PŘÍTELI Z ROZKOŠNÉHO KOUTA
Dnes prudký a dnes výbušný,
dnes chybiv smíříš se vždy rád.
Zas jako dítě poslušný,
když chce si hrát.
Tak miluji tě. Průhledné
je srdce tvé i duše tvá,
neb tam, kde mlčí zloba dne,
se nejraději rozdává.
Co tys dal tomu koutu zde,
jenž sevřen v dubů šestihran,
pěšinám, kde se měkce jde
k záhonům od zahradních bran,
a k domu oken veselých
až k lidem tvým – tvůj vkus to, sloh,
tvůj vyrovnaný hled i smích,
vše to, cos ty jen dáti moh.
Je v síni harmonický klid,
tvůj krb je teplý, útulný,
tvým drahým rozumí už lid.
A před chlévy až po kůlny
pořádkem čistě dýše dvůr.
Tam za osadou kurníků
směs krocanů a kachen, kur
svůj postoj střídá v trávníku.
39
A ty jsi všude. Všecko víš.
Co slunce zdá, co volá stín.
Ke všemu srdcem hovoříš,
své věrná země věrný syn,
Tvé srdce kráčí, kde jdeš ty,
tvé obraznosti jasný soud.
Neb z pilné hry své roboty
jsi stvořil líbezný svůj kout.
40