PÍSEŇ O PRADLENĚ

PÍSEŇ O PRADLENĚ
Předou se kruté osudy, černá noc do jizby padá. Milý svou milou probouzí. To, oč by nikoho nepožádal, pohledem jedním žádá. „Drahá má, znejmilejší, vysprav šaty mé. Někdy se do křížku s osudem souzeným chytíme. Zaper mé šaty, znejmilejší, neboj se, jsem už veselejší. Že jsem byl u tebe, neříkej, Smrtelnej hřích mám, velikej.“ Byla šička a pradlena, zbledla jak umrlec. Uměla šít jako nikdo a prát, krev tu však nesmyla přec. Byla šička a pradlena, zašila, vyprala a co krev ta znamená ani se neptala. Na šatech milého svého k svítání zaprala tu krev, jako když kajícnice uprosit boží chce hvěv.hněv. 137 Nad milým s hrůzou stojí, v okně ta bledost hvězd rukama lomí, lomí, lampa již dohořívá, svítáním bělí se domy, v ulici ticho jest. Ráno když svítalo, sama seděla. Do pusté ulice tupě hleděla. Ráno když svítalo, za strážným chocholem milý se potácel, kročejů hlaholem ulice duněla, milý se potácel, v železech ruce měl. Pradlena věděla, také ji, také ji, za tu krev zapranou hledají, hledají. Celá se k večeru poddala žalostem. Mrtvou ji nalezli v hlubině pod mostem. 138