CHVÍLE HOMERSKÉHO SMÍCHU

Antonín Sova

CHVÍLE HOMERSKÉHO SMÍCHU
V onen čas léta, kdy nejšťavnatější jsou luka, kukačka v mlhavém daleku kuká, mezi lesy hluboké chladí údolí, sosen se dotýkají na výších vrcholy, ale na louce ticho, vzduch v stínech se vykoupá, obrovská, zelená kobylka přes cestu skokem frčí, pod okolíky bázlivě dolétne, nehnutě trčí, až pak zas skokem mílovým trávami, třeslicemi a květy zahoupá, celým vzduchem jetelovým a medovým. Bouře prudká a krátká poslední ranou třeskla, louka schla zase a poslední mez se slídou leskla, bouře blahodárná, neb den byl Jana Křtitele, večer nadcházel mdlobný. Průvody veselé dosud se ubíraly z pouti s lesního chlumu, s humorem podroušených a zveselených tlumů sousedé a sousedky rozhaleni a bosi podél cesty do trávy sedli, ta, jak když ji zkosí. Hudby míjely dálí a střelba houkala ještě. Poutníci odpočívali tu pod stromy, naroušení, pouťovým brakem od hlavy do paty ověšení, večer když sestupoval, všecko se vracelo tudy, obloha ochládala, z dálky dozněly žestě, kluci píšťaly upískali si, uvřeštěly dudy. Něco tu zesměšnělo, poutníci zmoklí se kradou. Ráno ještě v průvodu družiček bílých šli řadou s modlitbami a předříkáváním, teď se trousí, 27 ženy přes hlavy sukně a muži se schlíplými vousy. Ale veselost jakás nade vším rozpustilá lesem a loukou a dálkou se bláznivě rozhlaholila. Něco humorného se ozvalo také v mé duši, chtěl jsem se všemu a nejvíce sobě samému smát, viděl jsem hloupostí všech svých dlouhé, chlupaté uši, videi jsem jejich blbé oči se usmívat. Všecky své pošetilosti, jak žitím táhly, jsem viděl, tažení, za jejichž směšné konce byl bych se styděl, nemíti daru se vysmát, zařičet v pravý čas, docela prasknout smíchy a narodit se zas. Zdráv buď, pošetilče, ve mně zakuklený, tisíckrát byly tvé oči v životě vykuleny, že jsi se nedoved rozesmát něčemu v pravý čas, nad chytráky všecky když chytřejší být chtěl tvůj hlas. Humor mne zaskočí, náhle směju se homericky, rozvírají se steny a upiatostí mých klícky. Humoru zázrak mne přepadá, řehním se sobě, plesám, ověšen brakem pouťovým, hroutím se do trávy, klesám, zouvám boty, jak naroušen rvu si šat, na mou duši, sílu mám sobě sám smát se, obdivovat své uši, jiným jak jevily se v mnohé mé života chvíli. Všechno se řehní se mnou, směšnost mou pochopili. Ulehčením je slavným tomu, kdo uši své vidí. Dovede prasknout svým smíchem a zrodit se z něj zas, lidi! 28

Básně v knize Za člověkem (in Dílo Antonína Sovy, svazek 22):