V JINÉM BYTÍ
Já mladou viděl jsem krásu,
když zamyšlena dnů štěstí tuší,
šla, za pasem kvítí,
a na rozpuštěném vlase
jí rosa jak na travinách svítí.
A viděl jsem ji zase,
krásnější, zralou,
k života stoupala vrcholu
s mužem a děckem pospolu
v slunečním jase,
když zpívaly dítky boží chválou.
Dny, ať už krásné, nebo zlé
rukama sáhaly po čele,
jak vrásky nechaly v líci,
krásu a mladost pustošící.
A dny jak rychle míjely
za postavami, jež těžce šly,
jsem viděl tvé tělo shrbené.
Rci, šli jsme to poblíž sebe? Či ne?
Ta čela a tváře rozryté utrpením,
ty oči vyplakané
nás na každém kroku provázejí,
a noví chodci se přidružují
zas v zápase denním.
14
Jen jednou tě zasáhne tragický blesk,
a už se tak nesměješ jako včera,
v tvých modrých očích ztratilo nebe lesk,
za pasem uvadlo tvoje kvítí,
kdosi ti poslední slova lásky řek',
a rozloučil se a dal polibek...
Poslední pouť se večerem sváží,
a v každý atom všeho, co zříš,
též znenáhla vstoupit a vtělit se smíš,
A jediné je, co nezabijí,
co nad krásou je a nad láskou:
Bez bázně splynout, statečně.
A klid ten mluví:
Je nad vše, co míjí.
15