HLEDÁNI BOHA
Dnes klidno je, ticho je, naslouchej,
co z města šedého zdiva
se ozývá, co v něm zpívá,
a skrytě co bouří, co posmívá se,
co vroucího a co je živého v hlase,
a čím už v minulo přešel děj.
Co bezy kvetou modrou vůní,
je udiven jimi každý kout,
co z ostrovů, nábřeží, laviček
a se strání, sadů zeleně syté
i dole tam z bystrých lodiček,
jež brázdí pokojný proud,
hned bezy neb akáty ucítíte,
vzduch jenom jiskří, je provoněn
tou vůní každý pohyb žen.
Stín každého kolem jdoucího chodce
běh dětí, když ve hře se rozštěbetají,
let ptáků, navyklých na cestách krotce
se družit, když paprsky zažehají:
v tom všem spí dech města unaven.
Leč pozoruj déle,
a uslyšíš: mlýn jak boží mele
z těch starých bolů a nadějí
i radostí za těsto pro chléb nový –
tam z kamenných domů v té návěji
92
vadnoucích květů
se zkoušené lidství rodí
a volá po novém světu
a po člověkovi.
Toť mnohohlasý, splývavý sbor,
jej nevidné ruce řídí,
tisíce zájmů tisíců lidí,
ten hluboký, harmonický chor
i neharmonických a protivných cílů:
Velekněz k starému bohu se modlí
uprostřed ovcí pokorných,
zde množství se valí, by káceli modly
a za pílí tam a prací a ziskem
v továren masivu blízkém
kdos nemluví, jenom jedná tich.
Tam v nejužší jakési obci
čachrují se svým já sobci:
O dekorativních exotiků,
kdes mimo život výkřiky!
Kdes vulkánů výstřiky
až do krve zedraných srdcí,
jež lásku a žárlivost erotiků
nemohou svrci.
A tam, hle, za mrtvé, za živé krev
společných zástupů kuje
budoucí lásky kovový zpěv
a rány všech obnažuje.
93
Tu buřiči, zaklínající věky,
jež za věky jdou se mstít,
svůj svolávají a řadí si lid.
Vpřed! Za bubny! Vzpourou se vyřítit!
Jít, paličkou smrti rachotit
vždy ráz a ráz a ráz,
i krve se neštítit prolít řeky,
dnes, zítra, zas a zas,
neb lásky každé přísný soud:
že bez trestu není
ni smíru vykoupení –
a světem že jinak nelze hnout.
V to mesiánských hlasů
těch smírných srdcí slyšte
zpěv zníti ze všech stran:
tam nad věznicemi všemi
a nad všemi nemocnicemi
a nad obydlími trpitelů
ze smutků tolika ran.
A takové napětí dvojí
i lásek i nenávistí
v té síle přerozující vůle,
v tom zápase, světů je dvou,
že umíš-li čísti,
i kletba, i modlitba
se v konečný souzvuk pojí
a zástupů nových se stává myšlenkou
svou vykupitelskou čistotou svítí
a aspoň zásliby snů
94
tu krášlí a naplňuje žití
v klopotné tíži dnů,
a výše si vyzdvihuje zem
v svém putování za člověkem,
jenž hledá boha.
95