍLE
Nám nikdy zklamání srdce k smrti neprotknulo
a chvíle nás nepotupila, dne špínou nás neuvlékla,
my času jsme neměli zříti na krev, z ran jež tekla,
už čekalo Slovo věčnosti, nitra se dílem tknulo.
Jsou pouště, tam stromů není ni květin, pták nesed v keř,
jsou chrámy, kde modlitba zapomíná se modlit: věř.
A každá nás vede cesta, kde člověka bolest vězní,
ta, jež i nás hrozila zlomit útěchy zbaveny, –
tu přátelskou rukou se dotkneš, tu ohněm zažehneš duši,
jen jediný úsměv probudí hudbu, jež roky nezní,
a jediné slovo blaženství, které se sotva tuší;
a to je, věčnosti Slovo, jež přenáší plameny
bratrské lásky, je vdechuje v pouště i v kameny.
Chcem dílem svým přemoci mrtvo, jež po hřbitovech chodí,
a k včerejšku člověka láká zpět hlasem ztišeným.
My pro zítřek pracujem dnes a souzeno-li nám padnout,
přec do věčna vpíšem svou krví pozdravy těm, kdož se rodí
z žen našich, s nimiž jsme snili o lidech vzkříšených.
72
BÁSNÍKOVI DNEŠKA
Těžko je pozdvihnout bídy kříž
nejupracovanějších, smutných.
Ty máš tak pěstěné nehty, ty sníš.
Dobrý básnílku,
revoluce je ti slovní hra,
sensací je ti krveprolití,
tobě je nemožno činem ubíti
k smrti co určeno, umírá.
Nad dobro lidí miluješ
pouze jen dobrácké svoje sny,
sobe sám stačíš si, honosný.
Za babským žvastem, horečkou valut,
výkazy bank a triumfy kopáčů,
za světem z milosti trpěným
pokyny spekulujících boháčů,
šouráš se teprve ty
se svým obdivovaným jazz-bandem;
všichni se smějí, jak jsi hloupý,
pouťovým brakem že každý tě koupí.
Za Darwinova silného jedince
kolektivní svět rodí sílu
v porodu těžkém.
A ty? jak had se svlékáš v chvilincechvilince,
talentek malý se do pestrých cupuješ dílůdílů,
abys pobavil
exotickými tanci
dobrodince zbohatlé, snoby k bídě hluché,
73
ale ne ony bratry, dělníky prostoduché,
čekající tvých prostých slov
jako božího daru k nejhubenějšímu žvanci.
Hraj si se svými vyumělkovanými světy;
boháč jich nepotřebuje, dělník jim nerozumí.
Za límce přitáhnem před soud viníky,
s hysterickými po revoluci výkřiky,
lenošně když tak udivovat umí
kavárnu pod kouřem modravým,
programem tuze křiklavým.
Třeba nám silného slova je daru.
Do boku Kristova prst svůj vložit.
Květinu novou růst vidět na suchopáru.
Živoucí vodou ducha ožít.
74
ČLOVĚK ZA MYŠLENKOU
Když vpřed se chystáš novou za myšlenkou,
že prospals umdlen staletí,
vycházíš, dní se pod jitřenkou,
tvé tělo jeden zpěv je, napětí.
Tvá myšlenka je nesmlouvavá,
vyšlehne rovně, vyrazí co meč,
zpět neuhne se, tak je dravá,
a nedbá, co vše zkosí její seč.
V hledání boha pobils lidilidi,
od věků dlouhých do věků
teď zas je zabíjíš, než duch tvůj světlo vidí,
než probiješ se k člověku.
75
NEDŮVĚRA
Když noví se lide zjeví,
zas věříš: tvůj změní se zor.
Snad nebudou sny jen a zjevy,
jež v nedůvěřivé duše
zasejí zklamání, vzdor.
A věříš chvíli, jen chvíli
a poznáš brzy svůj klam,
tvůj sen se rozplynul, obláček bílý.
Neb šťastný jsi tenkrát, když nemáš nic,
a silný jen, když jsi sám.
Když zlo se staré zas hne
a s života hmotou se rvem,
snů splnění k výši nás nezdvihne,
je líp nám, když mají jen o čem sníti
naděje dnem a večerem.
76
SLOKY O BEZNÁROČNÝCH
O mnohých nevíš, že žijí, až smrt je přijde zkosit,
neslyšel jsi jich zaplakat, klnout ani prosit,
štěstí někomu ukrást, neb žalost do domu nosit.
Dlouho pak nevíš, že zemřeli, až je doba vzkřísí
v jejich dětech, skrytého žití hrdinské rysy
s modlitbami lidí a s novými ději smísí.
77
PÍSEŇ Z TOHOTO SVĚTA
Smutná je víra egoistova,
myslí-li na svou jen spásu.
Zaniknou nevěřícího slova
marností hluchých klasů.
V zmatku, v té sobecké, kruté řeži
zaniká hlas můj i tvůj.
Mezi dušemi propasti leží.
Prorvi se tmou a se probojuj!
Člověče, i ty, jenž přes mrtvoly
kráčíš k nebeské bráně,
přes lásky staré, naděje, boly,
bojovné církve jenž krvavíš zbraně,
i ty, nevěrče, cyniku starý,
jehož se rozléhá smích
po pevné zemi, zvučný a jarý,
všemu, co děje se v nebesích –
rád bych se dočkal o kuropění,
k jedné jak dojdete metě,
rád bych si počkal na spasení
všech vás na tomto světě.
78
BALADA HORSKÁ
Jen jeden zhýčkán, bohatý
vylétne z chladných hor,
ten, na nějž celý život svůj
se shrbený dřel tvor
a stavů věčně žalující rozhovor.
Ten jeden od svých dětských let
křtěn vzduchem ciziny
stává se lidu tribunem,
odlišný, jediný, –
ostatní jsou jen horská klec, v své jatá vidiny.
Ostatní drobných políček
jsou nízká úroda,
nepřebraného máku hrst,
jejž třídí náhoda,
svou tvrdou pravicí nejchudší jsou z národa.
To hor je trpké ovoce,
jež dlouho nezraje,
tu prapor ducha usíná,
odbojně nevlaje,
neb život těžký je, zem horská přísná je.
79
A mezi slavným jedincem
a množstvím bez jména
je celá propast životů
vyžitých, jinak stvořená
a mnohdy ani travička tam nevypučí zelená.
80
JE KAŽDÝ DNEŠEK TĚL I DUŠÍ MYTHEM
Je každý dnešek těl i duší mythem,
neb s každým dneškem na boj těžký jdeš.
Snad před západem slunce dobudeš,
zač modlil jsi se vroucně v přání skrytém.
Tak na svém místě stůj. Buď dobrý dnes.
Dej ruku dnes a dej svou celou duši.
A neříkej:
Dnes chladnu chladem dnešních srdcí, věz,
však zítra do žáru se rozhořím.
Tvrdý jsem kámen dnes,
ale zítra se pokořím.
Bud' na místě dnes a dnes ruku dej,
je dnešek brána a tisíce rukou na ni buší,
v tisíce radostí, žalů snad skončí jiných setkání,
a v tisíce smrtí se před ní vykuklí nemocí.
Dnes na svém místě a ve střehu stůj,
dnes tomu lásky slůvkem jedním
lze v poslední vteřině pomoci,
kdo víru již ztratil v život svůj.
Dnes, vyřkneš-li, dnes ať k noci bdíš,
snad někoho utěšíš, ještě bolest mu ulehčíš.
81
ZLOBY A NENÁVISTI
Zloby a nenávisti, vězněné v temnu v duši
jsou jak trestanci po vazbě dlouhé, když milost tuší.
Roky co mučilo, dávno zlem přestalo býti,
ale okna věznice s trestanci do tmy svítí,
Z oken zří podoby ne už těch, trest svůj již přestáli,
ale těch, kteří se k novému životu chystali.
Nejsou to zloby už, nenávisti, uštvané bídou,
Utrpení je změnilo v lásku. Tak na svět vyjdou.
Vykoupené vyjdou, že trest svůj si odpykaly,
za vše, čím vinu kdy krví vražd svojich postříkaly.
Utrpení je kovář hrozný, jenž srdce tavítaví,
aby je překul v chvíli, když bída je v plameni žhaví.
Kam teď půjdete, srdce jichž překuto, v jakou zem?
Na místa, kde jsme zabili, křísit jdem.
82
KRVAVÁ KRŮPĚJKA ŠTĚSTÍ
Již mého srdce jízda
projela celý svět všudy.
Tu rozvrácená hnízda,
tu rozmetané údy,
a u stráži noh
tu mokvá krví dlažba,
nad mrtvol stoh
se tyčí pušek pažba.
Tu často teď nevěděli,
zda pohřbili revoluci,
či před revolucí je-li,
jen po štěstí žhavě prudcí, –
a pro štěstí rodili
a pro štěstí vraždili.
Zamlklí, smutkem němí
je hledali mimo sebe,
nějakou neznámou zemi,
nějaké neznámé nebe.
Jen málo kdo v sobě je hledal
i na skalách, nad propastmi
svých duší, kde štěrk se ssedal
jich těžkých pochodů strastmi.
83
Já šel a šel a nedal
se mýlit ničím a hledal.
Tam někde vysoko kvítí
co krůpějka krvavá svítí,
to na skále v duši mé roste
květina drobného štěstí.
Mé ruce, za ni proste,
a jděte ji utrhnout, snésti!
84
SNŮ MNOHO A MÁLO ČINŮ
Snů mnoho a málo činů,
sta květů a plodů málo
a splněných málo slibů,
za které se umíralo.
Zač před sty a tisíci lety
troufalá společnost mřela,
sny vyvolat umí zas, jitřit,
však neumí stvořit jim těla.
Jen pomalu dnešek tvoří,
ten dělník se srdcem lidským,
a všecko je daleko za snem
tím obřím, kyklopickým.
85
OPAKUJÍCÍ SE ZLO
Co nesmířených zlob se v domov
zas znovu navrací!
V ty chvíle víra v novou lásku
krvácí, krvácí.
A kámen zas a zlato
z dob králů egyptských
je lidským jhem, nás děsí
táž bolest, vzdorů smích.
Zas k srdci sedá srdce
bez lásky, účasti.
A mezi plemeny ční hlubší
a větší propasti.
Spiklenci zas se rojí
z ohrad a barikád.
Být mocí zašlou, pokořenou,
se nechce uvykat.
86
PO VZKŘÍŠENÍ HROBU ZTRNULOST
Tím pobouřena
jsou srdce: po snu přísná skutečnost
že srdce klamává, nechává otevřena,
že po Betlému dá ti Golgatu
a po vzkříšení hrobu ztrnulost.
Tak žiješ mnohá
svá vzkříšení. Však vždy ti zbývá hrob,
po Nanebevstoupení nezřít boha,
jen květy vadnoucí, prchavé kadidlo
a prázdnota v té hloubce pěti stop.
A srdce ví to:
zas přijdou vzkříšení, však také hrobů tíž
tě doprovodí, a to vše, co bylo žito
životem otroků, se vrátí též,
a že jsi vzkříšen, někdy neporozumíš.
87
MÍR
Kde vadlo co, vzpučí zas zelení prostou.
Když pohřbeny naděje, nové zas vzrostou.
Ti žijící v tísnivých příbytcích
i podzemní pohřbená matek pýcha,
jež nezemřela, že žije a dýchá,
v jich vzpomínkách a polibcích
těm rozdávaných, kdož tady zbyli,
ti všichni po míru prudce touží:
mír o činu mluví k těm živým, kdož nově zatoužili,
a mrtvým je snem, jenž do věčna se dlouží.
Ty živý, se míru neboj. V něm nebudeš hnít,
a nesložíš ruce v klínu.
Ty nalezneš prameny lásky a budeš z nich pít
a píti dáš jiným, dáš ovoce uzrálé v slunci a stínu:
neb rozdáš své duše vybojovaný klid.
I v míru však budeš mít duši.
A duše je jako loď v moři, a mnohdy bez kormidelníka
i bouře tu vzejde, jež běsní a hýká,
tvůj kompas tě oklame, zanikne toužený břeh,
to nepředvídané přijde, co sotva dnes tuší
tvých vypočítaných osudů běh.
I v míru horký den nepokojů
neumdlí, o život sečí a bojů,
když proti tobě vyvstává
88
starostí černých hradba, ta řada
bolestí z pouhých lidských zel,
o nichž jsi včera nevěděl,
a jež se přes noc narodí
v tvém hnízdě, až duše se obává,
jich útoky kterak klesá a padá,
zda v zániku jde, či se obrodí?
Své já jak zapřeš, už rozdáš mír,
ať za bouře, klidu, v každé života částce.
On práce tvá, tisíců bude, popud a vír
a naučí tebe lidštější lásce.
89
POSLOVÉ BOŽSTVÍ
Jsme daleko ještě člověk od člověka,
kdo zakoupit si může duše a těla i světa půl,
i tebe si jednou koupí,
tvůj ochočí krok, tvé záměry zleká
a starosti o zítřek spánek ti zloupí
v příbytku chudém, kde prázdný tvůj stojí stůl.
Je oheň však, bouře, jsou blesky tuch –
z nich rodí se Bůh.
Bůh starý v nás nezemřel dosud
a nový se nezrodil,
jít hledat ho, věčný náš osud
v neznámých končin díl.
Jsou v našich duších nepřekonané mety,
jsou mlhavé, kroužící ohnivé světy,
v nich božství se rozžíhá jas.
A každý muž, o píď jenž myšlenkou hnul,
kdo oheň duší do duší porozdul
a každá žena, jež v bolestech porodila,
je poslem božím, je bohem zvolena,
dál o pokolení rozepnout ramena,
a člověka člověku přiblížit,
by mohl žít, líp mohl žít, líp mohl žít.
90
SNÉST NA ZEM KRÁLOVSTVÍ
JSME CHTĚLI BOŽÍ
Snést na zem království jsme chtěli boží.
Dnes chtěli jsme je mít. Ne později.
A zatím jsme se zprobodali noži
a vykrádat se dali zloději.
Nám nad zardoušenými růže voní.
A je to štěstí? Jiných za bolest?
I nad znásilněnými mír se skloní.
Leč jaké boží království to jest?
Když světly jeho hřbitov pouze vzeplá,
úsměvy andělskými, barvami
jichž dávno zasáhla krev, dřív mstivě teplá,
když božím královstvím ta vřava lidská
už mlčí kříži, květy, travami,
komuna věčná, slavná, harmonická... ?
91
HLEDÁNI BOHA
Dnes klidno je, ticho je, naslouchej,
co z města šedého zdiva
se ozývá, co v něm zpívá,
a skrytě co bouří, co posmívá se,
co vroucího a co je živého v hlase,
a čím už v minulo přešel děj.
Co bezy kvetou modrou vůní,
je udiven jimi každý kout,
co z ostrovů, nábřeží, laviček
a se strání, sadů zeleně syté
i dole tam z bystrých lodiček,
jež brázdí pokojný proud,
hned bezy neb akáty ucítíte,
vzduch jenom jiskří, je provoněn
tou vůní každý pohyb žen.
Stín každého kolem jdoucího chodce
běh dětí, když ve hře se rozštěbetají,
let ptáků, navyklých na cestách krotce
se družit, když paprsky zažehají:
v tom všem spí dech města unaven.
Leč pozoruj déle,
a uslyšíš: mlýn jak boží mele
z těch starých bolů a nadějí
i radostí za těsto pro chléb nový –
tam z kamenných domů v té návěji
92
vadnoucích květů
se zkoušené lidství rodí
a volá po novém světu
a po člověkovi.
Toť mnohohlasý, splývavý sbor,
jej nevidné ruce řídí,
tisíce zájmů tisíců lidí,
ten hluboký, harmonický chor
i neharmonických a protivných cílů:
Velekněz k starému bohu se modlí
uprostřed ovcí pokorných,
zde množství se valí, by káceli modly
a za pílí tam a prací a ziskem
v továren masivu blízkém
kdos nemluví, jenom jedná tich.
Tam v nejužší jakési obci
čachrují se svým já sobci:
O dekorativních exotiků,
kdes mimo život výkřiky!
Kdes vulkánů výstřiky
až do krve zedraných srdcí,
jež lásku a žárlivost erotiků
nemohou svrci.
A tam, hle, za mrtvé, za živé krev
společných zástupů kuje
budoucí lásky kovový zpěv
a rány všech obnažuje.
93
Tu buřiči, zaklínající věky,
jež za věky jdou se mstít,
svůj svolávají a řadí si lid.
Vpřed! Za bubny! Vzpourou se vyřítit!
Jít, paličkou smrti rachotit
vždy ráz a ráz a ráz,
i krve se neštítit prolít řeky,
dnes, zítra, zas a zas,
neb lásky každé přísný soud:
že bez trestu není
ni smíru vykoupení –
a světem že jinak nelze hnout.
V to mesiánských hlasů
těch smírných srdcí slyšte
zpěv zníti ze všech stran:
tam nad věznicemi všemi
a nad všemi nemocnicemi
a nad obydlími trpitelů
ze smutků tolika ran.
A takové napětí dvojí
i lásek i nenávistí
v té síle přerozující vůle,
v tom zápase, světů je dvou,
že umíš-li čísti,
i kletba, i modlitba
se v konečný souzvuk pojí
a zástupů nových se stává myšlenkou
svou vykupitelskou čistotou svítí
a aspoň zásliby snů
94
tu krášlí a naplňuje žití
v klopotné tíži dnů,
a výše si vyzdvihuje zem
v svém putování za člověkem,
jenž hledá boha.
95
SLOKY O SPRAVEDLNOSTI
K nám ještě s mírem štěstí nevniklo do všech míst,
když nezažehnaná bída tu může těla jíst
a duše užírati a k závisti mučit,
a nová nepřátelství smýšlet a hlásat a učit.
Zlo jedno zabito, strašné strašidlo historické.
Ted' druhé se zjevuje: nevyplněné dobro lidské.
Tam příšera vížkatá, ježatá
kdes nad lesy ponuré Konopiště mizí.
Tu nedochoval ti osud krále na kata,
jenž, obmezenec pyšný a cizí,
byl dobře zabit, by nemohl tebe zabíjeti,
by v hrobce kapucínské k mlčení musil stleti.
Leč druhé zlo živé je, my rozprášeni
my o duše okradeni válčením, zmrzačení,
dřív nedojdem míru, krev nedovolá se prolitá,
dokud my neuvěříme, že spravedlnost tu stojí
tak nevyvratitelně, že není zabita,
že každému naplní mísu a každý že může přitisknout
tu zmořenou hlavu svoji
k pevnému koutu svému a na něm si vydychnout.
96
TVŮRČÍ NEKLID
Bezradná láska lidská
kdy srovná, kdy rozdělí?
Kdy velká dost bude mi klícka,
den všední nedělí?
Je všecko jen příměr a zdání,
je všecko dým a zmar.
Jen tvůrčím co neklidem raní,
to duším je božský dar.
Co lidská srovná ruka,
je zas jen žalné štěstí. –
Zas mnohé srdce puká
pod přimáčknutou pěstí.
97
ČLOVĚKŮV PLÁČ
A zaslech' jsem: jak člověk plakal z hloubky duše,
že pyšný, zděděný mu zavraždili sen.
A dokud sám zas nezavraždí, roky hluše
mu bez odvety minou, padne pokosen.
Tak myslil člověk ubohý a lítostivý
a po výbojích smutný, hanbou ze svých ztrát,
byl stejně krutý jako dřív, byl škůdník lstivý,
jenž nikdy bratrsky nedoved milovat.
A člověk zločinný, vyhnanec starý z ráje,
nesmířen s osudem, ten nezapomene.
Vždy na rány, jež oplatit má, vzpomínaje,
jde mírem ozbrojen a v srdci má své: ne.
Je příliš lživá skutečnost, jež oklamala,
a člověk nezrodí se, jak jej, duše, sníš,
je zákrsek, jejž zříš, msty zlobná stvůra malá,
s přísahou: nevzrosteš, dokud se nepomstíš.
Když sny tvé vražděny, ty lehce budeš vraždit,
neb zaslepený nerozliší sen a skutečnost,
a zavražděný sen ty budeš těly dláždit,
a krví smývat zklamání svých hořkou zlost.
K svým starým zločinům ty navrátíš se znovu,
a v boha bez víry dík vznesou rtové tví,
98
ty zbavíš domova toužící po domovu,
a po bratrovraždách své smýšlíš bratrství.
Já bojím se, že nedorost jsi opět k bohu,
žes otců pouhý krutý napodobitel.
A ve mstách stejný, že zas vlečeš pouští nohu
a že zas vraždíš tam, kde jít měl spasitel.
99
ZNOVUZROZENÍ
Slunno a usměvavo je po těžkých dnech
na zaslíbených obětních darech zkázy,
na vyvřelých ostrovech.
Denně se otřásají ve chvíli nečekanou,
denně hrůza číhá a odhodlaná smrt
prodírá se i zamčenou branou.
Slunno a ticho je v srdci mém.
Navyk' jsem z pobořených útulků
zachránit se s nejmenším hořem,
maličký domek zas zroubit
za větrnou skálou, za rozbouřeným mořem,
v každý den znovu,
v každý čas, ať jarní je rovnodennost,
anebo zimní slunovrat.
Úzkou stezkou se dovedu prodírat.
Na výšinu větrnou, kde lidský obhlížím rod,
abych zřel zázrak, že ti, kdož zbyli živi,
rukama objímají svět,
živly rozmetaná svá mraveniska
staví zas, pustinou život že výská,
v pokorném čekání na první strom, až zesílí, zkvete,
první až zardí se zase plod.
Chvíle za chvílí, za roky rok...
Člověk je věčný. Vždyť za samým bohem
v nekonečno se vydal jeho krok.
100
ROZSÉVAČ LIDSTVÍ
To takové jaro by musilo být,
by vyrylo brázdy celého světa,
by dovedlo z mízy, kterou roní
všech lásku ke všem probudit,
květiny, které sladčeji voní,
ta oblaka, která bystřeji plují,
ty vlny, jež stříbrněj světélkují.
To všecko v srdcích by musilo zvučet,
co neznělo ještě v písni žádné,
ni v pozemské lásce pomíjející,
co v národu žádném nemohlo pučet,
když jedinců jepičí lásky v něm chladné
nebyly láskou srdcí všech
a rukou, svět pevně spínající.
To jaro by musilo semena klást,
dnů šťastných dobrý rozsévač,
všech pracovníků vyznavač,
jenž všem dá lásku a všem dá vlast
a všem dá krb i oheň a sůl,
a všem dá chléb a k němu nůž,
lavici k odpočinku a stůl,
kout, v němž si rozumí žena i muž,
když dětí svých ručkama malýma
si sbližuje svět a jej objímá.
101
To jaro váhá a nevstanenevstane,
dokud se jitru v blednutí hvězd
nerozdní, den kdy zralý jest
k díkůčinění,
i dokud se člověk nestane
všech národů zvonem, v jediný hlas,
jedinou modlitbou společnou
nespojí vzdálené světy,
i lidství k obětí bratrské
nevzkřísí v nás.
102
TŘI SOUHVĚZDÍ SMRTI
Když náměstí světly planou,
ten, kdo má domov, ten všude uslyší hudbu hrát,
ten může si vybrat přátele, z mísy hluboko brát,
ten může si odvésti na lože ženu milovanou
a každý den dobrým být může a dobro rozdávat.
Ten někdo však, bezejmenný,
kdo nemá hlavu kam položit,
a koho žena s dítětem po boku tíží nad kameny,
že naděje pomalu, ale jistě umírají,
když od Ananiáše ho ke Kaifášovi posílají
a kříž svůj tuší, jak na smrt ten souzený Svatý Žid,
tu bez příbytku a bez práce, s hladem v břiše
se plížejí v pokoutní ulici lidské stíny tiše,
a jsou to ta smrti tři souhvězdí,
jež vedou je podél domů a plotů až ke hřbitovní zdi.
103
JÁ NEMOHU TI JEŠTĚ, BRATŘE, ŘÍCI
Já nemohu ti ještě „bratře“ říci.
Penězi daleko tě držím od těla.
Tvou píli a tvou celou úrodu,
tvou mohu skončit svobodu
a v sklepní díře s tmavou okenicí
tě celý život věznit docela.
Já les, jejž dýcháš, vykácím,
s tisíci jiných tebe nacpu v mrakodrapy.
V budovy kouře dálky zobracím.
Ohluším sluch tvůj vřavou překupníků.
Paláce bank, toť chrámy mojí mapy,
v nichž milionářských svět modloslužebníků.
Já nemohu tě bratrem nazývat –
neb dal jsem brousit meče, líti děla,
a musil jsem se písni míru smát:
vždyť ženy rodí zas, vždyť sílí mužů těla.
Penězům mojím narůstaly ruce
jen tenkrát, v buben válečná když píseň hřměla,
neb nový řád když na svých šibenicích
si pověsila revoluce.
104
ZÁSTUPY V RUKOU OSUDU
Země s dary svými se zachvěla v hlubokosti,
pro každého je měla, však nemohla každému dát.
Bohatá tolik, leč někdo si odvléká více než dosti,
ale někdo se o ně rve marně a trpí hlad.
Neklidně vlní se zástup jak před ohromným děním,
je jak oceán, jehož vlny se mohou vzdout –
všecko, co nese na svých bedrech, je před spasením,
nebo před zánikem, – kdo, kdo jím dovede hnout?
Zástup, bude-li nástrojem tvůrce a pracovníka,
k jeho snu podobna zem se mu prostře u nohou,
stane-li se však v ruce vraha a násilníka
mečem taseným, peklem ji učiní, ubohou.
105
VÍRA ŽEBRÁKŮ
Žebráci, ať už jsou na cár rozbití,
děravé lodi před potopením
hroutí se na bok, leč s tuláckou vírou
se vydávají dálkou nekonečnou a širou
a přece se doklopýtají někam.
Jim deště vypláchnou palčivost ran.
A nepřítele z větrů všech světových stran
lze vytušit, číhá-li na rozcestí.
Vždy zákon a psi se vyřítí nějací,
i vrata se přirazí, skřípne klíč.
A hladové neštěstí, vynořivší se žebráci
dál od vrat jedněch se ke druhým potácí.
Je těžko před nocí najít zakouřenou díru,
i ráno vyžebrat z dobrých rukou novou víru
a ze zlých setřásti rány výhružné hole,
šouravě a napolo v kleče,
jít dál, zas procházet nespočítané vsi a pole,
děravá na boku loď
v dnu pustém moři, již osud potácí,
a přece dál vleče a vleče.
106
NA PŘECHODU
Rozházené to předměstské křídlo,
doupě, jež dosud se nestele.
Se stráně v řece se domků sto shlídlo,
v zahrádkách nahé jsou, veselé.
Z pomalovaných zdí čiší k střechám
strakatá reklama z plakátů.
Vlak si tu kouřem odfouk: spěchám.
Veselost syrová zívá tu.
V zahrádkách domky černají,
dvorečky, altánů zšedlé stříšky.
Signály dráhy se zvedají
a zas klesají se své výšky.
Drobné dál vily buržoů jsou,
garáže, kolny, stáje a sklepy.
Linie políček s tenisovou hrou,
jakéhos parku nárys velkolepý,
A přece si synové zhnusili
příbytky otců, dobrodějů.
Budoucnost jinou si vkreslili
v plující oblaka zítřejších dějů.
107
Nesmírný blok přec prázdný je, čeká
na důvtip geniů, na práci.
Energie tu rozbitá těká,
k otcům ni k synům se nevrací.
Rozkol a nedůvěra číhá
v rozcestí mezi otci a syny.
Revoluční svůj odboj zdvihá
na lidství pohled a na svět jiný.
108
V BOJ
Kam bouříte? Já ptal se jich, když přišli pro mne.
Jdem zbíjet starý svět, pijavky, kořistníky.
Zas rozmnožili se a zas jsou násilníkynásilníky,
zas požírají červy pokorné a skromné.
Jak před lety jdu v boj. Však vím, je člověk bídný,
mně líto zabít ty, kdož znovu vstanou živí,
z nich každý hloupý, kořistník a loupeživý
z nich každý zrodí se zas příliš zdráv a klidný.
Jich pokrm budou červi pokorní a tiší.
Neb slovo nezabijí dnes. A meč je podlý.
Když zabije, zas násilníci, bozi, modly
se z kovu vytýčí až do neznámých výší.
Je třeba zbíjet v pochodu vše podlé, mrší,
otrávit slova, tasit meč, v dál upřít oči,
a na brusu svůj držet meč, jímž mládež točí,
jen ten zvuk poděsí, jak jiskry do tmy srší.
109
NOVÉ ZRODY
Tady v těch domech kolébky stály,
těch, k nimž světové písně už zalehaly
o nové lásce, jež spojí všecka srdce i ruce.
Odtud vyjdou
dobývati svět láskou ti, kdož prudce
zatouží po zbratření a po poznání všeho,
duše když svět ještě dělí zlatem nebo bídou,
aby se zúčastnili dění zázračného.
Ti, kdož tu zbudou zas, vtlačí se v kout
čtyř svých stěn a uváznou navždy svými těly,
zvyknou si na drsnou příchut země, na dobrodružnou pout
nikdy se neodváží za těmi dobyvateli.
Ale svým dětem
řeknou zas o odvážných těch, o zmizelých,
a ti, když odervou se a pustí se také světem
v pochodech nekonečných, v plavbách smělých,
z nových svých výbojů, z nových svých sídel a z nového štěstí
pošlou svých vzkazů holubice.
aA zelené ratolesti.
110
ZTROSKOTANÉ SODOMY
Dřív starozákonný a přísný trestal Bůh,
Teď člověk, epigon, zlých běsů pán a druh
jde hříchy lidské mstít, zla sídla ztroskotat
a gestem titanským blažených tvořit řád.
Viz dávné kultury hynoucí Sodomu.
Smrt s kulomety kráčeti dům od domu
a kata v šatě krví příliš zarudlém
stát na stolici soudné nad dobrem i zlem.
Hrůz divy zmatek město z kořen vyvrací;
co měl kdo, opustil, ne vítěz nad prací,
zmlk' stroj a vlak vrost do trav pouště nádraží,
je stádem ovcí dav a v děsu rozráží
si hlavy na barikádách, než prchne z rodných měst,
kde hrdost zneuctěna, starodávná čest.
Vyhaslo pod kotly a v krbech domovů
dětem se ztrácí matka k hrobu otcovu.
Neb otci postříleni, z vlasti vyhnáni,
se znameními smrti pozavíráni.
Pohůnci katů vlekou starce učené
a k bránám zavedou, z nichž hlad je vyžene.
Šaškové z cirkusů, dřív, než se dolíčí,
prchají, od katafalků pohřební nosiči,
a mrtvoly, spuštěné přes tvář šlojíře,
jdou strašit řadou v loužích krve k nevíře.
111
A čas byl přesunů a strašných znamení,
kdy zlato boháčů hořelo v plameni.
Byl rozdílení čas. Co boháč utrácí,
dnes nepracující si dělí žebráci.
A strojů rozbitých ať kola rezaví,
ať o vítězství nové mocí vypráví,
co v domech zavření tam u svých pokladů
dědici Harpagonů mají poraduporadu,
než budou vyhnáni v dny apokalypsy
a poníženi pod sluhy a jejich psy.
A čas je přesunů a strašných znamení,
kdy jmění boháčů hořelo v plameni,
čas, v hrozné výzbroji dělníků armády,
kdy v svět se chystali, ve smrti zahrady,
prach kosil bezdýmný a plynů mámil jed,
neb třeba položit je k nohám celý svět
to pro den slunce východu, jenž ve snu tkví
a pro zabití dneška jménem bratrství.
112
KARYATIDA
Město v pahorky vězněné, zadušené kouři!
Nesmírné, kamenné tělo, v němž vír života bouří,
železnými pouty drah svázáno pevně a jistě,
k sestárlé Evropě křičící: Va banque,
va banque, va banque, krutě a rozmařile!
Pletichářko ty, výbušných vášní orientu
za okcidentu světly pokulhávající,
v hadrech svých a kmentu
se utápějící,
k jaké světové metě kráčíš,
čí světla, čí ztráty značíš?
O Karyatido, čí otročí koule vláčíš?
Železnými pouty drah svázáno pevně a jistě
k bokům Evropy, křičící: Va banque rozmařile,
lenivě rostoucí Meduso, měnivá každé chvíle,
lačná svá ramena zapouštíš, i v jednom splétáš místě,
milion bytostí hltáš, na tvých by pily ňadrech...
Zrním všech národů krmeno, žravější nad Dravce-ptáka,
napájeno, všem na odiv hýčkáno, vystavováno,
v královském hermelínu a v nejžalostnějších hadrech
proletáře až po žebráka,
ano, ano, ó ano,
přesycené i hladové, v pyšné i bázlivé směsi
klnoucí, pobožnůstkářské, reptající a mlčící,
113
drzé i sprosté, tu ze světel do tmy se krčící
k periferiím kdesi...
Tisícové sem přišli. Svála je síla mládí
plamenem života vzhořet, spěchat krokem, jenž pádí...
Tisícové sem přišli, však spokojeně jen mříti,
ve vodách kalných lovit, ke sklonku života hníti,
z vykradených těl, duší mámit miliony,
za ziskem zisk jen sklízet a hromadit...
Tisícové sem přišli, jak naivní stříbrné zvony,
života touhou zazvučet, sluncem když napojen
do dálek opilý a svítivý mizí den,
aby pak popukaly a shroutily se v své stony...
Tisícové tu svazky se sblížili, kroky tisíců zkřížili,
rodům svojim se zcizili,
aby tu nějakým činem vzrostli a jím se vyžili,
jako včely,
které své žihadlo v posledním útoku vbodly a mřely...
Pekelný kotel to racraç a smyslů, a mohl’s v něm viděti,
křesťanská láje líná jak pilnými schytána židy.
Ale nepozorovala nikdy své veselé zajetí,
své bezcharakternosti cáry a kompromisní bídy...
Továrny chrlily štůčky suken, krabice luxu a hraček,
flakony voňavek, falešných perel a šperků.
Ulice zpívaly refrény veselých odrhovaček,
a ty jsi záhy z nich poznal synka zpívat a dcerku...
Dialekty Rakouska mluvil ten veselý Bábel,
strojů jej poháněl démon a dochvilný vydřiduch ďábel.
114
Všichni tu veselili se, do nocí pracovali,
drobných dnů o čest hráli, divoce, divoce rvali
chléb svůj z dne plamenné peci,
kde plameny
se choulily tisíci rameny,
jej vytahovali horký ještě
z té pekárny boží,
a z potů svých deště
si lehali znaveni radostně do svých loží...
Všichni tu pracovali, i žebráci,
mrzáci, lupiči, přetvářek herci rvavými boxy,
renegáti úskoční, sebevědomí Faiáci,
šplhaví nadutci, od prospěchu jichž k prospěchu potácí
život se mezi paradoxy,
chudí radostí vnitřní neb pomluvou přerůstali
světnic svých obzůrek špinavý, zakouřený a malý,
o bytí, nebytí hráli...
Karier rozkošníci
tančili život svůj na parketách a znící,
nepočítaný kov z kapes nám kradli,
větrům jej házeli v jícen.
Všecko si koupili na den, lásku žen, občanů přízeň,
život jich požárem rozkoší každodenně byl vznícen,
aby ni před smrtí nemohl ukojit věčnou jich žízeň...
Milionáři spřáhali tahouny k Vědě a otěže
třímali vynálezů a řídili dálné jich lety,
přes vrcholy Alp, kde urvané tiskli protěže
na rozradostnělé rety.
115
Průplavem Panamy vzdálené světy si zajali, bližší,
podmořským kabelem v střemhlavém vteřiny blesku,
spekulací svých na mžik uměli krátit si stezku.
Do válek vyšívali hordy, dmýchali ve msty říší.
Zběsile vrhali tíží svých ztrát neb již tušených zisků,
na vah dějinných houpavou, šílenou krvavou misku.
Našli vždy k rozkoši mocných i k boží větší chvále
uctívače své, církev, i diplomaty, i krále...
Přesměšný, moderní šašek, zakrslík-parlament řehtal
směšný děj rolničkou svojí.
Byl jim jen hračkou naivních dětí a k smíchu je lechtal
zdáním svých svobod, jak vratce tu stojí
v pometternichovském, děravém kroji...
Zalovili – a po všech končinách zatáhli trusty,
tisícerými jak nechali zlato své mluviti ústy,
moři a světy se plavíce, nejzazších končin dálí,
va banque jak zlatem svým hráli...
Za utracené životy dělníků kultury z vděku
stavěli Pantheony. Mrtvolám odvážných reků
vojáků, potápěčů a orlích do oblak letců,
zákopníkům vědy, moderním bratrům světců
mohyly nebetyčné
nad hekatombami ve válce padlých zdvihli těl.
Panychidy se modlili okázalé a ryčné
k odvaze milenců Proměny věcné a ustavičné,
medaliony si lili z jich krví rezavých děl...
Drobných však lidí Bábel žil průměr svůj bodře a vesele
svátky své světil a útulné světil neděle
116
zdobně a buržoasně,
utápěn, podplácen, srozuměn,
v blahobytné se utápěl lázně
obchodů, zisků i lákavých směn...
Ženy rodily plodně a měly lokty bílé,
po ničem nezatoužily – jak scholastikové pěli –
tradiční domácnosti a děti krásné a čilé,
otců svých věrné vždy podoby, zdroj i zvyky jich měli...
Jenom drobný a z českých hor hladem vyšívaný lid
vytrpěl v Bábelu faiácký pych a posměšný klid,
a než se mohl s ním pobratřit,
karrikaturou národa stal se i potupou nás,
po desetiletích se smýval jeho kov a has,
s Bábelem přinucen splývat a řítit se v neznámo s ním,
s jeho velikášstvím i prodejností i zpupným šílením...
117
OPUŠTĚNÉ BOJIŠTĚ
To troska chrámu, věže hory na sklonu,
to opuštěná zvonice je bez zvonů.
Kol hřbitov slehlý bez křížů a beze zdí
v úpalu slunce za dnů, v chladu souhvězdí.
Zbujela chamraď křů a mechů, lopuch, trav,
oblékla zbytek trosek v zelený svůj háv.
Když Bůh a člověk nemoh vyrůstat už z dní,
v úderu střet se, v smršti katastrofy poslední.
Tu buřičský a titanský se vzepial duch,
když blahobytným zdál se nadržovat Bůh.
Pak dlouho krví kvetly zdi, a dodnes krev
zpívala titanský svůj zpěv.
Teď nezřít božských stop. Nepotkáš člověka.
Samota pouští šumí. Čas jen odtéká.
118
MALÉ BALADY
[119]
PÍSEŇ O TULÁKOVI
Já tuláka z díry syslí zřel vstávat,
jed vyžunk' a uchopil hůl,
byl senem a slámou a jetelem zavát,
a sotva že oči si povymnul,
stál pod oblohou, kde skřivani pěli,
šel cestou, kde stromy mu rozuměly,
A v kapse mít haléř nemusil, věru.
Neb Pánbůh se o něho staral den celý,
od rána až k poledni, ku večeru.
Leč výšek a dálek se nasytiv,
už na jiný útulný myslí div,
neb k noci má nejraděj' syslí díru.
Ten, na širou jenž si zvyk oblohu
a na hvězdy, když se vyrojí,
už za chůze přemýšlí o Bohu:
Tož na nocleh v teplém chlévě myslí,
kde s každou se dírou spokojí.
Tak obrovský je svět,
tak dlouhá je cesta,
tak nepřehledné jsou vsi a lesy
snad do tisíců let;
a pod kouři kdesi
tak nezbadatelná jsou města!
A v život volný ta silná víra!
Svět v nekonečno se otevírá,
121
že k spánku tuláka stačí
i nejmenší syslí díra.
A třebas kámen, jenž pod hlavou tlačí.
122
JARNÍ ROZHOVOR
„To nebe se směje
jak boží dítě.
A slunce hřeje,
pojď, uzdraví tě.“
„„Má ruka od pilné práce
se nemůže hnouti.
Však oko zří na zahrádce
již kočičky v proutí.
A na záhoncích
narcisy voní,
a v modrých zvoncích
smích důvěrný zvoní.““
„Pojď, vyjdem již z jitra
ulicí Chudou,
kdo ví, zda tak zítra
hřát louky budou.“
„„Ne, vyšla bych z rána
a s tebou se smála,
leč večer rozčarována
bych zaplakala.““
123
„Pojď v luka vít věnce,
ať chvíli se pomilují,
než se mi tvé bílé ruce
upracují.“
„„Jak můžeš jásat,
nakrmit máš-li
své všecky, kdož nemohou na sad
a hladem by zašli?““
124
PRVNÍ ČTENÁŘI
Dědek, jenž čte a neumírá
v předlouhé opuštěnosti své,
zpod brejlí živá jak intrika zírá,
kluky mnohé si k sobě zve.
Dedek s koťaty líhá i ve dne,
srostl už s nimi doslova.
Princezna Alaska říkal jedné,
druhé Hraběnka z Trsova.
Dědek se po světnicí šantrá,
bylo mu devadesát let.
Kluci mu říkali Pančatantra,
celý den ležel a celý den čet.
Pančatantra proto, že pouze
mravnou tu knihu nám do ruky dal,
aby nás nezkazil, v krásné touze
z jejího smyslu nás zpovídal.
Kolem lůžka mel sešitů stohy,
byli to „Pařížští daviči“,
s obrazy, tmou jak plíží se nohy,
provaz jak v smyčku se nalíčí.
125
„RokamboIo“ to ve vězení,
hory srovnaných sešitů,
hory sešitů k závidění,
na stole, ve skříni úkrytu.
Měl tam knížečky Landfrassovy,
tištěné ještě švabachem,
název „Rytíře Brendy duch“ poví,
jakým k nám mluvily postrachem.
Měl tu i knížečku o „Bílé paní“,
s hradní jež věže se dívala,
často nás přišla strašit v spaní,
když Meluzína zpívala.
Chtěli jsme, aby nám vstávaly hrůzou
vlasy, my chtěli být zdrceni.
S Pančatantry tou krotkou musou
byli jsme nespokojeni.
Mnohdy dědek se o otazník zvedal,
včera byl zlý a lakomý dnes.
kdo mu sáh’ na poklad, z ruky jejž nedal.
cenil naň zuby jak v „Křesadle“ pes.
„Rytíře Brendy ducha“ jsme chtěli,
kousky strašidel rytířských.
Pančatantru však jen odnášeli
hltači „Davičů pařížských“.
126
HOREČKA
Mdlý, nevěděl již o nemoci,
vždyť stále se mu více zdá:
že perlík v žhavé výhni noci
se z kovadliny pozvedá
a hrůzou děsu posedá.
A stále stoupu cítil v hlavě,
dopadá, křemen pod ní skříp,
stružkami kov se plouží žhavě,
kdos klíštky klepet maso štíp',
až na smrt bílý byl ten vryp.
Jak kov by zatřesk' o kamenykameny,
když ze slabých by paží spad',
teď pokácenými to kmeny
tíž velká tlačí odevšad;
srdce se musí rozbuchat.
Je třeba k zdraví míti vůli,
skřet z horečky snů zavrčí,
tlačí se zadku oblou půlí,
zježí se, skočí, nakrčí,
břich obnaží a nastrčí.
Tvé jméno svolávají všudy,
čekají na tě básníci.
127
však marně, – strašidelné sudy
kdos válí napříč silnicí,
však nepohnou se při tom údy.
Tu poznal, peklo dělníků
že v jeho hlavě, prsou straší,
žár strašné výhně kovářů.kovářů,
chlad ledu zdiva zedníků,
svit z hluboké tmy horníků,
kovkopů modlitba se k světlu vznáší.
Vyloučen z práce, smutný byl.
Pak milenky své bílé ruce našel.
A lék z ní pokorně a vděčné pil.
A v témž dni, v kterém zadoufal,
jak list se odloučil a zašel.
128
DRUHÁ MATKA
Zas bolest stará
tu v ulici chodí.
Kolébat přišla a hýčkat
nám děti, jež se tu rodí.
Ne dnes, ne ještě zítra,
však jindy, ne v noci, ne ve dne,
leč přijde jednoho jitra,
k rtům každé to dítě si zvedne.
A s hořkou žhavostí
je políbí dlouze,
by každá ta dušička bílá
své budoucí radosti
i v krátké lásce a touze
sladčeji vycítila.
129
BALADA
Muže a dítě měla,
nikomu nezáviděla.
Bílila plátno u vody.
V okně chaty se sluní
květiny, měly vůni
jako dozrálé jahody.
U lesa na louce v tichu
sváděli ji k hříchu,
v řece tam koně plavili.
Mladí ji přemlouvali,
staří lásku jí lhali,
měšťáci vtipně se bavili.
Věrná dřív, starostlivá,
očima zvířat se dívá,
počíná tulit svůj žal.
Muž ji vyhlíží, hlídá,
z práce se vrací, zvídá
vidí to, zbil by ji, sklál.
Smála se všemu, když sedla
na večer s mužem a jedla,
u prsou dítě své.
130
Vždy co jí řekli, ta slova
žvatlala, svůdníkova
v prostotě poctivé.
Mnohdy tak večer se šeřil,
věřil i neuvěřil,
brousil nůž, po ní z tmy pás.
„Ztratíš ženu a najdeš si jinou,
svůdci přejdou, měšťáci zhynou,
mládí je pekel plamenný hlas.“
Schůzky, ty vzkazy, ty chvaty.
Kdo ti dal klobouk, ty šaty,
řetěz ten ze zlata?
Naposled jsi se dnes smála,
lži své mi povídala,
ženo proklatá!
131
SLOKY O PROPASENÉ CHVÍLI
Nevykonané když skryly se činy
do honosných slov:
zbabělců táhnou těžké viny
denně na hřbitov.
„Vojně my vzepřít se měli,
měli jsme jednat v první den
s neústupnými čely,
za pravdou zástup mužů a žen.“
Slyš tak spílat z hloubky bídy
jeden smysl, jeden muž,
zmrzačené invalidy,
po válce když dávno už.
Revoluce msty a touhy
z nerovností, křivd a zla
ohnivý chvost vleče dlouhý,
po světě se rozlezla.
V zakletých domech to množství čeká
na revoluční znamení čís,
otevřenými okny vtéká
na stoly slunce do plných mis.
132
„Revoluce propasena,
měli jsme jít, kdy seděl tu hlad,
po cizím syn kdy toužil a žena,
na barikádách chtěl umírat.“
Se synem otec ruku v ruce
s buržoou zas jdou smluveni.
Nepřišlo světové revoluce
čekané znamení.
Povstáním věčným však hrozit bude
hladový žaludek a duch.
Nenávisti propast všude,
dvojí morálka a bůh.
133
MATEŘSKÁ LÁSKA
Když jaro tu a za kočičkami
se zjeví sasanky, podleštky modře kvetou,
a jedle letorostů hoří svíčkami,
jásavou, skřivánčí vzduch zvoní větou,
vzpomínkou na dům zasmušilý zaklepat
je třeba u lesa, jenž na slunci chce spat.
Psi bouří se. A paní kráčí vstříc.
Již vítá hosta. Zelení sad raší,
zem ze záhonů voní stále víc,
sněženky vyskakují, jehnědy se práší.
Zas duchem nepřítomna,
to klást šla na padlého syna rov.
A nikdy srdce její doma nebylonebylo,
když zaklepal jsi, dlelo vždycky v dáli.
A byl jsi jist, že synův hrob si krášlilo
v těch pustých místech, jež jí strašny připadaly,
a že tam za dnů její srdce poklekalo
a v nocích v hrobě se synovým srdcem spalo.
134
MILENČIN VRAH
Přišel kdys ke mně.
Příliš smutný, že příliš mladý byl.
Bezbožný a přece vždy laděný jemně.
Jako zborcená harfa odložená v průvanu
milenkou v zahradě červnových vůní po ránu,
hrozný svůj vydal kvil.
„Kdes byl?
Co chceš? říkám.
Jako smrt kdyby sáhla po tvém tělu.“
„„Milenka se mi vdává.
Za hříchy lásky, jež marné jsem rozdal, pykám.
Růžemi posypati musím cestu jí ke kostelu,
všecko to bláto zakrýt i špínu.
Milenka se mi vdává,
růže z celého světa očekává.““
„Trhej růži a nech klokočí.“
„„Bratře, srdce se mi rozskočí.
Potřebuji klokoč na růženec s křížkem, bratříčku,
do jejích bílých a drobných prstíčků...““
„Běda, co učinit tedy?...“
135
„„Sladká je vůně jedová.
Nic. Už dřív měla v srdci ledy.
teď je už celá ledová.““
„Vše už vím, nechci víc.
Neříkej, neříkej nic.
Netrhej klokočí a jdi k truhláři bratříčku,
nejkrásnější jí vyber dubovou rakvičku.“
„„Zapomenu to, věz.
Růže, klokoč, rakev, nevím co dřív.
Mnoho je toho: rakev, klokoč a růže,
kantor a kněz.
Snad si i duše odpočine.
Kdyby tak ožila, byl by to div.
Bože, co člověka ještě spasit může.
Kriste Ježíši, Hospodine...““
136
PÍSEŇ O PRADLENĚ
Předou se kruté osudy,
černá noc do jizby padá.
Milý svou milou probouzí.
To, oč by nikoho nepožádal,
pohledem jedním žádá.
„Drahá má, znejmilejší,
vysprav šaty mé.
Někdy se do křížku s osudem
souzeným chytíme.
Zaper mé šaty, znejmilejší,
neboj se, jsem už veselejší.
Že jsem byl u tebe, neříkej,
Smrtelnej hřích mám, velikej.“
Byla šička a pradlena,
zbledla jak umrlec.
Uměla šít jako nikdo a prát,
krev tu však nesmyla přec.
Byla šička a pradlena,
zašila, vyprala
a co krev ta znamená
ani se neptala.
Na šatech milého svého
k svítání zaprala tu krev,
jako když kajícnice
uprosit boží chce hvěv.hněv.
137
Nad milým s hrůzou stojí,
v okně ta bledost hvězd
rukama lomí, lomí,
lampa již dohořívá,
svítáním bělí se domy,
v ulici ticho jest.
Ráno když svítalo,
sama seděla.
Do pusté ulice
tupě hleděla.
Ráno když svítalo,
za strážným chocholem
milý se potácel,
kročejů hlaholem
ulice duněla,
milý se potácel,
v železech ruce měl.
Pradlena věděla,
také ji, také ji,
za tu krev zapranou
hledají, hledají.
Celá se k večeru
poddala žalostem.
Mrtvou ji nalezli
v hlubině pod mostem.
138
SMRT V DOMĚ
Celý ten dům je vážný, průčelí, vchod,
rostlinných sgrafit písma, deštěm zašlá,
bez kouřů zdají se komíny,
něco se stalo podle znamení všech:
smrt šla a v jednom křídle oběť si našla.
V slavnostní smutek nebijí hodiny,
smrti kročejů ani slyšet není,
pod koberci těžkými nezapraská schod,
aby ten, který pádil s mládím o závod
navždy a tvrdě spal,
aby v posledním jitřním kuropění
přátel a drahých s ním rozloučil se žal.
Slavnostně okno mlčí, otevřeno je.
Dotrpěl, vydech', našel pokoje,
pochválen budiž Bůh,
květiny na okně vůní se modlí,
barvou zelenou, modrou, šedavě stříbrnou,
krvavou, rozkvetlou řečí.
Pojď a na chvíli prodli,
růže na rakvi leží,
bez trnů je tam nechala plachá ruka něčí.
Věci všecky v neviditelné muce
v drobném tom pokoji,
v němž se pláchnoucí svíce šeří
139
skrčily překvapeny.
Bez slz pláčí, jak ženy,
které, že milovaly,
do posledka věří:
za to, že do této chvíle
tisíckrát věrně je hladily živé kdys ruce.
140
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA
Přišla k smutnému, beznadějnému,
v tom, když na lůžku umíral,
aby sladce a na věky spal,
okamžik jeden než ulehčí jemu.
Snad to byl přízrak přešlých dnů,
snad to bylo vtělení snů,
a teď to celé mladé nahé štěstí
sedělo u něho na pelesti.
Snad ji poznal, když poslední světla
na vteřinu se mu rozsvítila:
V loučení života bouřící síla
hlavu mu k ňadrům tiskla, ji hnětla.
Nebyl v tom smutek a nebyl v tom smích
ale celého nebe světélkování
strašně krátké to milování
očí hvězdných a kouzelných.
Vzešla pak noc a tma a tma
ustlala hlavě tichýma rukama.
květy zarůstá hrob a hvězdy nad ním dlí
hlídači nejvěrnější, kteří neumdlí.
141
POSLEDNÍ NOC
Já o tebe se ještě chvěl.
Když usnula jsi, doufal jsem a bděl.
Jak chvátá rafije.
Je blízek den. Uzdraví? Zabije?
Je dlouhá noc a zšeřená,
šelestem stromů zčeřená.
Záclony dněním průsvitné.
Kdy pohne se? Kdy procitne?
Můj hlas tě volal. Neslyšíš.
Ty, jako nikdy dlouho spíš.
Kdybych já věděl jen:
smím dobrou noc říc’, dobrý den?
Dochází, došla rafije.
Byl den to a ten zabije.
Nic netíží. Nic netrudí.
Pozemský hlas již nevzbudí.
Teď růže, mnoho růží, růže.
Ted' samé bílé, bílé růže.
142
SROCENÍ
V tom napětí drsném ve všech koutech města
Bůh opustil chrámy a vešel do vůle zástupů.
Tu přítomen v hovornách továren, v sálech paláců dlí.
Je zjevný, kde nezaměstnanci se plní a hemží cesta,
když hladoví obcházejí kolem nákupů
a za peníz hubený, mouchami vyschlí a mdlí
přec nedosáhnou ničeho z živných země věcí,
jichž nelze jim koupit, leč třeba přec k životu mít,
chléb, který tu v pecích cítí péci,
neb v krámech jak leží na sebe nakladen,
a maso krvavě čerstvé i jiné drahé zboží
v tom světle za sklem, nedosažitelné dary boží.
A dusný je každý den
hladovou vzpourou i pláčem dětí, jež nemožno nakrmit.
Tu dav se zlobně jak škodná plouží živelně,
je nespravedlivou mu moc, že někomu přála víc
a někomu nedává zcela nic,
jen hladem se krčit svízelně
a milovat rodící se děti,
jež boháč mu pohledem výčitky denně zná záviděti,
když v líc mu posměšnou zmínkou vrhá urážku
a k žertům svým o plodnosti mu nedá přec přívažku.
Tu jednoho večera, dusný jenž k zalknutí, vstali
vzbouřenci, heslo si krvavě zopakovali
143
a vrhli se na krámy, kotce a na smetí v podloubí
i na zásoby, na sklepy, plné komory
a jako když vichřice s mraky se bleskem zasnoubízasnoubí,
v ráz ulicí profičeli, praskaly závory
a skřípaly klíče a rozbité třískalo sklo, –
hned v zápětí ranami z pušek se náměstí zablesklo,
kde hlava tam vřava, tam žhnoucí láva
divoké vášně, tam ruch a kvik,
hned jako zeď vojáků řada, jich pospěch ráz na ráz padá
a na koni vysoko před nimi trčí důstojník.
V tom sežata jako klas žena s děckem svým u prsou
a leží v své krvi a v krvi svých ostatních druhů leží,
a přes ní se poplach valí, zmatek, divoký chvat,
z ran výkladů, vyrvaných skob a mřeží
je viděti smluvená znamení,
jež povstalců písmem si smluvil a do dneška vyryl Hlad.
A tolik tu výhružného bylo,
z všech koutů rostlo a do šera temno vylo
lamp shašených vykradených krámů,
kde zbytky se válely rozmetaného zboží i věcí
jak po vandalské hostině
ze sudů rozbitých víno počalo técitéci,
jak krví by crčelo
a vpilo se v sukna a v dlažební jámu,
než v pozdní večerní hodině
docela ztichlo a mlčelo.
144
Leč město v příšerném, snovém přísvitu
z lamp fosforeskovalo a z nových úkrytů
se vynořovaly opět postavy chodců,
a ve zvonů vyjících poplachu
jich hrdla řvala pomstu blíž jiných krámů a kotců,
již pustých, již zamčených k boháčů postrachu.
A zase jdou vojska sevřené řady,
jdou ocelovými kroky po dlažbě tady,
jdou přes mrtvoumrtvou, jako rozumní koně jdou,
by nešláply na ni náhodou,
však kulomety jich do hradeb postupujících rebelů
když třeskla z úkrytu ulice rána nějaká zrádná,
spustily chladnou a rytmickou hudbu výstřelů,
tak barbarsky byla posměvačná, tak chladná,
ta střelba pekelných kulometů, ta proklatá
ra ta ta ta – ra ta ta ta ta – ra ta ta ta,
hned deset jich leží a ostatní v klikatých ulicích
a ostatní v oknech a dveřích do tmy zmizeli,
by stříleli odvetou za ty, kdož v tělech úpících
tu vypouštějí za myšlenku svou duši
a přes které v ocelovém šiku
dál postupují jak rozumní koně ve vřavě hluší
a mizí a mizí za bubny bubeníků.
Tak z hypnosy štváči i štvaní
se probouzejí a z nenadání
se vybité zášti ztiší a k mrtvým a raněným
se zástupy kupí a umrlčí vozy rachotí,
jich dvířka se třeskem zavírají
a jakoby rodiny mrtvých mrtvým šli naproti,
145
tu ženy, muži a děti mrtvoly objímají,
a v pláči a vzlyku jich zdvižené ruce přísahají
v lamp zášeří a ve vozů hrčení,
že neodpustí se na věky.
Vše zpustlo rázem, a zdá se, že síla
běsnících hladovců prudkou se zátopou odvalila
a nad krve louží zbylá stráž v bezděčném trčenítrčení,
jak budovy černé naslouchá v noc a kamení.
146
POSLÁNÍ A POZDRAVY
[147]
MEDITACE PO VÁLCE
Člověčenstvo
krvácelo ze všech svých ran. A umíralo.
Samo si je zasadilo sebevražedně před tváří Boha,
nevědouc, na koho svaliti vinu, přimklo se k matce Zemi.
Neměla však času rodit matka Země. Pohřbívala.
Zmatek vybíjených národů, mučených duší,
hrůza zmrzačených těl,
překotné stěhování pobízí k spěchu předurčeného k smrti,
hučí halasem, tlumeno kroky v sesýchající krvi.
Dočkáme se života, vyvolení, domyslíme se konce?
Láska často jen nachází malý úkryt k odpočinku,
sepiaté ruce, volá, nevyslyšena,
na jejím zmužilém vyčkávání lpí těžké slzy,
zhořklé pokořeným roztoužením.
Přátelství bratrské druží se. Ale se zaťatými pěstmi,
sílí v mlnný výboj, čeká, až vybije se zítra
v nových řádech světových.
Sepiatější, čím dotěrněji obnažuje sobectví,
zlé pudy lidstva. Sobectví se vším, se ctí, statečností
dostavilo se na hromadné pohřebiště,
kramaří, vyssává morek z vyhladovělých kostí.
Ceny přibijí na vrata tržnic, zákonné to odpustky
malých i větších i největších šelem,
spojených v řetěz nedozírný rozplemeněných odrůd,
149
stále sílu ssajících a lidstvo vraždících.
Ale z té plahočivé bídy
svědomí člověčenstva se zdvihá, nejcitlivěji se chví,
touží se vzpamatovat,
prohřešivši se na sobě hledá, slitovníka
s pohledem přísným vzkříšené spravedlnosti,
tak smírné a vidoucí, jak náhlé světlo
do temnoty, kde bouří vše vyvráceno, bez hnutí
po sídlech nezbylo památky, zoufale trčí z měst
pahýl věže, jak šibenice, pokrvácená
hromadnými popravami.
Svědomí, sviť a zadrž ruku nenasytných tyranů!
150
TĚŠÍNU
Těšíne, Těšíne,
salony polskými skrádaný nám Těšíne,
za úsměvy krásných a duchaplných paní!
Za Chopinových mazurek vyhrávání,
lstivostmi stančíků i vraždami luzy zločinné!
Těšíne, černé ty podzemní peklo,
tolik kde naší nejdražší krve se vsáklo a vteklo!
Tolik děl pracovalo
z Paříže vystrčených až za Kyjev Varšavou,
starou zášť účtujících děl vášní až churavou,
zpupného vladaříčkování nenávistné halló!
Proti Moskalům! Hrr! Proti Moskalům!
Tolik též vražedných, zločineckých výjevů,
tolik též diplomatických, lstivých úsměvů
podle čachrovalo
s vnuky Husitů ramenářstvím svým nekacířským,
nadnášelo se aristokracií štítivou!
Snad jste zaspali, že se smlouváte, spáči
s násilnickými, schytralými hráči,
po sta let co jste drželi, mívali,
že vám špatnou hrou uniká – že jste prohráli,
a že v přátele slepá, otrocká důvěra
papírový je cár a že straší zas, příšera!
151
Těšíne, Těšíne, zločinně zbořili k bratřím most,
třikrát kdo zapřeli spravedlnost.
Vzkřísili bezpráví, aby ho zradili,
lhali, by ozval se lidu hlas.
Spravedlnost když zabili,
dělením chtěli by okrásti vás.
Ale kdo dělit se bude, zpozdilý, zpozdilý,
žebráckou hůl ten zdědí v týž čas.
Těšíne, Těšíne,
Těšíne, nemáš-li ranou být otevřenou a růst,
ozvi se mocnými hlasy nás všech, nás všech, nás všech,
modlitba za právo Evropou, leť jak mohutný dech,
všech nás, o naděj poslední zrazených srdcí a úst.
152
NA POMOC RUSKÝM DĚTEM
Z nešťastné Rusi slyšet hlas
maličkých dětí, které prosí!
Proč rodných lidí rodná lásko
hlad krutý neukojilas,
proč před Evropy dveřmi prosíš?
Neviňme, nepátrejme již!
Zachraňme před smrtí a hladem!
Pomozte dětem nésti kříž
na hladovou tu Kalvarii,
leč přispěšte si slunce před západem.
Dokud ty ručky vztažené
vás hledají a po vás touží,
nejmenší sousto hlad jim zažene,
dáte-li z lásky bratrské.
Kdo bratry nasytí, ten Bohu slouží.
V před, za tou hvězdou, děti mé,
tam jistě nový Bůh se rodí.
Vezmeme dary v štědré náruče,
nejkratší cestu zvolíme,
tou nejrychlejší drahou, lodí.
A dejte vše, co můžete,
vyproste na otci a matce,
153
jen nezmeškejte, raděj dnes
než zítra, rychle, štědře, krátce,
poznáte srdcí velký ples.
Vše uchystejte, šatičky
a prádelko, jak byste měli
jít na Rus smutným matičkám
potěšit jejich dětičky,
je nakrmit, koš darů donést celý.
Z nešťastné Rusi slyšet pláč
zbratřených s vámi mroucích dětí.
Tím bližší ať jsou vám a dražší,
ó Bože, nasytit je rač
a zachovat tou velkou láskou vaší.
154
RUSKÁ TRAGEDIE
Z nich a za všecky slyšet hlas snů a běd,
těch, kdož se zmocnili kdysi vlády země.
I my, kdož jdeme spasit světsvět,
hřešili jsme a milovali,
jako jiní, jež zkoušel Bůh,
nadlidští lidé, kteří se rvali
o slunce, chleba, vzduch.
My, kdož dnes objímáme, a zítra jsme krutí, jiní,
odsoudíme v zápětí chvíle, jež viníviní,
o lásce sníme, která ví
omezovat své bratrství,
také my svědky se stali
katanských konců.
nejkrásnějších svých myšlenek.
Pro zhrdající své srdce
neuslyšíme umírat
jednotlivce ni miliony
Aleale křísíce z rakve mrtvý věk,
rosteme nad trůny, nad mamony
ze smrtí, vražd a ztrát,
i ten chór blahoslavených našich mučedníků
dílo je nadlidské stavby nadlidských smrtelníků.
Takto je vidím opuštěné,
k smrti odsouzené miliony,
155
jak se rozednilo,
hladové sklánět se ke mně,
přicházejí dlouhým stromořadím zasněženým
z daleké země,
a nad nimi ze všech stran pohřebních panychid zvony.
Zpívají jako chór blahoslavených a svatých,
nevědomých, utracených, postřílených
modlitbu,
poslední modlitbu ke chleba krajíci,
nezrozeného nikde z klasů zlatých,
vzpučelých z lůna revoluce
poslední modlitbu před smrtí,
úpěnlivou a lkající.
156
PODMÍNEČNÁ LÁSKA
I.
Sníh visí ve vzduchu v popela dešti
a vrány nad městem zimu věští.
Mé srdce stiskla ruka všech věcí loudavá,
tak jako když myšlenka světlá prohrává.
Jen karnevalových mumrajů střídá se řad.
Leč nový se nikde nerodí řád.
Pár ješitů o prestiž v boj se dává,
a národ se po tmě sám vychovává,
že nazpět jdou věci, co toužilo, trápítrápí,
nic nevěští advent, nic nepřekvapí.
Jen to, že svítit jdou voji zadnímu
ti, kdož mají v hlavě včerejší tmu.
II.
Má svět být nově přeorán
radlicí spuštěnou do srdcí ran.
A mají se zjasnit čel chmurné vrásky,
bdít bratrské ruce ve jménu lásky.
Má ohřát se každý na výhni pracovité,
až pod kotly světa, dělníci radostní, zatopíte.
A pro všecky mají se ozvat lásky zákonem
ukrytí ve všech srdcích slavíci přede dnem.
157
III.
Zas vzduch je dnes těžký, zesinalý,
z komínů černou krví se valí.
Cos mělo se státi, však činů je málo a málo hlav,
žongléři Urození neupokojili dav.
Svár zlata a robotnických stonů
jak včera, jak za dob faraonů.
Chceš lásku a vháníš ji ve světy
zas césarskou mocí a dekrety.
Svět nepotřebuje divů a proměn v Káni,
ni kázání na břehu, smilování.
Dnes radia vlna zpívá, svět opíná telegraf
a přece je silného činu třeba, by zmocnil se hlav,
podepřel víru v život a rozmetal klamy:
tož zástupy nasytil chleby a rybičkami.
IV.
Svým dárcem se musí celá společnost stát
a nesmí se vytáčkou vykrucovat.
Je zbabělý, kdo se cynicky šklebí
a starat se jiným dá o rybičky a chleby.
Sám za pecí doma sedět a chrápat,
jen návrhy dávat, jak rybičky lapat.
A čekat, až zatroubí na revoluční kov
tam v Moskvě sádlem již zarůstající Oblomov.
Tak kolektivního Krista – toť malý je umum,
je snadno zas ukřižovat, přivést ad absurdum.
158
V.
Jdou šedé mlhy a neprůhledné jsou dny.
Když gardy se přežily, upadnou ve zmar bezedný.
I nový záslib, jak betlemská hvězda
zas v daleku bliká, že svítit se nezdá.
Když utopie jsou bez činů, raděj nic neroditi,
jeť málo jen vyčkávat reformy až se zřítí.
Kdo o rybičky dbát bude zatím a vezdejší věci,
kdo o chléb se starat, kdo v peci ho péci?
Rád starý nezhynul, nový řád ve vzduchu visí.
To nebeský Bůh se zatím o vše postará lysý.
159
STAVÍME BETLÉM
Vy drobounké, drahoučké ručky!
Nuž, počněme stavět do mechu, skal
tu vesničku do vršíčku.
Zde myslem’ si chaloupku a zde stoličku,
zde s cimbuřím hrad,
a nad ním aby třpyt hvězdy se blyskotal.
To bude vesnička Lhota Slaměná.
To vesnička naše by dobře mohla být,
že narodí se v ní Ježíšek.
A zasloužil by si to její dobrý lid,
parádní boty by obul a upnul se v kožíšek.
Hej, Honzíku Vančurů!
Což nevidíš, že už Marie Panna
k nám na oslíku přijela s Ježíškem v náručí?
Což nevidíš, hloupý, – chceš dostat faňuru?
Že na oslu svatý Josef, tesař jede
a ještě že není sláma do chléva uchystána?
A kde jsou jesle? Ta čeládka vyhýčkaná
se ztěžka jen naučí
přichystat všecko včas,
když Ježíšek čeká tu i oslátko šedé.
Nu, nejdřív být pořádek v chlévě musí,
ať rodina svatá mrazu nezakusí,
tož Honzíku hni se, či máme tě zastat zas?
160
Tak na sloupcích vprostředku dole
je postaven chlév, je rodina uvnitř svatá.
Teď rozestav, všecko, co běží a s dárky chvátá,
až ke chlévu po stráni celé co hemží se v mihavém kole.
Jsou sroubené ze dřeva trámy doškové té střechy,
vídaly práci a o práci slýchaly.
Je velký náš chlév a krásný, zarůstající mechy,
ten jediné může Ježíšku útulek poskytnout
i Marii Panně i Josefovi, neb dýchali
by na blízku krávy teple a oslíci nad jeslemi
a všecko by na slámě spalo a na upěchované zemi,
že stále by u nich se místo našlo a teplý kout.
Teď nahoře vystavme hrad. Má zubatá cimbuří.
Jen z hradu rytíř, ten pyšný vládce a pán
sám nepřijde k Ježíšku. Brvy jen strašně nachmuří,
neb král že jen jeden, Herodes vládne, uznává,
a na Ježíška je strašně, strašně pohněván.
Hned vysílá k Herodesovi na ponících sluhy
s tou zprávou: že Ježíšek uctíván, jak by král byl druhý,
a že prý mu přeroste přes hlavu, vážně se obává.
Což, abychom nestavěli ten bídný hrad?
Ne, neuškodí nám, dítě, pěstoun na oslátku
ujede s Ježíškem včas i s Pannou Marií vkrátku,
neb Ježíšek nemá se čeho obávat.
Nuž, vystavíme si Betlém jako naši ves,
kde pod hradem chaloupky s vršku se svážejí od nebes.
Skrčené domky a chlévy a stodoly celou strání
sbíhají s vršku až k Ježíšku v údolí,
161
chaloupky stupňovitě jsou vsazeny mezi stromy,
jak sestupovaly by někam bez ustání
e živými chodci, nad něž oloupané trčí
vysoké máje nízkých u chatrčí,
že zdá se, jak poutníci drobní by kráčeli o holi.
Je drobné všecko. A droboulinké ruce
tu rozestavují barevné figurky svítící,
tu v zelené jabloňky někam človíčka malého vstaví,
buď do mechu zahrádky, k nějaké malé budce,
tu a tam v rýhách úvozu pastýři junáci,
koníček někde a někde strakaté, plavé krávy,
nějaké ovce, pár bradatých, sedřených stojí koz,
a všude se tolik postaviček mihá,
s krosnami, košíky, všichni v botách a nikdo bos.
Tak vida. To československý Betlém a v našem vzduchu,
je na našem vršku a český hovor ti dolétá k uchu
i česká hvězda se houpá ve výši
a svítí: K Ježíškovi ať kde kdo pospíší.
Teď dráteníčkové přišli, je veselo od šalmajů
a že též nezmeškali, nějak dobře je mi.
Ať oslíčkům nediví se, rodina z cizích krajů
když přišla. Jen bude-li se jim líbit v naší zemi?
A co ti tři králové? Dáme je stranou opodál.
Dnes pustíme pastýře napřed, a naposled poklekne král.
Neb tito tři předstírají, že přišli z velké dálky,
by jeden druhého obelstil a byly z toho zas války.
A aby kus země neb moře si urvali,
162
štvou národy k dobytí větší moci rodu svému,
že otroky třeba prý pokořit národu svobodnému,
a proto vše obětují a připravují zmar
jen pro své měšce a pro milostníků pár.
Teď Betlém již rozestaven. Stařečkové i hoši,
ti s rybami v sítích, s chleby v krosnách svých,
ti s torbami a s dudami a ti s koši
přeplněnými věcmi jdou a ti na plecích
beránky nadnášejí, jdou s ženami štěbetalkami
s vejci a slepičkami, s kuřátky, s holubičkami.
Čas, hvězdu a slídová okna by v chlévě jsme rozžíhali,
karmínem rozhoří se, jak z pohádek ztajené zraky,
a pomodlíme se k Ježíšku, aby nám naložil taky,
nač myslili jsme dávno a co jsme si dávno přáli.
Slyš, odevšad zní teď shora i odněkud z hluboké důle:
Mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle!
163
STROM NA NÁMĚSTÍ
Uprostřed náměstí
vztyčili jedli, obrovskou, štíhlou.
Na ranním slunci se zdálo,
že dosáhla gotických střech.
Ale večer, ve čtverci osvětlených oken,
výkladců, luceren, světelných transparentů,
řvavých reklam,
jakoby stísněná,
pod černým chrámem, pod hrozící věží,
pod komíny a pod střechami,
uprostřed náměstí se dívala k nebi,
zakřiknuta gotikou mohutnější a vznosnější.
Dole pak zavalena zástupem,
jenž temněl, zvídavě hlučel, povykoval, rostl,
zhlukoval se a rozléval,
zcela zbavena samoty,
rozsvěcela se na povel, až se rozsvítila
všemi nesčíslnými žárovkami,
vší zlatou a stříbrnou ozdobou
v světle zelených větví.
A teď, vnitřním svým zrakem uviděl
obrovský ten zástup kolem jedle,
ono slavné vidění
Ježíškových visících tu darů,
které tu byly, houpaly se v chvojí,
164
ač v pravdě rozdávány nějakou stranou,
nějakým spolkem s třídními účely,
zavazovaly jen málo vyvolených,
vděkem zapsaných mu duší.
Celé střapce barevných darů
visely tu s chvějících se větví,
celé hromady darů
kupily se pod větvemi
jako malé hory, vyzdvižené kopce,
a každý dar převázán stuhou
pořádně a způsobně,
jednomu jen jménu byl připraven a zapsán,
dobře uváženému,
dobře vyhlédnutému mnohookým zkumem společnosti,
pro chudobu, pro úsilí talentu i zbožný život
a pro krásný příklad všem,
kdož také jednou zaslouží podarování,
i pro velkodušnou rozkoš dárců.
V tom zástupu
bolelo však také srdce přemnoho lidí,
jimž se darů nedostane
z milosrdenství a na pamět Ježíška
v chlévě narozeného.
Neboť nebylo nikdy tolik dárců,
aby podarovali tisíce nezaměstnaných,
sta a sta nebydlících,
desítky vzdorných a nehodných nevděčníků,
kteří v městských děrách tu bydleli,
165
nebo až tam za periferií,
kde postavili si celou Čtvrť Chudáků,
z bud žalostných a nakrčených,
z nichž směsně a tence se kouří do zimy.
Za městem, tam u silnice,
tam, mýtní domek, kde dědy obtěžoval,
příbytky slátané a ubohé
se k sobě choulí, nedokončeny věčně,
fantastické výtvory vyděděnců.
Tu palác z vagonu, sedřený a prohnilý,
tu z prken a hlíny slepené klece,
tu boudy z ohrad pro velké lidské psy,
tu z podezdívkou domky z bílených prken
nejmodernější tvoří třídu vzdušnou,
a ze všech groteskních těch střech
a nakroucených komínů se kouří
bolestná bezradnost doby,
a pošlapané lidství
se zlobně ti do očí dívá.
Tu lidé žijí, žijí
a ve snech o revolucí a celkem bez reptání
jdou do práce aneb ji marně hledají,
než ulehnou tu k spánku.
Co z roztopených kamínek
dýmové horko vybuchuje otravné,
blikavá lampa čadí
a odráží se v blátě podlahy,
jež stále naneseno z nových závějí,
se černá stopami
lidí i zvířat:
166
tu po škole děti hlásky slabikují.
hadrníci drobní,
tu na stole z bedny píší své klikyháky,
tu otcové po prácí shroutí se v pelech,
tu matky, bez rozpaků, co budou vařit,
hrnce po bramborech a špinavé kávě
na zítřek vyplachují.
A o tom nádherném stromě na náměstí
a o těch darech, na něž nevepsali jmen
táty ani mámy,
ani školačky, ani školáka –
snad opomenutím –
večer si drsně vypravují.
Máma potom se vzchopí: Snad nám to patří,
jako jiným, kdož si to odnesli.
Snad o nás nevědí.
Snad je to omyl.
Půjdu tam zítra.
A muž hrdě a varovně:
Než to, raděj vás pobiju,
jak jste tu všecky!
167
KE STÉMU VÝROČÍ OTCOVÝCH
NAROZENIN
Stařenka neznámá kdys dávno, před léty
mi po své vnučce vzkázala:
že znala mého otce, když byl mlád,
když louky byly květy posety.
A na Vimperk zda vzpomíná si rád?
I na ni, maličkou, když hrávala
s ním na klavír, když bavíval se s ní
v rodině sudích patriarchální?
Aj! Hle! To pozdrav teplý života.
Snad první lásky nevinnost a dobrota?
To byla doba vrkočů a krinolin
a zvláštních poklon, kdy byl život hrán,
Haydn a Mozart, dua violin,
německých rodin lesk, divertissement,
a doba výletů za vody, za hory,
až na Boubínské pralesy,
až do jezerních krás a Lenory
v tanečním kroku jako na plesy.
Aj! Hle! To pozdrav teplý života,
snad první lásky nevinnost a dobrota?
168
To synům nevyzradí otcové,
co o nich vědí dávné stařenky,
ba nikdy na vycházkách po kraji
v důvěrné chvíli božíhodové,
když po práci vsi tiše dýchají
modravým dýmem družné myšlenky,
mi neřek' slova, zavřel v hrobku dní
tajemství mládí diskretní.
Až před smrtí, snad v umíněném snu
mluvíval o Šumavě, mládí svém
a byl by rád se rozejel tam hned
v obdivu jakéms jásavém
a jak by o něčem chtěl vyprávět,
co milé bylo mu, co na čele
a v tváři skládalo mu vrásky veselé.
Vzpomínám všeho letos, otče, dnes.
Je stých tvých narozenin výročí,
a je mi tak, že spolu jdem a les
nám u pat šumí. V dálce vyskočí
kdes za obzorem ves a blýskne věž.
Pak večer měsíc stříbrem prosívá
v kořenech cestu, noc kdy chladívá
a při návratu tma, jen žhavé blíž
doutníků našich jiskry, jako potmě smích.
Již z lesa vycházíme, blízcí cíle již,
neb ze všech statků štěkot psů se zdvih’.
Těch sto let pohlceno do hodiny, dne,
zmizelo v ohromnosti věčna bezedné.
169
BOŽENA NĚMCOVÁ
5. února 1820 – 20. ledna 1863.
Ty, nejlíbeznější jsi byla náš rozvitý květ,
ó družná vyprávěčko, jež odělas v prostou vše krásu.
Byl harmonický ti zemského společenství svět,
jak za lidským srdcem jsi šla a po lidském hlasu.
A poupě, žes poznala život již, který mění
sny v starost pouhou a v plahočení,
tak jasně a plasticky svoje jsi stvořila lidi.
Tvá „Babička“ byla nám všechněm babičkou
životem, pohádkami, tou svěžestí práce mladičkou,
že duševní zrak ji tak jasně před sebou vidí.
Ty, nejlíbeznější náš květe!
Tě zašláply nohy, jež chodily za svými hříchy!
Ty, nejkrásnější světe!
Zda ještě i dnes bys tu našla pokrytecké dámy,
jež hádaly by se o tvou ctnost a z pýchy,
by házely tě kams navždy do odsudků jámy,
tě, bohatou žebračku, která bylas náš nejkrásnější květ,
tě, Illuse, krášlící radostmi strašně smutný svět?
Na úhoru manželství kvetoucí,
zda našla bys opět štvaného muže a hladové ptactvo, své děti,
vždy starostná, dnešní a malé
jak proměnit nakonec v dobré jen všecko a v žádoucí?...
170
Ale...
můj bože...
zda našla bys dobré též přátele,
ty přátele, kteří by vydávat chtěli zas knihy tvé zlaté
a zlato ti dávali za ně, ne chvály pouze klaté,
když v rakev už kladli tě a když andělé
ti zpívali poblíž úmrtního lože?
171
VIKTORU DYKOVI
Tvou ruku rád jsem vždycky jal a tisk'
a podržel ji ve svých věrných rukou.
Já věřil ti, ať zaplakal’s, ať štěstím výsk’,
ať smál ses hořkou mukou.
Já zřel jsem včera úžas propasti,
hrozící tragedii rodu temnou.
Jíž hrozila mým rodem otřásti.
Kdos za ruku mne chyt a cítil se mnou.
Ta hrůza temná, nebýt rodem jist!
To chvíle zkoušky zlé. Však přebolela.
Zas kvete květ, je nezlomen a čist
a myšlenka z jasného svítí čela.
Než já jsem jako staré lodí vrak,
jež leží na boku, se rozpadává,
a po letech, tak dlouhých, bouřných tak
v horečném písku spává,
v slunečnu ostrém, v trávu vrůstajíc
se krčí, mysli na lodi kdes družné,
jak stěžně jich se blíží cíli víc
a v pokoře je vyprovází mužné.
Tak na vše myslíc, jen svůj na osud
zapomenuvši často ve dnů tiši
172
v tom koutě svém, jenž spust, že o vše zchud’.
růst každé trávy kolem sebe slyší.
A v nocích dlouhých hovor hvězdných sfér
vyslechne, třpytivá kde druž jich splývá.
Tu jak by mířila zas v dálný směr
loď-vrak se celá chvěje, jako živá.
A ležíc na boku v svém bodláčí,
se dívá na nesmírné moře lodí,
je stopuje, v skal útes zatáčí,
bdí nad nimi, je provází, je vodí.
Tu věřím pevně, syna mého loď,
jak vystrojena tančí ve vln skoku.
Mou ruku stisknouti mi, druhu, pojď.
A přijmi dík můj za svou mužnou sloku.
173
FRÁŇOVI ŠRÁMKOVI
Básníku pramenů země
a kořání černého, jímž ji opínal,
básníku lyrických idyl a lyrických dramat,
co dnes bych přál?
Vše lesy a vody mu daly a vítr bouřící temné,
když srdce lidská hřál v dlani své,
ať viděl je věřit neb plakat aneb do krve klamat,
to v mrazivých dnech, když dvakrát vše cítila jemně
a nejvíce je zkrušil žal.
I jeho touha zazněla písní pastýřských rohů,
až za hvězdou k Betlému, k Jezulátku božímu.
I na prosaické zemi, kde satyrů víc než bohů,
on stvořil několik srdcem svým vyzařujících duší
za jara mládí i v ovoce plném podzimu,
a sblížil je i oddálil v básnickém vzplanutí.
Slyšíte lesy kol hájoven vášněmi ožít,
když praskají větve sosen hlubokou tmou?
Znal do vojenského soužení zhrdání vojnou vložit
a do dívčích retů píseň líbeznou.
A šťasten kráčeje, kde se mží dálava modravá,
na erotickou svou šalmaj vyhrává.
174
KARLU TOMANOVI
Tuláckou píseň v srdci má,
dech lesů, moře a strží.
A proto hroudu objímá
tak vroucně a tak pobožně,
jí v hloubce se kořeny drží.
Podivně kvete krásou dne,
však na téže větvi jedné
má hrozivé trny záhadné,
jež na krev tebe rozderourozderou,
jako spár tnou tě osudy smutné a bědné.
A často slovem z jistoty dob
ti laskavý smír vdých’ do žil.
A mnohdy člověk, zvěř i hrob
mu v jednotu boží splynuly,
že staletou moudrostí ožil.
175
ZA JANEM ŠTURSOU
Je z nejčistších, jež země zrodila,
a proto vše mu dala, vášeň snu,
je z nejmohutnějších, jež legendárně vodila
bludištěm silných, tvůrčích dnů
a sama vtělovala se mu krví do díla.
Proletěl v mžiku míle dnů a rost
a vášnivě pil pohár života,
že v každém dílu sílu země nebo líbeznost
dal světu, zde jak doušek révy klokotá,
tu vítězící sen a zraněná tam skutečnost.
A slávu světa, růže lásky v náručí,
sám určen do dne od díla se odstřelit. –
Muž hrdý prapor skloniti se naučí,
by po zemi se nikdo neuzřel jej popelit
a plazit se, než dlouhé živoření umučí.
Než vášní, smyslů hry, jsou díla víc,
a ona budou žít, neb země žije v nich,
i její míza, její rod sta roků touží říc’,
co nikdo dosud neřek' z lidí smrtelných.
ni láskou nevypělo modré nebe zřítelnic.
A, ty, spi sladce v zemi, vtělila
se v dílo tvé, tys nikdy nezemřel,
176
ty nezemřeš, v tvé kráse když se zjevila,
určených není k odstřelení sudbou střel,
jen tvůrci jsou, jež k žití věčnému smrt střelila.
[177]
OBSAH
[179]
ZA ČLOVĚKEM
Ale já zůstal, čím byl jsem...9
Kde jsme si hráli, byl i ráj i zlo11
Dnes nerozuměl’s ještě12
Mladé srdce13
V jiném bytí14
Léta učňova16
Pravdy starců18
Já z bolesti vyrost’ a miloval...20
Sloky o životě21
Výboje22
Píseň o dnešku23
Sloky pro tebe24
Tomu, jenž přišel pozdě25
Dlouhou cestou26
Chvíle homerského smíchu27
Tak není čistý den, jak moh’ by být29
Dnes bolestivé srdce mám30
Lapené srdce31
Píseň o dvojí lásce32
Láska to nebyla33
Smírné sloky35
Zpěvačce36
Na hrob sedmnáctileté37
Mladému příteli38
Příteli z rozkošného kouta39
Mladému druhovi41
Důvěřivé sloky42
[181]
Když přátelství zevšední45
Za zhynulými přátelstvími46
Velkonoce mých mrtvých47
Groteskní mrtví v mých snech48
LYRICKÁ MEZIHRA
Jenom dveře otevřeš...51
Píseň o věrných průvodcích52
Píseň o náhle oživlých53
Jedno slovo54
Laskavý podzim55
Daleká cesta srdce56
Zázrak58
Bílé poselství59
Po bouři60
Vidění před večerem61
Bílý vršek nad temnými lesy62
Hlasy63
Dojem z Elzevíra64
KROČEJE BUDOVATELŮ
Horké mládí67
Ostražitá pohoda srdce68
Modlitba69
Rozsévačův zpěv71
Sloky o krásném díle72
Básníkovi dneška73
Člověk za myšlenkou75
Nedůvěra76
[182]
Sloky o beznáročných77
Píseň z tohoto světa78
Balada horská79
Je každý dnešek těl i duší mythem81
Zloby a nenávisti82
Krvavá krůpějka štěstí83
Snů mnoho a málo činů85
Opakující se zlo86
Po vzkříšení hrobu ztrnulost87
Mír88
Poslové božství90
Snést na zem království jsme chtěli boží91
Hledání Boha92
Sloky o spravedlnosti96
Tvůrčí neklid97
Člověkův pláč98
Znovuzrození100
Rozsévač lidství101
Tři souhvězdí smrti103
Já nemohu ti ještě, bratře, říci104
Zástupy v rukou osudu105
Víra žebráků106
Na přechodu107
V boj109
Nové zrody110
Ztroskotání Sodomy111
Karyatida113
Opuštěná bojiště118
[183]
MALÉ BALADY
Píseň o tulákovi121
Jarní rozhovor123
První čtenáři125
Horečka127
Druhá matka129
Balada130
Sloky o propasené chvíli132
Mateřská láska134
Milenčin vrah135
Píseň o pradleně137
Smrt v domě139
Poslední návštěva141
Poslední noc142
Srocení143
POSLÁNÍ A POZDRAVY
Meditace po válce149
Těšínu151
Na pomoc ruským dětem153
Ruská tragedie155
Podmínečná láska157
Stavíme Betlém160
Strom na náměstí164
Ke stému výročí otcových narozenin168
Božena Němcová170
[184]
Viktoru Dykovi172
Fráňovi Šrámkovi174
Karlu Tomanovi175
Za Janem Štursou176
[185]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XXII.
ZA ČLOVĚKEM
Básně
K vydání upravil Arne Novák
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
v lednu roku 1930
jako 243. svazek edice
AVENTINUM
V 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskla knihtiskárna F. Obziny
ve Vyškově na Moravě.
E: pk; 2004
[187]